Absolutismus Si Ťin­-pchinga

Záměr, který byl již dlouho předmětem dohadů, se během letošního března stal skutečností: čínský prezident Si Ťin­-pching zrušil omezení prezidentského funkčního období, což ho fakticky učinilo doživotním diktátorem. Mnozí komentátoři vyjadřovali překvapení a někteří experti americké zahraniční politiky dokonce zděšení. Magazín Foreign Affairs publikoval článek Kurta Campella a Ely Ratnera, čelných představitelů USA ve vztahu k Asii za Obamovy éry, ve kterém tvrdí, že americká zahraniční politika se v Číně po celou dobu mýlila. Od Nixonovy oficiální návštěvy v roce 1972 byly podle nich americké vztahy s Čínou založeny na chybném předpokladu, že proměna Číny v tržní ekonomiku zároveň povede k její politické liberalizaci. Zrušení limitu funkčního období pro prezidenta Si Ťin­-pchinga nicméně jakékoliv další směřování k liberalismu vyvrátilo.

Liberální iluze

Je ale nutno dodat, že zrušení zmíněného limitu Čínu pouze řadí zpátky mezi běžné autoritářské režimy. Diktátoři se jen vzácně vzdávají své moci – obvykle je o ni připraví až smrt nebo puč. Když Teng Siao­-pching v roce 1982 ústavně zavedl pro prezidentskou funkci limit dvou pětiletých období, posouvalo to Čínu dál od běžných podob autoritářství. Na vrcholu éry čínského ekonomického růstu pak stál deset let v čele země Ťiang Ce­-min a stejně tak Chu Ťin­-tchao zemi vedl po jednu dekádu. Během tohoto období elity soupeřících frakcí Komunistické strany Číny (mnoho z těchto lidí patřilo mezi takzvaná princátka, tedy potomky revolučních vůdců, kteří zakládali Lidovou republiku) udržovaly mocenskou rovnováhu a rozdělily si mezi sebou hlavní sektory ekonomiky.

Tento model kolektivního vedení byl na Západě dlouho vnímán jako dočasné uspořádání směřující k větší politické inkluzivitě, otevřenosti a liberalizaci. Ve skutečnosti se spíše podobal feudálnímu způsobu vlády v době evropské rané modernity nebo Jelcinovu oligarchickému systému. Konec omezení prezidentského mandátu tak spíše připomíná útok na aristokracii vedený prostřednictvím centralizace monarchovy moci jako v případě Ludvíka XIV. po frondě nebo Putinovo napadení oligarchů. Je to jen návrat věčného tématu vztahů mezi vládcem a aristokracií v rámci autokratických režimů.

K čemu tento krok prezidenta Si Ťin­-pchinga povede, není jisté, pro mnoho pozorovatelů nicméně znamenal studenou sprchu – především pro ty, kteří v duchu Fukuyamova díla Konec dějin a poslední člověk (1992, česky 2002) snili o tom, že se Čína bude přibližovat modelu západní liberální demokracie. Ještě více je ovšem zneklidnila ekonomická politika Si Ťin­-pchinga i jeho předchůdce Chu Ťin­-tchaa, která jednoznačně upřednostňuje státní sektor ruku v ruce s omezením soukromého a zahraničního kapitálu. Znamená to, že ani v oblasti ekonomiky se Čína nechce přibližovat západnímu liberálnímu modelu.

Šok komentátorů ve skutečnosti nevyvolalo ani tak samotné prezidentovo jednání, jako spíše vyvrácení hluboce zakořeněných představ o nutnosti sbližování Číny se Západem. Když se na podzim toku 2012 ujal Si Ťin­-pching moci ve straně, spousta novinářů a komentátorů přispěchala s předpovědí, že nový vůdce podnikne rychlé kroky k politickým a ekonomickým reformám. Nicholas Kristoff, jeden z nejvlivnějších liberálních komentátorů ve Spojených státech, tehdy v New York Times napsal: „Moje predikce vývoje Číny je následující: nový lídr Si Ťin­-pching bude razit cestu k obnově ekonomických reforem a pravděpodobně dojde i k částečnému politickému uvolnění. Tělo Mao Ce­-tunga bude vyneseno z náměstí Nebeského klidu a Liou Siao­-po, spisovatel a nositel Nobelovy ceny míru, bude propuštěn z vězení.“ Svoji spekulaci založil na faktu, že otec Si Ťin­-pchinga byl jedním z průkopníků ekonomických reforem a nesouhlasil se zásahem proti lidovému povstání v roce 1989. Vycházel také z představy, že díky vzdělané a bohaté čínské střední třídě se stane stranická kontrola nad společností daleko těžší, ne­-li nemožnou.

