Jen v roce 2017 bylo po celém světě zavražděno dvě stě ochránců přírody. Stávají se oběťmi pytláků i zájmů nadnárodních korporací, které vydělávají na devastaci přírody. Ekologičtí aktivisté se tak čím dál častěji dostávají do pozice lovné zvěře.
Počátkem února 2018 vzbudila velkou pozornost vražda ochránce slonů v keňském Nairobi. Bývalý zvláštní vyslanec OSN pro ochranu nosorožců Esmond Bradley-Martin patřil mezi známé bojovníky proti nelegálnímu obchodu se slonovinou a nosorožčími rohy. I díky jeho iniciativě Čína a USA v roce 2018 definitivně zakázaly obchod s rohovinou a slonovinou. Prezident Donald Trump nicméně v červnu potichu znovuobnovil možnost dovozu trofejových částí zvěře a můžeme se jen domnívat, jakou roli v jeho rozhodnutí sehráli jeho dva synové, kteří patří mezi vášnivé trofejní lovce vlajkových živočišných druhů.
„Esmond byl jeden z těch ochranářských hrdinů, které nepotkáte každý den,“ říká o svém příteli Iain Douglas-Hamilton, zakladatel ochranářské organizace Save the Elephants, s níž Bradley-Martin spolupracoval. „Jeho pečlivá práce při stopování obchodu se slonovinou a rohovinou se často odehrávala na těch nejvzdálenějších a nejnebezpečnějších místech světa. Jeho tempo by vyčerpalo o polovinu mladšího člověka,“ dodává.
Umírají všude
Martin se připojil ke smutné statistice, která dokládá, že od roku 2002 bylo na světě zavražděno 1383 ochránců přírody. Svět ztrácí v těchto lidech ty nejlepší a nejodvážnější experty a jejich nenahraditelné zkušenosti. Vraždění je součástí systému, který pohání vidina zisku, a už dávno přitom nejde jen o problém nedemokratických zemí – ochránci přírody totiž umírají všude. Neviditelná ruka trhu devastuje přírodu i její ambasadory. Když nepomáhají represe, stigmatizace a zastrašování, jsou najímáni vrazi. A ona ruka je skutečně neviditelná, protože vrazi většinou nejsou vypátráni.
Bradley-Martin zemřel jen půl roku poté, co byl v Tanzanii zavražděn další významný protipytlácký aktivista – Wayne Lotter. Přidali se tak k tisícům dalších nevinných lidí, kteří jsou zastrašováni, nebo dokonce zabíjeni jenom proto, že chrání své zdraví, přírodu a lidi před dopady průmyslu. Nejčastějšími oběťmi vražd jsou aktivisté vystupující proti intenzivnímu zemědělství nebo těžařskému průmyslu. Mezi nejnebezpečnější země v tomto ohledu patří Brazílie, Filipíny, Kolumbie, Honduras a Mexiko.
Dodnes také s tichou podporou korporací probíhá málo medializovaná genocida původních amazonských kmenů, které brání les proti kácení, těžbě ropy a podobně. Ty většinou ve statistikách chybějí, protože nejde o klasické ochránce přírody, na něž jsme zvyklí. Hájí les, který je zároveň jejich domovem.
Je skandální, že za řadou vražd stojí nadnárodní koncerny či vlády, které tyto koncerny ovládají. Nejznámějším případem byla poprava devíti hlavních představitelů Hnutí za přežití ogonského lidu v Nigérii v roce 1995. Hnutí bojovalo proti těžbě ropy, která měla drastický dopad na životní prostředí i zdraví místních obyvatel, a ohrožovalo tak zájmy firem Shell, Chevron a dalších. Když zoufalí domorodci začali ničit těžební techniku, požádal Shell o zásah místní vojenskou juntu, kterou vyzbrojila Velká Británie v období vlády premiéra Johna Majora. Firma neučinila nic pro to, aby popravě vůdců protestů zabránila, a pět dní po exekuci potvrdila záměr vybudovat na území Ogoniů nový ropný provoz za čtyři miliardy dolarů.
Umírají i ženy
Zřejmě vůbec nejnebezpečnější zemí světa je pro ekology Honduras. Podle mezinárodní nevládní organizace Global Witness tu byly na objednávku provedeny stovky vražd ekologických aktivistů. Za vraždami údajně stojí místní přední politici a podnikatelé, včetně šéfky vládnoucí strany Gladis Lópezové, kteří mají často vazby na korporace z USA. Spojené státy jsou totiž největším poskytovatelem pomoci novému honduraskému režimu, který vládne od vojenského převratu v roce 2009.
Jak uvedl Billy Kyte z Global Witness pro deník The Guardian: „USA by měly pomoci ukončit krvavé zásahy proti honduraskému venkovskému obyvatelstvu. Místo toho financují honduraské státní síly, které stojí za některými z nejhorších útoků.“ Organizace proto vyzývá Spojené státy, aby přehodnotily svou finanční podporu honduraskému průmyslu a jejím ozbrojeným složkám.
Terčem vražedných útoků se v Hondurasu stávají i ženy. V roce 2016 byla zastřelena aktivistka Berta Cáceresová. Uznávaná bojovnice za práva domorodých kmenů, matka čtyř dětí a držitelka Goldmanovy ceny (nejprestižnějšího mezinárodního ocenění v oblasti ochrany životního prostředí) za rok 2015 bojovala proti přehradě Agua Zarca na řece Gualcarque, kterou místní indiáni považují za posvátnou, což pochopitelně nijak nevadilo světově největší společnosti budující přehrady – čínskému státnímu podniku Sinohydro (ten nakonec po protestech od záměru upustil). Vraždu patrně provedli vojenští specialisté. Jako výsměch pak působilo politické prohlášení prezidenta Juana Orlanda Hernándeze, který na Twitteru uvedl, že za aktivistkou budou truchlit všichni Hondurasané, a dodal, že „vláda nařídila bezpečnostním složkám, aby využily všechny prostředky k vypátrání vrahů“. Ve stejném roce přišla o život i další domorodá aktivistka, Yaneth Urquía, která se zasazovala proti stavbě přehrady v regionu La Paz, za níž stála společnost vlastněná manželem zmíněné Gladis Lópezové.
Tyto a podobné příklady z celého světa dokazují, že nejhorší totalitou současnosti je vláda peněz. Ta může mít mnoho různých podob a daří se jí v rozličných podmínkách. Především však nebere zřetel na životní prostředí ani na zdraví a životy těch, kteří se je rozhodli bránit.
Autor je ekolog a ochránce přírody.