Vietnamská minorita je v Česku přítomná od padesátých let minulého století a prošla několika proměnami. Před rokem 1989 se zprvu zavřená komunita postupně otevírala místnímu prostředí. Po převratu Vietnamci čelili českému rasismu. V současnosti u mnohých z nich můžeme pozorovat nostalgii po vlasti a socialistické společnosti.
Jmenovali se Truong Cao Thanh, Do Dai Loc a Luong Van Tích. Byli mladí, válčili proti francouzskému kolonialismu a účastnili se komunistické revoluce. Na jaře 1950 tito vietnamští mladíci vyrazili vlakem přes Čínu a Sibiř, aby se zúčastnili druhého kongresu Mezinárodního svazu studentstva a mládeže v Československu. Jen kolem Bajkalu jeli skoro měsíc – a snili přitom o Evropě a o budoucnosti. Říkali si „Tři mušketýři“ a možná jako vůbec první Vietnamci spatřili Prahu. Všichni tři dostali v Československu stipendia, vystudovali ČVUT a na konci padesátých let odjeli zpátky domů s červenými diplomy.
Tři mušketýři
V roce 1956 Československo demonstrovalo socialistickou solidaritu s válčícím Vietnamem a přijalo stovku tamních dětí – potomků vietnamských funkcionářů a bojovníků za nezávislost a sjednocení Vietnamu. Děti byly umístěny v dětském domově v Chrastavě u Liberce a obsazeny do filmu Malí medvědáři (1957), v němž pionýři z Čech seženou medvěda jako dárek pro pionýry z Vietnamu, aby se u nás cítili jako doma, a pak se všichni i s medvědem usmívají a objímají. Po čtyřech letech byly děti na žádost vietnamské vlády vypraveny zpět domů.
Československo začalo vytvářet programy pro dospělé. Od druhé poloviny šedesátých do první poloviny let sedmdesátých do něj přijelo přes dva tisíce studentů technických oborů. V roce 1983 žilo v rámci internacionální pomoci v Československu více než 35 tisíc Vietnamců, kvalifikovaných zpravidla v dělnických a technických profesích. Československo se zavázalo poskytnout každému zimní oblečení a zálohu na mzdu, zajistit ubytování, stravování, pracovní školení, zdravotní péči a jazykové kursy a umožnit bezcelní zasílání zboží zpět do Vietnamu. Většina Vietnamců vzpomíná na socialistické Československo jako na poklidný ráj. Ostatně Luong Van Tích se v roce 1962 do Prahy vrátil natrvalo. Tentýž rok se v přímořské vesnici na severu Vietnamu narodil Pham Huu Uyen. Byla neděle a v Československu psalo Rudé právo o tom, že přesuny traktorů na Královéhradecku uspíší polní práce a že snad objevili zbytky loďstva Alexandra Velikého. Když Američané vstoupili do vietnamského konfliktu, byly Phamovi Huu Uyenovi dva roky a čtyři měsíce. S ostatními dětmi pozoroval letadla a tipoval, kam všude shodí bomby.
V Severním Vietnamu komunisté zvítězili už v roce 1945. Podle Phama Huu Uyena být ve straně tehdy znamenalo totéž jako být dobrý člověk. Také to nebylo jednoduché, Phamova otce třikrát odmítli. A on zase nevstoupil do Pionýra a do Svazarmu – byly mu protivné stejnokroje a červené šátky. Přesto byl zahrnut do výběrových řízení na studia ve vyspělejších zemích. „Systém byl nastaven tak, že vláda vyslala co nejvíce studentů do Sovětského svazu. A já měl to štěstí, že jsem byl těsně pod tou hranicí. Neměli jsme prakticky žádné informace. Neviděli jsme rozdíl mezi východním Německem, Československem a Bulharskem. Jen Rusko bylo považováno za zvlášť špičkové.“
Kulturní šok
Milena Secká vystudovala etnografii a historii. Chtěla studovat indiánské kmeny, ale dostala na vybranou: romské osady, nebo vietnamská imigrace. V kanceláři Náprstkova muzea, zarovnané až po strop, vysvětluje: „Každá vietnamská skupina byla velice úzkostlivě hlídaná nejen Čechoslováky, ale i Vietnamci. Měli svého důvěrníka, který mluvil česky a působil jako tlumočník, ale především je hlídal. Aby neutekli, aby neudělali něco, co by se dostalo do rozporu se zákonem. A aby se nepokazili kulturně, protože Československo bylo viděno jako moc svobodné, moc evropské, moc moderní. Funkcionáři sice všude vystupovali a mluvili jako přátelská země, ale interně měli nařízení, že dokonce nemohou nikam jít s Čechem ve dvojici. Pokud chtěl jít někam Vietnamec s českým kamarádem, musel si sehnat ještě svědka, který šel s ním a podal hlášení. Takže si českoslovenští Vietnamci vytvářeli světy sami pro sebe.“ V únoru 1979 však na Vietnam zaútočila Čínská lidová osvobozenecká armáda, a to vietnamským studentům v Československu změnilo život. Přísný režim dohledu byl totiž údajně čínský model.
