Teoretik folk hororu Adam Scovell do tohoto žánru zařazuje i britské televizní produkce ze sedmdesátých let. Seriály pro teenagery o prokletých menhirech nebo duchařské příběhy podle M. R. Jamese tvoří alternativní krajinu k filmovým folk hororům.
Unikavost pojmu, který je něčím víc než pouhým filmovým žánrem, dobře vystihuje úvodní odstavec textu Adama Scovella The Folk Horror Chain (Folkhororový řetěz, 2014): „Folk horor je zvláštní mediální formát. Vyvolává v nás touhu po svém definování a po vytvoření kánonu, ale zároveň jde o subžánr, který je inherentně intuitivní, zvlášť když vezmeme v potaz různé shodné rysy ve filmech, televizních inscenacích, beletrii a dalších médiích. Tato podivná kombinace zjevně sdílených tematických a estetických linií a subjektivních, jakoby z kolektivní paměti vycházejících vzpomínek možná vysvětluje, proč tak dlouho trvalo definovat, jaké vlastně jsou určující znaky folk hororu.“ Takzvaný folkhororový řetěz, který Scovell představuje ve svém článku, této podivné multimediální nálepce o moc přesnější definici nedává. Předkládá před nás jen několik společných znaků některých filmů, které se k folk hororu řadí. Ze všech médií, která patří do folkhororového diskursu, je přitom právě televize tím, jež minimálně v britských divácích probouzí nejvíce zasutých přízračných vzpomínek – především na duchařské příběhy a strašidelné seriály, které dnešní fanoušci a teoretici folk hororu sledovali jako děti.
Děti kamenů
Sám Scovell se britským televizním inscenacím, zejména těm ze sedmdesátých let, věnuje velmi podrobně. S folk hororem podle něj nejvíce souzní tři proudy sedmdesátkové produkce britských stanic: fantastické seriály pro mládež, adaptace duchařských povídek spisovatele M. R. Jamese a některé celovečerní inscenace. Asi nejčastěji se ale vrací k seriálu The Owl Service (Soví servis, 1969–1970), který napsal spisovatel Alan Garner podle vlastního fantasy románu. Seriál vypráví o třech teenagerech trávících se svými rodiči léto na venkově. Jeden z chlapců a jedna dívka se stali novopečenými sourozenci, protože jeden z jejich rodičů si právě vzal rodiče druhého z nich. Další chlapec je synem jejich služebné. Během výletu se kolem nich dějí podivné události, které souvisejí s místní lidovou pověstí o milostném trojúhelníku končícím vraždou. Ukazuje se, že hrdinům je souzeno prožít stejný příběh, o němž vypráví legenda, a že totéž už o generaci dříve potkalo i několik místních obyvatel. Garnerův seriál funguje jako působivé romantické drama a má i silný sociální podtext. Zároveň je to ale neobyčejně originální hra s fantaskními motivy. Lidová legenda se promítá do všední dobové reality, magickými vlastnostmi mohou být nadány i ty nejobyčejnější předměty (třeba titulní kuchyňský servis s obrazy sov) a prostředí britského venkova dodává příběhu atmosféru neurčitého bezčasí.
Druhý ikonicky folkhororový seriál Children of the Stones (Děti kamenů, 1977) představuje o dost klasičtější hororové vyprávění. Jeho tvůrcům Jeremymu Burnhamovi a Trevoru Rayovi se nicméně podařilo vytvořit pozoruhodný příběh o vztahu člověka k prastarým přírodním silám, pocházejícím z kosmu i z pozemské krajiny. Dětskému hrdinovi i jeho otci, kteří jsou lapeni v malé vesničce obklopené desítkami menhirů, pomáhají při odhalování tajemství místních podivínských obyvatel jak folklorní legendy, tak astronomie a další vědecké disciplíny. Také nápaditá hra s cykličností, završená vynikající pointou, dělá z Children of the Stones zvláštní syntézu mytologických prvků a moderní každodennosti.
Kopec pověr
Na dialogu mýtů a modernity jsou ostatně postaveny i dvě klíčové celovečerní folkhororové inscenace. Autorem jedné z nich je tvůrce The Owl Service Alan Garner. Red Shift (Rudý zlom, 1978) se odehrává ve třech různých časových rovinách – ve 20. století, v době anglické občanské války a za časů římského osídlování Británie. Vyprávění přeskakuje mezi jednotlivými liniemi a nachází mezi nimi řadu paralel. Všechny tři příběhy se zároveň vztahují k tajemnému kopci Mow Cop, k němuž se váže řada pověr.
Ještě experimentálněji je pojatý televizní film Penda’s Fen (Pendin močál, 1974) Alana Clarka a Davida Rudkina. Směs reálných a fantazijních scén líčí dospívání farářova syna Stephena, jehož mladické nejistoty jsou osou úvahovych pasáží týkajících se politiky, víry, umění, krajiny nebo vztahu křesťanské Británie k jejím pohanským kořenům. Penda’s Fen je bezpochyby nejintelektuálnější z televizních i filmových folkhororových děl a dobře se na tento snímek aplikujte kategorie psychogeografie, protože se výrazně zabývá krajinou, její historií a pamětí, která se k ní váže.
Krajina naplněná historií
Série televizních adaptací duchařských povídek M. R. Jamese začala inscenací Jonathana Millera Hvízdni a já přiběhnu (Whistle and I’ll Come to You, 1968). Miller nepojal svůj černobílý film jako klasický horor, ale spíš jako úvahu nad majestátem racionality tváří v tvář tajuplným událostem, které se vzpírají rozumu. Další adaptace Jamese vznikaly v sedmdesátých letech v rámci povídkového cyklu BBC A Ghost Story for Christmas (Vánoční duchařský příběh, 1971–1978). Všechny se natáčely v lokacích britského venkova a krajina v nich hraje přinejmenším dekorativní úlohu. Nejvíce s folk hororem souzní film A Warning to the Curious (Výstraha zvědavcům, 1972), ve kterém se amatérský archeolog vydává hledat bájnou korunu, jež má podle legendy chránit Britské ostrovy před invazí cizích vojsk. Snímek je plný záběrů osamělých toulek hlavního hrdiny krajinou a také příběh se vztahuje k folkloru, který přežívá v odlehlých oblastech moderního světa.
Autoři píšící o folk hororu v televizi naneštěstí opomíjejí jeden z posledních filmů cyklu, Stigma (1977), který nevznikl podle literární předlohy a nemá u diváků ani kritiky příliš dobrou pověst. Je to nicméně pozoruhodný pokus o propojení motivů typických pro folk horor s prvky body hororu. Příběh ženy, které po vyvrácení starého menhiru začne zpod kůže prosakovat krev, spojuje hrůzu z tajemných vlastností krajiny s děsem z neméně záhadných dispozic těla.
Soubor britských televizních folk hororů přináší výrazně jiné motivy spojené s folklorní hrůzou než filmové příspěvky k tomuto žánru. Televizní filmy a seriály svým divákům neustále připomínaly, že krajina, kterou obývají, je naplněná historií, jež čas od času ukáže zvědavcům nedbajícím na výstrahy svou nadpřirozenou moc.