Globální zahrada v Palermu

Na konci června proběhla médii zpráva, že v rukopise Fridricha II. Štaufského, sicilského krále a římského císaře, byl objeven nejstarší evropský obrázek papouška kakadu. Jelikož kakadu žije běžně v Austrálii, ilustrace má být důkazem toho, že kontakty Středozemí se vzdáleným kontinentem byly daleko dřívějšího data, než se myslelo (dosud nejstarší známé bylo zobrazení na oltáři od Andrey Mantegny z roku 1496). Rukopis s názvem De arte venandi cum avibus (O umění lovu s ptáky) ze čtyřicátých let 13. století sepsal zřejmě sám Fridrich II. Odborníci předpokládají, že žlutobílého ptáka získal císař od egyptských panovníků.

Sicílie si nicméně udržela svou pozici místa setkávání kultur blízkých i vzdálených dodnes, a to s překvapivým klidem. V Palermu právě probíhá „nomádské“ bienále současného umění Manifesta, jež si vytklo jako jedno z hlavních témat migraci a otázky s ní spojené. Město se starobylými základy a mnohovrstevnatou koloniální historií (od fénické přes řeckou a římskou až po štaufskou epizodu spojenou se zmíněným Fridrichem II.) je vlastně těžké vnímat jinak než jako místo, jehož vlastní identita je založena na nejrůznějších setkáváních a střetáváních. Jestliže titulky novin hlásaly, že středověký rukopis s papouškem ukazuje, že „je nutné přepsat historii“, Manifestě a jejím kurátorům je zřejmé, že úkol přepisování je daleko složitější a nekončí dějinami: je nutné přepsat především naše současné vnímání vzájemných vztahů a upravit i představy o budoucnosti.

Atlas proměn

Pod heslem The Planetary Garden. Cultivating coexistence (Planetární zahrada. Kultivace koexistence) zapustila Manifesta kořeny v palermské botanické zahradě. Najdeme tu několik děl, která návštěvníky zapojují do společného projektu péče o svět, v němž žijeme. Kurátorský kolektiv, spojený s architektonickým studiem z Rotterdamu OMA, navázal na původ pojmu kultura (z latinského colere – pěstovat). Nejlépe to ukazuje dílo italského umělce Leoneho Continiho, který se vydal za zástupci menšin na Sicílii a experimentálně kříží semínka různých tykvovitých plodin dovezených imigranty s tradičními sicilskými tykvemi. Vymýšlí jim různé názvy a na několika záhonech pak prezentuje výsledky. S ironií přistupuje k podobnému tématu i Alberto Baraya, prezentující herbář umělých květin, které našel při procházkách městem. V kontextu nádherného prostředí zahrady působí snaha o zkrášlení obydlí nebo třeba palermských odpadkových košů dost tragikomicky. Nicméně úvaha, že je možné umělé od přirozeného jasně oddělit, je už dnes pouze chimérou a kousky plastových květin, tvářících se vždy upraveně a zeleně, tu nejsou pomníkem přírody, ale v mnoha případech její neoddělitelnou součástí.

Zastoupení kulturních menšin na největším středomořském ostrově zachycuje Atlas, který připravil kurátorský tým OMA místo katalogu. Soustředí se přitom na faktické statistické údaje, jejichž analýza sice trošku pokulhává, přesto Atlas poskytuje mnoho důležitých a zajímavých informací nejen o urbánní struktuře, její historii, ale též o sociokulturním složení obyvatelstva, problematických oblastech a podobně. Snadno pozorovatelným rysem mnoha vystavených děl je to, že si až úzkostlivě váží faktů – ať v podobě vizualizovaných statistik, nebo třeba umístěním v prostorách městského archivu. Interpretovat to můžeme zřejmě jako důsledek postfaktického charakteru současné komunikace, další z příkladů toho, že exponáty na Manifestě, ač se nejedná o formálně neotřelá díla, chtějí reagovat na problémy severní polokoule.

Záznamy a fakta

V botanické zahradě najdeme například jednoduché schody Michaela Wanga, které dovolují nahlédnout přes ohradní zeď do prostoru průmyslově zamořené oblasti sousedící s rozkvetlou zahradou, jež se nachází na jižním okraji centra přímo při mořském pobřeží. Wang také naplnil malou fontánku vodou s vysokou koncentrací prastarých bakterií, které teď vesele bublají zelenou tekutinou a činí ji pro člověka toxickou.

