literární kánon 21. století

Psát o kánonu 21. století v roce 2018 a snažit se určit, která z prozaických děl, od nichž zatím máme minimální odstup, přetrvají, je činnost troufalá, riskantní a mnohdy připomíná spíše věštění z křišťálové koule. Jisté ale je, že kánon, na němž by se shodli kritici, pedagogové i čtenářská obec, se v průběhu uplynulých dvaceti let pomalu rozpadá. Písemnictví už neovládají bílí muži z kulturních center a literární scéna je mnohem různorodější než dříve. Zároveň jsme však stále omezeni malým povědomím například o afrických nebo asijských literaturách. Kritik Michael A. Orthofer, který má načteno jako málokdo, se navíc domnívá, že „knihy z raného 21. století, které v budoucnu ovládnou kánon, budou ty, kterých jsme si ještě z většiny nestačili patřičně všimnout“. Přesto se kánon počátku nového tisíciletí pokoušíme formulovat a dokonce uvádíme konkrétní díla. Začít se sluší u největší literatury světa, tedy té čínské, která je pestrá jako „bájné zvíře mnoha tváří“. Ve svém eseji ji představuje Kai Marchal, a mimoděk tak předjímá téma příštího čísla A2, které bude věnováno sinofuturismu. O problematice kanonizace dětské literatury píše Eleonóra Hamar a o ošemetnosti kanonizace obecně Blanka Činátlová. Součástí tohoto čísla je osmistránková příloha, která obsahuje medailony dvaačtyřiceti zásadních děl světové prózy, vybraných spřízněnými recenzenty, kritiky a překladateli, jimž jsme dali příležitost vžít se do role kanonizátorů. Přinejmenším tak vznikl seznam dobrých knih, jejichž četbou nepromarníte čas.