Pham Huu Uyen se v Praze objevil o rok později. Osmdesátá léta pro něj byla krásná. Nejvíc času trávil v hospodě, kontrola ambasády byla už minimální. Na kolejích se otevřeně mluvilo o okupaci v srpnu 1968, kritizoval se režim, vyprávěly se vtipy, propaganda se ignorovala. Pham Huu Uyen se náhodou dostal na praxi do Výzkumného ústavu matematických strojů. Netušil, že VÚMS je líheň „protistátních živlů“. Na starost ho dostal Václav Trojan a jiný signatář Charty, Jan Sokol, seděl pár metrů od nich. Pham Huu Uyen s českými disidenty jezdil na chatu, poslouchal Hlas Ameriky, seznamoval se se samizdatem a odmítal vstoupit do strany – čímž své české kolegy překvapil. Z Vietnamu čekali studenty jako v předchozích generacích: ustrašené, uzavřené, poddajné.
Podmínkou k získání aspirantury byla pro všechny zahraniční vietnamské studenty účast na tříměsíčním politickém školení ve Vietnamu. Kdysi se po návratu nijak nelišili, nyní ale po pěti letech z jednotlivých zemí přijely rozdílné skupiny lidí. Studenti ze středo- a východoevropských republik školení vnímali jako nutné zlo, neměli důvěru v systém a na komunistické ideály pohlíželi notně skepticky, zato studenti ze Sovětského svazu zapáleně a vážně debatovali. Pro Phama Huu Uyena to byl kulturní šok. Stačilo několik let v Československu.
Demonstrace roku 1989 vnímal jako něco ohromného. Dodnes na to vzpomíná jako na jeden z nejúžasnějších zážitků ve svém životě. Vietnamští studenti do ulic vyšli spolu s Čechy a věřili, že k podobnému vývoji dojde brzy i u nich doma. Jenže nedošlo. A v Česku je čekal nepříjemný obrat.
Ryba pod vodou
„V devadesátých letech,“ vzpomínal Jáchym Topol na jedné debatě v Knihovně Václava Havla, „začala pro Vietnamce havlovská svoboda tak, že na ně začali útočit skinheadi. Vypukl strašný rasismus a všichni z toho byli dezorientovaní. A vietnamští dělníci měli minimum kontaktů s normálními lidmi. Měli pocit, že se stalo něco hrozného, že zvítězila nějaká fašistická junta.“ Právě pro vietnamské dělníky založili vietnamští studenti v roce 1990 několik časopisů ve vietnamštině: překládali zprávy o Česku i knihy zakázané ve Vietnamu, psali články, kritizovali vietnamský režim. S výrobou jim pomáhali lidé, kteří měli zkušenosti s ilegálním samizdatem, jako třeba právě Topol. Přitom je stále sledovala tajná komunistická policie – ta vietnamská. Říkalo se jí „ryba pod vodou“. Pham Huu Uyen se pro své aktivity stal politickým uprchlíkem a později získal české státní občanství.
V roce 1991 přišla vlna rasově motivovaných útoků a skupina asi osmdesáti Vietnamců dokonce zažádala o politický azyl v Nizozemsku. Phama Huu Uyena dvakrát zbili v metru. Generace ekonomických migrantů, kteří do České republiky přijeli až po roce 1989, vzpomínkám někdejších socialistických studentů a pracujících nerozumí. Vlivem ekonomické nestability a společenské frustrace se z bývalé „krásné a bezpečné země“, kde žijí „sympatičtí lidé, kteří mají rádi lidi“, stalo prostředí, v němž bylo pro Vietnamce bezpečno jen v uzavřeném okruhu příbuzných a známých. Mnoho z nich odjelo zpět do Vietnamu – dnes tam mluví česky téměř půl milionu lidí. V Česku se však ozývá jakási „vietostalgie“ – mnozí mladí Vietnamci podporují z Česka vietnamský komunistický režim a vstupují do tamějšího Socialistického svazu mládeže.
Autorka je publicistka.