Blíží se kolaps?

Uvedený argument zní jako klišé a není příliš přesvědčivý. Po krvavém potlačení povstání na náměstí Nebeského klidu a návratu k vládě tvrdé ruky v následujících letech měla být hypotéza, že tržní reformy nakonec přinesou politické otevření Číny, jednou provždy zavržena. Mnoho západních intelektuálů ale na svých iluzích tvrdohlavě lpí, a to navzdory neustálému utužování čínského autoritářského kapitalismu. Proč tomu tak je, může představovat zajímavou otázku pro sociologii vědění. Mám podezření, že to úzce souvisí s potřebami americké ekonomické elity, která chce pokračovat ve svém obchodování s Čínou, aniž by ji rušily otázky dodržování lidských práv. Na začátku Clintonova funkčního období bojovali lidskoprávní aktivisté a odbory za omezení volného obchodu s Čínou. Nakonec byl ale Clinton převálcován lobbingem velkého byznysu. V roce 1994 tak prezident své odborářské a aktivistické voliče musel zklamat, když prohlásil, že obchodní vztahy s Čínou nebudou nijak provázány s lidskoprávní agendou.

Clinton svoji politickou linii ospravedlňoval tím, že společné ekonomické vztahy nakonec nutně povedou k politické liberalizaci. Jak to později sám vyjádřil, „ve stále otevřenější ekonomice a společnosti bude čím dál tím složitější udržovat v chodu uzavřený politický systém (…) Pragmatická politika představuje nejlepší cestu, jak v Číně prosazovat naše základní zájmy a hodnoty.“ Je to vlastně argumentace teorií prokapávání. Stejně jako začne volný trh časem prospívat i chudým vrstvám společnosti, tak postupně povede ke svobodné a demokratické Číně. Prakticky to znamená, že můžeme klidně odložit obavy z autoritářství, které máme před očima.

Vedle tohoto přístupu existuje ještě jeden, poněkud sofistikovanější, který odmítá iluzi o postupné změně režimu, a namísto toho tvrdí, že ke změně dojde prostřednictvím vnitřních konfliktů, jež povedou ke kolapsu. Článek Davida Shambaugha z roku 2015, publikovaný pod názvem The Coming Chinese Crackup (Čínský kolaps se blíží), je vůbec nejlepším příkladem takového pohledu. Shambaugh předvídá, že ekonomické zpomalení, společně se stranickými čistkami prezidenta Si Ťin­-pchinga prováděnými ve jménu boje proti korupci, povede k implozi režimu: „Vyhlížejme den, kdy strůjci režimní propagandy společně s bezpečnostními složkami státu začnou být laxní ve vymáhání stranických nařízení, nebo se začnou identifikovat s disidenty, jak se to ve filmu Životy těch druhých stalo agentovi východoněmecké Stasi, který začal sympatizovat s lidmi, jež odposlouchával. Až začne lidská empatie vyhrávat nad zkostnatělou autoritou, dostane se čínský komunismus do své konečné fáze.“ Shambaugh může mít nakonec pravdu, na závěry je zatím brzy. Nicméně vzhledem k tomu, kolik předpovědí o pádu čínského režimu už se nenaplnilo (většina z nich pocházela od antikomunistických pravicových intelektuálů), je namístě opatrnost.

Osobně jsem v témže roce nastínil třetí scénář, v němž jsem tvrdil, že se čínská vláda jedné strany stane ještě autoritářštější a méně ekonomicky flexibilní: „Je možné, že elita čínské komunistické strany – navzdory tomu, že prezidenta Si Ťin­-pchinga a jeho antikorupční kampaň nechová příliš v lásce – přece jen nebude chtít převrhnout celou loď. Tito lidé si jsou velice dobře vědomi, že bez ochrany strany neznamenají nic a jejich privilegia by následkem režimního kolapsu byla v daleko větším ohrožení. Je také docela dobře možné, že během let pacifikace a ochočování, následujících po masakru na náměstí Nebeského klidu, se čínští disidenti a občanská společnost stali natolik plachými a byli natolik zahnáni do kouta, že nejsou schopni využít žádné trhliny v systému (…) Kromě scénáře o konci vlády Komunistické strany Číny bychom měli tedy zvažovat i scénář jiný: nárůst hysterického a dusivého diktátorského režimu, který pokračuje v tvrdé kontrole nad společností, jež postupně ztrácí svou dynamiku. Takový hypotetický režim můžeme chápat jako mírnější verzi Severní Koreje.“

