Superhrdinové v depresi

Na začátku roku 2008 byl Kanye West největší rapová hvězda. S deskou Graduation (2007) porazil v přímém žebříčkovém souboji rappera 50 Centa a jeho skladba Stronger vládla hitparádám na obou stranách Atlantiku. Pak ale v únoru 2008 zemřela při plastické operaci jeho matka a West propadl depresím. Na následném album 808s & Heartbreak(2008) rapoval přes vokodér o stavech beznaděje, které ho přepadly, a za desku si vysloužil negativní kritiku – aspoň tedy v žánrovém kontextu. Hip hop se v nulté dekádě dostal na vrchol pyramidy hudebního průmyslu díky proklamacím o sebevědomí a hrdosti, jež byly navázané na stereotyp cool černého alfasamce. Naopak artikulace smutku, pochyb a temných stavů duše šla přímo proti pravidlům žánru. O deset let později, na začátku letošního května, vydal Kanye West dvojici minialb Ye a Kids See Ghost (spolu s Kidem Cudim), na nichž se zpovídá ze svého boje s bipolární poruchou. Tentokrát ovšem rapový svět jeho zpověď přijímá s otevřenou náručí.

Smutek na ulici

Vztah hip hopu k duševním nemocem se za poslední dekádu úplně změnil. West je oslavován jako průkopník tohoto tématu v rapu a v žebříčcích soupeří s dalšími rappery, kteří rovněž otevřeně mluví o svých depresivních stavech. Jen měsíc po vydání Westova alba Ye se na prvním místě amerického žebříčku objevil dvacetiletý rapper ­XXXTentacion s písní SAD!, v níž rapuje o myšlenkách na sebevraždu. A jiní – jako třeba Lil Xan nebo Future – otevřeně mluví o návalech úzkosti, které se rozhodli řešit psychofarmaky. Hip hop se zkrátka stal mnohem otevřenějším žánrem, než jakým ještě před nedávnem býval, a i známí a komerčně úspěšní rappeři opustili přesně definovaný stereotyp silného černého muže, který nesmí na veřejnosti projevovat emoce, protože by tím naznačil, že má i nějaké slabosti. Schopnost otevřít se a ukázat své niterné city se naopak stává novou strategií identifikce s posluchači, kteří v písních leckdy hledají oporu pro vlastní prožitky.

Rap ovšem nikdy nepředstavoval tematický monolit a nejen hédonismem živ je rapper. „Den po dni je čím dál těžší to zvládat. Cítím se, jako bych tím, kdo bere drogy, byl já sám,“ vykresloval na začátku devadesátých let v hitu nazvaném My Mind Is Playing Tricks on Me stavy paranoie drogového dealera Scarface ze skupiny Geto Boys. „Přísahám bohu, že si chci podřezat žíly a dostat se z tohohle srabu. Dát si Magnum k hlavě a zmáčknout spoušť,“ zpovídal se o pár let později Notorious B.I.G. v tracku Suicidal Thoughts. „Už mě nebaví o tom jen mluvit,“ prohlásí na závěr písně, načež se ozve výstřel a žuchnutí těla na zem. Obě kultovní skladby ukazují odvrácenou stranu života pouličních gangsterů. Výčitky a pochybnosti jsou zde nicméně zasazeny do drsné reality městské džungle, kterou chtěl gangsta rap zobrazovat. A sama schopnost přežít kruté podmínky „ulice“ je vlastně potvrzením rapperovy tvrdosti, která nemá nic moc společného s jeho chvilkovou emoční otevřeností.

Měkký rap

Westovo album 808s & Heartbreak a o něco mladší deska Kida Cudiho Man on the Moon: The End of the Day (2009) jsou dnes považovány za definitivní prolomení tabuizace temných niterných emocí v rapu. Cudiho konceptuální album o cestě rappera vzhůru, již ovšem provázejí mnohé pochybnosti, ukázalo jinou verzi „černého amerického snu“, než jakou rapová kariéra doposud představovala. Introspektivní, měkký rap následně na nejvyšší příčky hitparád dostal kanadský rapper Drake, jehož mixtape If You’re Reading This It’s Too Late (2015) je poněkud teatrálně stylizován jako dopis sebevraha na rozloučenou.

