Nádraží uzamčené v bezčasí

Prázdné nádražní hale dominoval obří trip­tych Pabjéda 1945, nápis BUFET v rudé azbuce a zhruba pětimetrová Monstera deliciosa. Východ, jak má být, ve vší své karikovatelnosti. Na dveře kdosi vylepil ceduli „nádraží je uzamčeno v čase“, tužkou dopsal „od–do“, aniž by doplnil časové údaje. Nádraží skutečně uvízlo v bezčasí a Čierna nad Tisou spolu s ním. S kamarádkou jsme vyšly na rozježděnou Železniční ulici mezi prázdné domy a zbytky barevných socrealistických budov. Za dávno zašlým Klubem železničářů jsme se daly nalevo ulicí Obránců míru a zůstaly jsme stát před hotelem Úsvit. Svými propadlými terasami, stropem prorostlým břízou, vymlácenými lustry, vysklenými okny a nasprejovaným nápisem „Night Klub“ nad zabedněnými dveřmi se úžasně hodil do rozpadajícího se města. Ale proč v Čierné nad Tisou, proboha, postavili pompézní stalinský hotel? Od hotelu vede betonový bulvár na náměstí Pionýrů. Tam jsme seděly mezi prázdnými piedestaly a do všech stran se rozbíhalo tiché pravoúhlé sídliště z padesátých let.

Na první koleji Brežněv

Čierna nad Tisou ale měla v historii větší úlohu, než jsme si na náměstí Pionýrů dokázaly představit. Šlo o překladiště mezi kolejemi sovětského a evropského rozchodu – v Čierné v druhé polovině 20. století žilo a na „prekládke“, jak říkají místní, pracovalo přibližně šest tisíc lidí. Prý „Modrá armáda“. Proudilo tudy veškeré zboží dodávané ze SSSR. A 29. července 1968 se zde, na hranicích Československa a Sovětského svazu, setkal Ústřední výbor KSČ s Brežněvovou delegací, aby jednaly o budoucím vývoji. Odpověď na otázku, zda Sověti už před schůzkou rozhodli o vpádu vojsk, se dodnes skrývá v ruských archivech.

Vlaky české a sovětské delegace se setkaly ráno na první koleji. Ze vzpomínek delegátů se zdá, že Čechoslováci byli opatrní, až ustrašení, a Sověti naštvaní a rezolutní. Jednání otevřel Brežněv. „Drazí soudruzi –“ a odmlčel se. Pak vyjádřil znepokojení nad tím, že se vede rozsáhlá kampaň očerňující předchozí činnost KSČ, a co víc, zahájený proces demokratizace se může snadno obrátit v kontrarevoluci. A v reálné nebezpečí, že KSČ ztratí své vedoucí postavení. „Vždyť, podívejte se, soudruzi, v Semilech jakýsi Tomíček hystericky křičel, že KSČ je zločinecká organizace, a jeho výkřiky uveřejnili v Literárních listech a Host do domu publikoval drzé prohlášení, že se z KSČ stala strana lůzy a lůze se podřídila. Kult Masaryka prožívá znovuzrození, nacionalistické nálady slouží k rozdmýchávání nezdravých emocí – copak to je normální způsob přípravy jednání se spřátelenou, bratr­skou zemí? Odkdy se příprava k důvěrným jednáním s přáteli odehrává na ulici? K čemu bychom, soudruzi, nakonec dospěli? A kampaň se vede nikoli proti imperialistům, nýbrž – jakkoli je to obludné – proti Sovětskému svazu. Přece nemusím vysvětlovat, že Sovětský svaz nikdy ani nepomyslel na to, že by Československu vnucoval své pořádky – všechny ty řeči o vnucování jsou zlomyslná lež. Členské státy Varšavské smlouvy musí rozhodně čelit žvanilům a provokatérům, protože je to v zájmu evropské bezpečnosti. Antisovětis­mus a antikomunismus se odjakživa navzájem doplňují. U vás, soudruzi, probíhá kontrarevoluce, a buď najdete odvahu revidovat své názory a pozvednout dělnickou třídu, nebo o osudu Československa rozhodnou jiné síly. Drazí soudruzi, nikdo nám neodpověděl, co přesně hodláte podniknout, abyste přehradili cestu kontrarevoluci. Tak – a odpověď chceme slyšet na této schůzce.“

Poslední Dubčekova šance

Pak si vzal slovo Alexander Dubček: „Drahý súdruh Brežnev, chcel by som vás predovšetkým privítať, v našej krajine nie je kontrarevolúcia, len boli poplašné správy, že hrozí okupácia, inak verte, súdruhovia, vôbec nám nevadí, že tu bolo cvičenie vojsk. Boli prípady extrémnych a nezodpovedných prejavov, ale nemožno ich absolutizovať, najdôležitejšie je oddeliť stranu od minulých deformácií a pripraviť mimoriadny zjazd strany. Krízová situá­cia je tu, lebo sa minulé vedenie nevysporiadalo s dôsledkami zmien štruktúry a vzťahom medzi Čechmi a Slovákmi a stranou a mladou generáciou a bola aj nedôsledná rehabilitácia po roku 1956 a 1963, môžete nám vytýkať také a onaké články a že nemáme všetko pevne v rukách…“ Vtom ho Brežněv přerušil slovy: „To vyvolává naše bratrské znepokojení.“ Dubček mu odpověděl ve stylu, že ČSSR není Maďarsko v roce 1956, a vyžádal si společnou schůzku států RVHP, Varšavské smlouvy a evropských komunistů. Řekl také, že předpokládá další spolupráci a soudružské řešení, a šlo se na oběd.