Na výběru míst, v nichž jsou práce nainstalovány, je patrné, že kurátoři jsou architekti a přemýšlejí především v rovině funkčnosti prostoru a jeho možností. Nejlepším příkladem je meziválečný památník míru Casa del Multilato z roku 1936, kde najdeme triptych Cristiny Lucas Unending Lightning (Nekonečný blesk, 2015–). Uhrančivá projekce mapuje bombardování od prvních případů v roce 1911 až do současnosti: na prostředním panelu jsou černými křížky a datem označená místa dopadu bomb, vlevo údaje o tom, kdo bomby shodil a kolik lidí bylo zraněno či zabito, na pravé projekci pak fotografie z daných míst. Formální stránka díla je zřejmě výsledkem váhání umělkyně nad tím, jak zbytečně neestetizovat něco tak děsivého, jako jsou padající bomby, a tak nakonec zůstalo u strohé, nicméně velmi nezdařené vizualizace po vzoru řídícího letového softwaru kombinovaného s wordartem.

Podobně intenzivní dojem zanechá v návštěvnících prezentace projektu Forensic Oceanography, který forenzními metodami (vyvinutými týmem Forensic Architecture) rekonstruuje záchranné operace uprchlíků z Afriky. Při analýze vyplavou na povrch i podrobnosti o chování libyjských námořních hlídek, které například nafukovacím člunům přeplněným zoufalými lidmi seberou motor, nebo fakt, že hlídky NATO nechávaly lodě bloudit a pasažéry umírat, třebaže jim mohly pomoci.

Na motiv rozhodování o životech prostřednictvím úsudku o vážnosti situace navazuje na první pohled odlehčenou instalací Taus Makhacheva, která prezentuje nahrávku z experimentu připraveného pro loňské Bienále v Benátkách (Baida, 2017). Inzerovala performanci s převrácenou loďkou uprostřed laguny, k níž měli dojet přihlášení návštěvníci, jejichž diskuse teď slyšíme v Palermu. Mrazivá skutečnost až nelidského odstupu, s nímž komentáře přistupují k nejasné situa­ci, je odzbrojující.

Palermo’s calling

Další zkouška nastává poté, co se ti, kteří přežili plavbu, ocitnou na souši. Integrace je obtížná a dlouhodobá zkouška pro celou společnost a testuje funkčnost institucí. Jedním z úspěšných modelů je restaurace Moltivolti, kde vaří sami uprchlíci svá jednoduchá tradiční jídla. Příběhy tří z jejích chráněnců najdeme ve videu, jež je součástí projektu Uriela Orlowa, který dlouhodobě zaměřuje svou pozornost na vztahy mezi botanikou a politikou. Tentokrát vystavuje rozsáhlý projekt, jehož základem jsou tři stromy v Palermu, propojené s příběhy lidí. Pod krásným cypřišem u kaple sv. Benedikta, prvního černého křesťanského svatého, vyprávějí své příběhy mladíci zaměstnaní v Moltivolti, dalším stromem je pak fíkus velkolistý, který je pevně spjat s mafiánskou minulostí města. Od sedmdesátých let sužovaly celou Sicílii klanové struktury spojené zejména s prodejem drog. Ve válce s mafií zemřelo mnoho obyvatel a zejména mužů, jejichž ženy tak přišly o rodinný příjem a v totální chudobě živořily samy či s malými dětmi. Po jedné obzvláště medializované vraždě vyšetřujícího soudce v roce 1992 pak následovala vlna odporu, vyvolaná právě v řadách feministek, jež přerostla v reálnou změnu.

Kolektiv The Peng! vystavil pod názvem Call a Spy (Zavolej špiónovi, 2016) nápadně anachronickou telefonní budku, z níž mohou návštěvníci snadno a rychle zavolat přímo na některé z náhodně vylosovaných čísel ze seznamů tajných agentů největších organizací – amerických NSA či FBI, francouzské DGSI nebo německé BND. Podmínkou je vymyslet si dobrou krycí historku a nebát se improvizovat. Peng! prezentuje na Manifestě též video propagující dobrý skutek proti zákonům, když vyzývá, aby lidé při návratu z dovolené s sebou svezli aspoň kousek cesty uprchlíky a pomohli jim dostat se (nelegálně) přes vnitřní hranice Evropy.

Mezi projekty, které překračují onu bezpečnou ohrádku autonomního uměleckého díla, patří též série intervencí pod vedením Cooking Section (What Is Above Is What Is Below, Co je nahoře, je i dole, 2018), v nichž jsou testována opatření, která by pomohla šetřit vodu pomerančovníkům na různých místech Palerma. Některé jsou zabalené v síti, jiné v ohrádkách z kamenů nebo cihel. Londýnský kolektiv tu poukazuje na to, že se voda stala jedním z nejběžnějších důvodů ozbrojených konfliktů. Rozvíjení společné budoucnosti jako by podle letošní Manifesty záviselo na tom, zda se budeme schopni starat o planetu stejně uvědoměle jako o svou vlastní zahradu a zároveň tak, abychom neztratili ze zřetele globální měřítko.

Autorka je výtvarná kritička.