Onemocnět uměním

Kniha s příznačným názvem Stůňu touž ne­mocí je souborem vzájemné korespondence Julia Zeyera a Jana Liera z let 1883 až 1900. Druhý jmenovaný, novinář, spisovatel a dramaturg Národního divadla, se ze zapomnění vynořil díky usilovné práci Petry Ježkové, editorky svazku a autorky jeho první monografie. Lier byl po Josefu Václavu Sládkovi druhým nejčastějším mužským adresátem Zeyerových dopisů. Co zapříčinilo, že si právě tito dva byli tak blízcí? Jistým způsobem zapadali do tehdejšího kulturního milieu a naplňovali představu o „malkontentech“. Navazovali tak na romantické rozervance, ačkoli by se sami tomuto označení zajisté bránili. Protože se fin de siècle vyznačuje bohatou paletou životních stylů, tito dva svérázní autoři se vydali vlastními směry. Byli solitéry i vůči sobě navzájem – „dvěma osamělými plavci na líném českém rybníku“, jak je nazval Michal Fránek v doplňující studii, jež je součástí svazku.

Jejich zprávy se vyznačují naříkavými stesky po bývalých pořádcích (zachovávají si gentlemanské chování tam, kde se mladá generace již chová jinak) i nad českým charakterem. Spojuje je ambivalentní vztah k Čechám – na jednu stranu svůj region (a čecháčkovství především) nemohou vystát, na straně druhé se snaží posílit vědomí národní identity a hájit spíš Čechy než Rakousko­-Uhersko.

Vzájemná komunikace spočívá v glosování soudobých událostí, a to jak v rámci české scény (například komentáře k vydávání Zeyerových děl či výbojům mezi Vrchlickým a Stroupežnickým v kontextu Národního divadla), tak i v evropském měřítku. Literáti reflektují mimo jiné tehdy publikované knihy Lva Nikolajeviče Tolstého či Fjodora Michajloviče Dostojevského.

Jiné tóny

Poté, co se roku 1896 stal Lier dramaturgem Národního divadla, znenáhla se proměnila i povaha dopisů. Korespondence získala věcnější tón a začala se více věnovat pracovním, organizačním záležitostem. Také se – zejména v závislosti na procesu inscenování Zeyerových her – zvýšila frekvence dopisů. V téže době se ale začala vytrácet reflexe soudobých poměrů i nahlížení osobního života z umělecké perspektivy. Korespondence je od této doby zbavena projevů přehnané vnímavosti i cynické nadsázky.

Ačkoli pozorujeme mnohé spojující prvky mezi oběma literáty, nelze přehlédnout i nepřekonatelné rozdíly v jejich světonázorech. Zeyerovo postupné přimykání ke katolicismu (výrazně otevřeněji tematizované v dopisech jiným) je pro Liera stejně nepochopitelné jako Zeyerův odchod na venkov, o jeho pomýšlení na klášterní život ani nemluvě. Lier, každým coulem městský člověk, považoval Zeyerův životní postoj za dočasné poblouznění. Zval proto svého druha v pravidelných intervalech do Prahy a doufal, že se vrátí nadobro. Takový nesoulad v určitých rovinách se odhaluje i v přístupu k nově nastupující generaci literátů. Navzdory očekávání byl mnohem příkřejší mladší Lier, který díla mladých dramatiků automaticky posílal na prkna menších divadel. Zeyer naproti tomu mladé spisovatele oceňoval, podporoval dekadenty, autory katolické moderny a mnohé další tvůrce, což potvrzuje i jeho korespondence s Karlem Dostálem­-Lutinovem nebo Otokarem Březinou.

Obtěžkáni melancholií

Editorka Petra Ježková korespondenci rozšířila o podrobné a vynikající poznámky pod čarou, které dokreslují reálie. Bohužel se někdy omezují pouze na osvětlení snadno dohledatelných pojmů. Navíc se nejspíš počítá s tím, že dopisy se budou číst na fáze. Tím snad lze odůvodnit, proč na sebe někdy poznámky poněkud zbytečně odkazují. Kromě poznámkového aparátu obsahuje soubor ještě tři kvalitní doplňující studie, které se snaží dopisy zasadit do literárního i historicko­-politického kontextu. Stať editorky svazku a studie Evy Stehlíkové nicméně popisují navzájem se prolínající jevy, a poněkud se tedy překrývají.

Soubor Zeyerovy a Lierovy korespondence nám umožňuje sledovat kulturní život osmdesátých a devadesátých let 19. století zúženou perspektivou a nahlédnout do smýšlení dvou skeptických literátů. Jak se dočteme v dopisech: „Člověk vleče tu melancholii svého bytí, jak právě dovede.“

Autorka je komparatistka.