Čtu projevy z jednání a snažím se představit si kulisy nazdobeného překladového maloměsta. Čechům v nádražní restauraci připravili grilované kuře a Sovětům boršč, ti se ale odjeli najíst na Ukrajinu. Odmítali v Čierné jíst a spát – bydleli ve vládním vlaku, odstaveném na tabákových plantážích u Čopu. S nikým se nebavili. Československá delegace bydlela v hotelu Úsvit, kam jim až z nádraží natáhli rudý koberec. Místní se jim snažili dávat najevo, že za nimi národ stojí, ale na všech byly znát vážné obavy. Přinejmenším Smrkovský si byl jistý, že přijde invaze, občanská válka.

Druhý den přijeli Sověti na jednání s velkým zpožděním a bez Brežněva. Dubček byl nucen dojít na schůzku, která probíhala za zavřenými dveřmi, do jeho vagonu sám. Musel vypadat směšně, jak skákal přes pražce. O čem ti dva několik hodin hovořili, se dodnes neví. Jednání dopadla nicneříkajícím společným komuniké: Zástupci zemí Varšavské smlouvy se sejdou za několik dní v Bratislavě a KSČ si více ohlídá média. Poslední Dubčekova šance. Československá delegace z Čierné odjížděla plna naděje, kterou za pár týdnů zválcovaly tanky.

Zapomenutá Čierna

Tentokrát jedu prvním ranním vlakem do Čierné úmyslně, s cílem najít a natočit lidi, kteří byli události staré padesát let svědky. Paní Iris z obecního úřadu nejde na rozum, proč najednou do města proudí čeští novináři, zatímco z Bratislavy nebo Košic nepřijel natáčet nikdo. Jako by se Československo týkalo jen Čechů. Hned vzpomíná, jaké to bylo město, na dráze pracovali všichni, koupaliště tu bylo, kino, klub, k Tise se jezdili koupat lidé až z Košic. Všichni měli práci a děti měly dětství. Ale dneska? Zboží vozí kamiony, sehnat tu práci je nemožné. Klub železničářů byl skvělý, teď je to ruina. Všichni mladí odcházejí do Bratislavy – a zůstávají jen staří, Romové a Maďaři. Stydím se za to, že z vyprávění paní Iris jen vyzobávám mžiky vzpomínek, které se velkých dějin týkají. Pionýrské písně, sláva na nádraží. Čtyřdenní vagonová jednání její život nepoznamenala významněji než kohokoli jiného, i když bydlela pár desítek metrů od místa schůzek.

Paní Iris má sestřenici, u níž si v květinářství nechávám batoh. Na jakékoli otázky obsahující jméno Brežněv odpovídá větou se jménem Mečiar, o roku 1968 řekne pět slov a zakončí je souvětím o sametové revoluci. Když se ptám na komunisty, začne mluvit o Romech. Najednou jsou prý všude. A ta nezaměstnanost. Nezávidí nám, mladé generaci. Rozhodně by s námi neměnila.

Z amplionů stále slovensky a maďarsky vyřvává pozvání na sobotní festival, na kterém prý vystoupí i talentovaná obyvatelka Sabina. Jdu se najíst na nádraží, ale místní mi nevyprávějí o onom půlstoletí starém grilovaném kuřeti a boršči. Vyprávějí mi o tom, že v Čierné naštěstí ještě kebaby nemají. A jaká je hrůza, že budovy u nádraží vlastní slovenské železnice, a ne město. Teď jednu pronajali „rákosníkům“ – kdo ví, co za tím je.

V hospodě potkávám starého Gabora. Je Maďar, jako ostatně přes devadesát procent populace města. Ptám se ho, jaké to je, vítat sovětské politbyro a o tři týdny později míjet jejich tanky. „To nebola žiadna udalosť. To ide s vami ako život sám. Žiadnu zášť k Rusom nechováme. Veď Maďari nás napadli tiež, a tí chlapci ani nevedeli, čo za operáciu to je, ani kde sú. Kvôli tomu sem neposlali jediného chlapca zo Zakarpatskej oblasti, sem prišli zmätení Rusi. A niekoľko ich tu zostalo, oženili sa. S obyčajnými ľuďmi tie udalosti nemali nič spoločné. Stavím sa, že na Kryme to bolo rovnaké.“ Jenže v tu chvíli na něj dolehne tíha všech vypitých panáků a upadne do maďarštiny, z níž se mi ho už nepodaří vzkřísit.

Sedá si k nám László, bývalý ředitel malotřídky. Uhranul ho můj tabák, a tak jsem se dozvěděla jen o tom tabákovém poli, při němž Sověti nocovali. O tom, jak se tabák řeže, za kolik se tehdy vykupoval nebo kde ještě dneska roste jako plevel (vlevo za vesnicí Malé Trakany).

Žádný příběh o skrytých svědcích velkých dějin nemám. Nikdo z mladé generace, s kým jsem mluvila, o tom, co se ve městě událo, nic netuší. A pro ty, kteří tyto události zažili, je to už strašně dávno. Všichni si zapamatovali Dubčeka, a tak zapomněli na Císaře; miliony Gustávů Husáků v normalizovaných třídách základních škol daly zapomenout Gustáva Husáka z jara osmašedesát; vina Rusů odsunula roli Waltera Ul­­brichta; kvůli operaci Dunaj se zapomnělo, co že to bylo v osnovách Akčního programu KSČ. A pro hnědé tanky na Vinohradské třídě se z paměti lidí ztratil černý vlak mezi Čopem a Čiernou nad Tisou.

Možná to jsem já, kdo je svou honbou za příběhy uzamčen v čase, a ne Čierna nad Tisou. Čierna a její obyvatelé jsou spíš, na rozdíl ode mě, uzamčeni v prostoru.

Autorka je reportérka.