V čínském eseji z roku 2016 jsem pak spekuloval nad tím, že „vzhledem k tomu, kolik osobních zájmů bylo zasaženo čistkami prezidenta Si Ťin­-pchinga a jaký nastavily precedent ve věci čistek nejvýše postavených funkcionářů z předchozích vlád, se prezident může reálně obávat pronásledování po skončení jeho funkce. Může se tedy pokusit o krok směrem k běžnému asijskému schématu doživotní diktatury nebo dokonce dědičné diktatury.“ To se nakonec více či méně stalo. Interpretační klíč leží v poklesu čínské politické ekonomiky a oslabení jejího ekonomického tempa.

Ekonomický původ autoritářství

Rozmach čínské ekonomiky začal v osmdesátých letech jako pokračování příběhu o východoasijském zázraku, který se datuje už od šedesátých let, kdy americké a evropské fabriky v regionu hledaly levnou pracovní sílu. Nicméně přísun levných venkovských dělníků v Hongkongu, Singapuru, Jižní Koreji a na Tchaj­-wanu nebyl nevyčerpatelný. Když tyto ekonomiky dosáhly v globálním měřítku na střední a vyšší úroveň příjmů a jejich mzdy začaly růst, Čína začala představovat alternativu. Čínské tržní reformy se na konci osmdesátých a začátkem devadesátých let dostávaly do potíží kvůli hyperinflaci a deficitům platební bilance. To přimělo čínskou vládu, aby se přeorientovala na exportní model rozvoje prostřednictvím masivní devalvace jüanu v roce 1994 a série reforem, které přivedly spoustu venkovských pracujících do průmys­lových zón v pobřežních oblastech, a vytvořily tak nový zdroj levné práce. Právě tento vývoj Čínu definitivně integroval do světového volného trhu. Ze země se následně stal vír, který vtahoval průmyslový kapitál a pracovní místa ve výrobě z celého světa, až se nakonec Čína stala „továrnou světa“, jakkoliv většina zdejších firem orientovaných na export byla podřízena nadnárodním korporacím s centry na globálním Severu.

Během zlatých let trvajících až do roku 2008, kdy se vezla na vlně svého nového exportního modelu, Čína nashromáždila obrovský objem devizových rezerv, především v podobě amerických aktiv. Bez těchto rezerv by Peking nikdy nebyl schopen navýšit přísun peněz, čerpaných především formou půjček ze státních bank. Exportní sektor a navyšování rezerv umožnilo mezi lety 2000 a 2008 financovat investice dluhem, aniž by došlo k ekonomickým potížím, do jakých se dostala spousta jihoasijských ekonomik během asijské finanční krize v letech 1997 a 1998. Tyto ekonomiky se taktéž staly svědky investic poháněných dluhem, ale bez srovnatelného nárůstu devizových rezerv, kvůli čemuž byly ohroženy odlivem kapitálu a ekonomickým kolapsem. Takzvaný dvojí motor čínského růstu, tedy exportní sektor a investice do stálých aktiv, v důsledku pohání opět export.

Zatímco exportnímu sektoru v Číně dominovaly malé a střední soukromé a zahraniční firmy, sektor investic do stálých aktiv, jako je budování infrastruktury nebo stavebnictví, byl v rukou státních firem. Od jejich reformy v devadesátých letech se různé sektory státu de facto staly jakýmisi državami pod kontrolou vysoce postavených členů strany. Toto rozdělení zvětšujícího se ekonomického koláče státního sektoru představuje základ mocenské rovnováhy mezi soupeřícími elitními frakcemi a „kolektivního vůdcovství“ státostrany v devadesátých a nultých letech.

