Rozhlasové literárně-hudební pásmo o vodě a plavání vzbudilo nebývalý mediální zájem. Několik slov z románu Alana Hollinghursta rozpoutalo debatu o dobrých mravech i vkusu, která se ovšem ve skutečnosti týká spíše svobody veřejnoprávních médií a upozorňuje na nebezpečné předsudky „liberální“ společnosti.
Podle německého divadelního dramaturga a spisovatele Johna von Düfella zakouší kraulující plavec hned dvojí opojný pocit svobody. Plave-li člověk prsa s hlavou nad vodou, je svými smysly neustále spojen s břehem, kdežto při kraulu se tělo zcela vydává vodnímu živlu: plavec vydechuje pod hladinou a při nádechu nad ni nahlédne vždy jen na okamžik. Akvatický stav beztíže je tedy podmíněn odvahou zřeknout se sluchu, zraku, nebe i pevniny – odhodláním popřít svou přirozenost. Literárně-hudební pásmo překladatele Tomáše Dimtera Ahoj! aneb Na počátku byla voda! reprízované počátkem července stanicí ČRo Vltava (premiéra 23. 6. 2017), z něhož jsou předchozí věty parafrázovány, naznačuje, že tuto charakteristiku sdílí plavání s literaturou – i pro ni je typický napjatý vztah k tomu, co je považováno za normální. Paralelně splývající souvislosti mezi svobodou, nebezpečím a otevřeností k neznámému, jež spojují psaní s dobrovolným ponorem pod hladinu, však tentokrát nedokládá jen obsah rozhlasového pořadu, ale i svérázné reakce, které vyvolal.
Mně se chce něco říct
V pořadu vysílaném dopoledne zazněl i úryvek z románu Linie krásy (The Line of Beauty, 2004; česky 2006) anglického spisovatele Alana Hollinghursta, který podle jedné z posluchaček obsahoval výrazy zcela nevhodné pro dětské uši. Hollinghurstův popis hlavního hrdiny Nicka, který si „s úsměvem prohlížel Waniho těsné černé plavky, jeho hladké křehké světle hnědé tělo a jako obvykle provokující penis, který mu zrovna teď trčel nad koulemi drze jako vykřičník“, vyprovokovalo dotyčnou ke stížnosti k Radě ČRo a sepsání rozsáhlého facebookového statusu, na němž je zajímavé hlavně autorčino přesvědčení, že ostentativní pohoršení lze nejlépe demonstrovat rádoby vtipným řetězením významových variací slova „orgán“. Její drobný literární opus na sebe na sociálních sítích zákonitě začal nabalovat další, pokud možno ještě vyšinutější komentáře. V nich se postupně začaly mísit nadávky na oplzlost literátů a rozhlasových redaktorů, spekulace nad duševním zdravím a budoucími životními osudy dětí, které v čase prázdnin poslouchají Vltavu, i škodolibé posměšky nad puritánskou upjatostí instagramových ekomatek. K rozšiřování této dadaistické asambláže rozhořčení se nakonec připojili i někteří členové Rady ČRo: radní Tomáš Kňourek označil inkriminovanou větu za „tvrdou pornografii“ a Rada následně rozhodla, že uvedenou stížnost bude projednávat samostatně na svém příštím veřejném zasedání 29. srpna. Taškařice tedy bude ještě pokračovat.
Člověk by z četby náhle se vynořivších odsudků i obhajob Hollinghurstovy tvorby mohl snadno získat radostný pocit, že literatura má stále ještě sílu hýbat veřejným prostorem. Zdá se však, že hlavní roli v celé kauze nehrají samotné literární texty, ale jejich střet s mediálním prostorem, do něhož mohou čas od času vstoupit. Onu nestandardně jemnocitnou reakci Rady ČRo totiž evidentně nevyvolal ani Hollinghurstův román, ani Dimterovo literární pásmo, ale až textualizovaná vlna pohoršení, která na sociálních sítích začala žít vlastním životem. Ostatně zatím poslední prohlášení mediálně doposud nejvýraznějšího „antipornografa“ Tomáše Kňourka, v němž pro Parlamentní listy kupí (mimo jiné) Hollinghurstovu sexuální orientaci, radikální islamismus, zločinnost a sluch „našich dětí“, už je zcela osvobozené jak od Linie krásy, tak od reality a elementární logiky.
