Mýtus o tom, že politika do sportu nepatří, má vyvrátit práce politologa Jiřího Zákravského. Na příkladu baskického boje o nezávislost ukazuje, že fotbal více než sto let slouží tamním nacionalistům za politický nástroj. Sám autor ale naráží na limity psaní o sportovním nacionalismu.
Skutečnost, že Baskové, potažmo jejich političtí představitelé požadující autonomii či nezávislost, neměli v dějinách na růžích ustláno, je relativně známá věc. Politolog Jiří Zákravský v knize Baskové v ofsajdu využívá svou erudici a schopnost pracovat s primární literaturou v baskičtině, aby přehledně vykreslil boj baskického Davida s kastilským Goliášem nejen na politické scéně, ale i na fotbalových trávnících. Spojení sportu a nacionalismu se navíc samo nabízí už jen z toho důvodu, že oba fenomény provází mobilizační potenciál, kterému v moderních společnostech není rovno.
Po úmorném teoretickém úvodu do nacionalismu, který lze brát jako nutnou daň za to, že Baskové v ofsajdu jsou rozšířenou verzí Zákravského disertační práce, se čtenář konečně dostává k tématu baskického hledání identity ve sportu. Svébytnost pyrenejského regionu mezi Španělskem a Francií totiž utvářela až nevídaným způsobem blízko ležící Británie. Přes Biskajský záliv se do přístavního Bilbaa importoval nejen rozvinutý průmysl, ale také anglický vynález číslo jedna – fotbal. A to v takové míře, že Baskové v podstatě kralovali španělské kopané od jejích počátků ve dvacátých a třicátých letech. Stali se tak paradoxně jádrem španělské reprezentace a jejich národní výběr dalších sto let nikdy nepoměřil síly s kastilským uzurpátorem. Nic přitom tolik neodráželo ducha sportovní nacionalizace jako fotbal v Baskicku. Vždyť nejslavnější klub Athletic Bilbao nejenže svým názvem odkazoval na anglické kořeny, ale zároveň zavedl nekompromisní podmínku, že v jeho dresu nesmí nastupovat nikdo jiný než rodáci z Baskicka. I když se tento fundamentální požadavek historicky různě proměňoval, dráždí sportovní antinacionalisty dodnes.
Orgie nacionalismu s Katalánci
Především v době Frankova polofašistického režimu, kdy bylo cokoli, co by jen vzdáleně připomínalo něco baskického, tvrdě potlačováno, se stala sportovní kolbiště oázou pro tamní nacionalismus. Už začátkem občanské války odcestoval baskický výběr „equipo Euzkadi“ – s nímž kvůli profašisticky naladěné mezinárodní fotbalové federaci FIFA nemohli hrát evropské výběry – do Jižní Ameriky. Zákravský na jejich příkladu deklaruje fungování takzvané sportovní diplomacie, která sloužila jako nástroj vnější mobilizace baskického národního sebeuvědomění. Frankovo vítězství mělo dokonce za následek, že tento „cestující ambasador Baskicka“ zakotvil jako svébytný klub v mexické lize, v níž dosáhl až na druhé místo. Mnohem větší rozruch ale působily klubové zápasy baskických klubů ve frankistickém Španělsku proti vládnoucí nomenklaturou opěvovanému Realu Madrid. Škoda, že v tomto ohledu zůstává autor přece jen stranou samotných zápasů, jejich průběhů, incidentů a fanouškovské vřavy, takže jak konkrétně vypadala atmosféra utkání, se čtenář nedozví.
Konec autoritativních restrikcí ale Baskům kýženou nezávislost nepřinesl, což dokazují i znechucené reakce současné španělské demokracie vůči vzájemným zápasům baskických a katalánských výběrů, označovaným Madridem za „nacionalistické orgie“. Napětí v baskickém regionu zasáhlo i cyklistický závod Vuelta, který se od roku 1978 z bezpečnostních důvodů v tomto regionu nekonal a jehož možný návrat se i třicet let poté stal třaskavým tématem kvůli hrozbě „pošpanělštění Baskicka“. Ostatně sport natolik otřásá místní autonomní správou, že přijetí kontroverzního sportovního zákona způsobilo i pád vlády a předčasné volby.
Past elitářství
Navzdory příslibu, které téma baskického nacionalismu ve sportu slibuje, ale Zákravského zpracování v některých ohledech pokulhává. I když by se z předchozích řádek mohlo zdát, že nacionalistické teorie si tu podávají ruku s jejich historickým exkursem na fotbalových hřištích, knize ubližuje fakt, že se jedná o práci, která se nedokáže oprostit od akademické schematičnosti. Studie se tudíž rozpadá na těžkotonážní teoretický výklad nacionalismu a vždy striktně rozdělené historické etapy mezi situace politické a sportovní. Zákravský tím okrádá nejen čtenáře, ale i sám sebe o možnost, která se přitom od začátku sama nabízí. O sportu píše vždy jako o objektu, s nímž svévolně nakládají baskické politické elity podle svých potřeb. Když zmiňuje, že elity nakupují v supermarketu nacionalismu, co se jim zrovna hodí, sám takové metodě podléhá. Nejenže v knize akutně chybí konkrétní dramatičnost sportovních klání, fanouškovská řevnivost na stadionu i mimo něj, ale čtenář se nedozví ani to, proč má právě tento specifický druh kolektivní aktivity tak masivní mobilizační potenciál.
V tom se ale odráží celý autorův přístup ke zkoumané látce, protože baskický nacionalismus nahlíží právě skrze perspektivu politických elit. Ukazuje se to už v úvodu, když nastiňuje politickou strukturu v podobě aktivních tvůrčích politických stran a pasivních manipulovatelných mas. Jako by elity vkládaly do mas baskickou identitu, ale nikdy to nebylo naopak. Až příliš násilná redukce barvitého sociálního světa nacionalismu a sportu se jeví jako typický neduh české politologie, která tím pouze deklaruje víru v moc politiků nad zbytkem společnosti. Otázka, do jaké míry je sport politikum, se pak opět stáčí k představě jinak čistého, autonomního sportu, který bývá pouze politicky zneužíván.
Autor je sociolog a publicista.
Jiří Zákravský: Baskové v ofsajdu. Sport jako nástroj politiky nestátních národů. Případová studie fotbalu v Baskicku. Dokořán, Praha 2017, 284 stran.