Pro dnešní rappery ze Soundcloudu je mluvit o smutku, jak se zdá, už zcela všední. Loňský hit XO Tour Llif3 od Lil Uziho Verta s refrénem „Všichni moji přátelé jsou mrtví, doveď mě na hranici“ se dostal až na sedmé místo amerického žebříčku. Skoro to začíná vypadat, že pro aktuální rapovou generaci jsou smutek a beznaděj přinejmenším stejně důležitým tématem jako peníze a sláva. Soundcloudové hvězdy jako Lil Peep nebo XXXTentacion ostatně za své inspirační vzory považují i rockové skupiny jako Nirvana nebo Linkin Park, které s tématy smutku, deprese nebo sebevražedných sklonů často pracovaly.

Aktuální vlna „sad rapu“ mění i náhled Afroameričanů na duševní nemoci. „O depresi se v hip hopu a v černé komunitě nemluví, protože mentální zdraví nikdo nepovažuje za podstatnou věc,“ prohlašoval ještě před čtyřmi lety Pharoahe Monch při propagaci své desky PTSD: Post Traumatic Stress Disorder (2014). Album vypráví o osudech válečného veterána, který se vrací z války a učí se znovu žít v normálním světě. Příběh je ale zároveň metaforou rapperova vlastního boje s hudebním průmyslem a očekáváními spojenými s jeho kariérou. Časy se ale mění – o dva roky později Kanye West psychicky zkolaboval po vydání schizofrenní desky The Life of Pablo (2016), Kid Cudi zveřejnil na Facebooku zprávu o tom, že se dobrovolně zapsal na psychiatrickou kliniku, a Lil Wayne přiznal ve skladbě Mad!, že se pokusil o sebevraždu. O duševním zdraví rapperů se konečně začíná otevřeně mluvit.

Jsem bipolární

Zatímco před lety rappeři jako třeba Prodigy prohlašovali, že „terapii nepotřebují, protože hip hop je naše terapie“, postoj jejich současných kolegů se mění. I veterán Jay­-Z na své poslední sebezpytující desce 4:44 (2017) přiznává, že terapie změnila jeho život k lepšímu. Rappeři se také zapojují do aktivit spojených s prevencí mentálních problémů. Hvězda „bělošského rapu“ Logic vloni na podzim vydal ve spolupráci s americkou Národní linkou prevence sebevražd singl 1­-800­-273­-8255, který zpopularizoval telefonní číslo, na které mohou náctiletí volat v případě eskalace svých duševních problémů. Ve videoklipu k hitu sledujeme mladíka, který si málem vezme život poté, co se dostane do konfliktu kvůli své sexuální orientaci. Příběh nicméně působí jako klišé a hrdina se v něm ve výsledku uchyluje ke stejným obranným stereotypům jako zmíněné rapové hity z devadesátých let, které spojují deprese s konkrétními společenskými nepravostmi.

Westovy desky Ye a Kids See Ghosts jsou v tomto ohledu poněkud komplikovanější. Stejně jako při bipolární poruše se na obou sedmipísňových albech střídají propady s manickými stavy, přičemž rapper nežádá po posluchači soucit, ale spíše pochopení. West ještě před vydáním alba Ye rozbouřil mediální vody sérií kontroverzních výroků, v nichž se například přiznal z obdivu k Donaldu Trumpovi. Jako by tím chtěl veřejnosti naznačit, že si nyní může dělat, co uzná za vhodné, a jako alibi ho přitom částečně chrání jeho mentální stav. Obal desky zdobí nápis: „Nenávidím, že jsem bipolární. Je to úžasné.“ Ve skladbě Yikes pak West euforicky vykřikuje: „Není to žádný handicap, ale superschopnost. Jsem superhrdina!“, a posouvá tak debatu o mentálním zdraví v rapu ještě o něco dál. Hrdost na vlastní jinakost k hip hopu vždycky patřila a West s Cudim tímto způsobem nepřímo pomáhají svým posluchačům překonat stigmatizaci duševních poruch. Hip hop se za poslední dekádu hodně změnil.

Autor je hudební publicista.