Radost z jinakosti
Celá poněkud bizarní historie této pseudokauzy tak ilustruje především postupnou proměnu veřejného prostoru. Veřejné je to, co je publikováno, a díky Facebooku, Twitteru nebo Parlamentním listům lze publikovat cokoli – libovolný blábol, osobní vyznání, zpověď, seznam selhání, jizev či přečtených knih se mohou prostřednictvím sociálních sítí změnit ve společenský postoj. Veřejné je soukromým ovlivňováno víc než kdy dřív; avšak s tím, jak je hranice mezi obojím stále méně zřetelná, zjevně u řady lidí sílí i pocit, že do veřejného prostoru by nemělo patřit nic, co je s jejich osobním přesvědčením v rozporu. Ve vyjádřeních kritiků Dimterova pořadu symptomaticky bují přivlastňovací zájmena: naše děti jsou ohrožovány rozhlasem placeným z našich daní; je nepřípustné, aby se éterem neslo cokoli, co je v rozporu s naším vkusem a naším (rozuměj „zdravým“) rozumem. „Naše“ vylučuje vše, co je jiné – a spolu s ním i mnohem tradičnější pojetí veřejného prostoru jako místa, kde v relativním bezpečí dochází ke střetům opozičních názorů, a kde se lze tudíž setkat i s představami, jež jsou s těmi mými v zásadním rozporu.
Taková setkání obohacují i znepokojují zároveň, protože obnažují hranice našeho myšlení a tolerance, které vedou skoro vždy jinudy, než se domníváme. Je koneckonců příznačné, že v české společnosti, která se často a ráda chlubí svou tolerancí k sexuálním menšinám, vyvede tolik lidí z míry ukázka, v níž je láska mezi dvěma muži vylíčena jako smyslná, radostná a osvobozující zkušenost, nad níž nemá ani jeden z aktérů důvod pochybovat. Společenskou roli umění není radno přeceňovat, ale jedna z jeho funkcí je nezastupitelná: tím, že čas od času někomu připadá zvrhlé a pohoršující, tím, že tematizuje jinakost, odhaluje předsudky, jež nás svazují – a působí na ně stejně blahodárně jako čerstvý vzduch na opruzeniny.
Ahoj, Rado!
Obdobně nenahraditelná jsou i média, jež takovému umění dávají prostor. Zdá se však, že ne všichni členové Rady ČRo jsou srozuměni s tím, že by takovou roli měla hrát média veřejnoprávní. „Ustrnutí“ místopředsedy Rady Jiřího Vejvody, který ukázku z Hollinghurstova románu označil za „drsné maso“, pravděpodobně nepramení ani tak z celkem bezpříznakového popisu mužského rozkroku, jehož vzhled zformovala elastická textilie, jako z toho, že zazněl na vlnách Vltavy. Tedy stanice, která je stereotypně spojována s ranními koncerty klasické (tj. vážné) hudby, sonorním (a významy nepřetíženým) přednesem moderátorů nebo periodicky se opakující četbou kanonických, časem prověřených děl.
Mediální povyk, který Rada ČRo svým dosavadním postupem spíš přiživila, než utlumila, tak lze vnímat i jako záminku k tlaku na současné vedení Vltavy, jež se snaží zbavit ji pověsti kanálu, který jen konzervuje jakési imaginární kulturní dědictví. Zároveň zapadá i do logiky dalších nedávných kroků rozhlasových radních, které měly ČRo ukáznit vždy, když se zdálo, že začne vystupovat až příliš iniciativně (už několikrát zmiňovaný Tomáš Kňourek například koncem loňského roku inicioval kampaň proti investigativním reportážím Janka Kroupy). Problém je totiž v tom, že Rada ČRo (kterou sice formálně tvoří osobnosti navržené občanskými spolky, ale ve skutečnosti jde vesměs o lidi nepřiznaně nominované parlamentními politickými stranami) nevnímá jako svůj hlavní úkol obranu autonomie veřejnoprávního rozhlasu, ale spíš autocenzurní dozor nad dodržováním „vyváženosti“, která v pojetí radních zjevně splývá s představou toho, co by asi tak podle stranických sekretariátů měli posluchači slyšet.
Strach některých posluchačů a posluchaček z toho, že před svými dětmi nedokážou vysvětlit význam slov „penis“ a „koule“ v souvislosti s trčením, scvrklostí, těsnými plavkami a studenou vodou, je ze stejného ranku jako strach českých politiků připustit, že média, která veřejnosti prospívají víc, jsou ta nezávislá, nikoli ta, která musí fungovat pod permanentní (byť často iluzorní) kuratelou politických stran. Vždy jde o strach vzdát se kontroly a nechat věci plynout: zavrhnout břeh i prsa – suchozemský styl, vstoupit do hlubokých vod a začít kraulovat. Popřejme si spolu s radními odvahu to zkusit.
Autor je publicista.