Důsledky globální krize

Tato konstrukce se začala rozpadat během globální recese v letech 2008 a 2009, kdy se exportem poháněný růst zastavil v souvislosti s globální recesí na amerických a evropských trzích. Na náhlý propad svých dvou největších exportních trhů zareagovala čínská vláda programem agresivních stimulů, kterými se podařilo ekonomický kolaps úspěšně odrazit. Mělo to ale háček. Zatímco vysoká míra růstu v devadesátých a nultých letech byla poháněna masivním nárůstem exportu, vývoj po roce 2008 podporují zběsilé investice ze strany státních bank. Výsledkem je obrovská dluhová bublina, která už není úměrná expanzi devizových rezerv. Mezi lety 2008 a 2017 se nesplacený dluh v Číně vyšplhal ze 148 procent HDP na 250 a dnes míří ke 300 procentům, což je větší dluh, než jaký mají Spojené státy a většina rozvinutých zemí. Míra čínských devizových rezerv začala stagnovat, přičemž tento pokles mohl být zkrocen jen za pomoci tvrdých opatření proti odlivu kapitálu, která následovala v roce 2015. Mezitím se ukázalo, že spousta zbytečných stavebních a infrastrukturních investičních projektů nebude rentabilní, aspoň ne v dohledné době. Splácení těchto dluhů představovalo výzvu, takže došlo k vytvoření dluhové tikající bomby. Čína vyčerpala své možnosti růstu skrze investice do stálých aktiv, zatímco exportní sektor se ještě nedostal na úroveň před rokem 2008.

Výrobní haly, infrastruktura, bytový fond, uhelné doly či ocelárny, které rychle expandovaly během éry ekonomické konjunktury i po roce 2008, se staly nadbytečnými kapacitami s klesající mírou zisku. To Čínu uvěznilo v typické krizi z nadměrné akumulace, zhmotněné ve spoustě vylidněných měst a zavřených fabrik po celé zemi. Tato krize čínské ekonomiky je příčinou zhroucení trhu s cennými papíry a začátku odlivu kapitálu, který vedl k prudké devalvaci čínské měny v letech 2015 a 2016. Stability se v roce 2016 podařilo dosáhnout pouze drastickými opatřeními proti odlivu kapitálu a další vlnou levných půjček, ovšem za cenu pokračujícího zadlužování čínské ekonomiky.

Zmenšování růstu ekonomického koláče, společně s tikáním dluhové bomby, má za následek, že se elita ovládající státní sektor snaží zamezit odlivu kapitálu, omezuje soukromý sektor a zahraniční společnosti a zesiluje frakční boje, čímž připomíná dynamiku upevnění absolutistické moci počátkem 17. století v Evropě. Nevraživost mezi frakcemi, zprávy o převratech a pády princátek Po Si­-laje a Čou Jung­-kchanga, hlavy „ropného gangu“, během prvních dní Si Ťin­-pchingovy vlády můžeme chápat právě v tomto světle. Prezidentova frenetická kampaň odstraňující rivaly prostřednictvím boje proti korupci společně s neúprosnou snahou o centralizaci moci není ničím jiným než strategií přežití v čím dál nebezpečnějším prostředí: dostat je dříve, než oni dostanou mě.

Cesta před námi

Absolutistické upevnění moci Si Ťin­-pchinga bylo uskutečněno. S tím, jak se ekonomika ochlazuje a dluhová bomba tiká, kladou si mnozí otázku, jestli jeho diktatura může vydržet. Možná ne, ale je třeba mít na paměti, že autoritářské režimy se dokážou udržet i tváří v tvář ekonomickým problémům, pokud umějí využít nacionalismus a vnitřní represi. Příkladem může být Kimova dynastie v Severní Koreji, vytrvalost Chávezova a Madurova venezuelského režimu, o Putinově schopnosti přežít ekonomické krize ani nemluvě.

Postupně se tak před Čínou vynořují dva možné scénáře vývoje. Prvním je pokračování ekonomického zpomalení a sanace těžce zadlužených podniků. Stejným procesem prošlo Japonsko v devadesátých letech během takzvané ztracené dekády. V takovém případě se diktatura prezidenta Si Ťin­-pchinga může udržet, nicméně se ocitne v obležení a defenzivě. Druhou možností je, že se čínský kapitál bude snažit hledat zisky na jiných místech světa. Jak si ve svém pojednání Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu (1916, česky 1949) povšiml už Lenin, přesouvání kapitálových aktivit představuje cestu z krize plynoucí z nadměrné akumulace v rámci domácí ekonomiky. To pak nutně vede k expanzi vojenské a geopolitické moci do hostitelských zemí, jíž kapitál exportující mocnosti vytváří nové sféry vlivu. Na jiném místě jsem tvrdil, že přesně toho se aktuálně snaží Čína dosáhnout svou spoluprací s rozvíjejícími se regiony. Pokud se tento expanzivní scénář uskuteční, stane se Si Ťin­-pching skutečným císařem čínského impéria, a ocitne se tak v přímém konfliktu se zájmovými sférami Ruska (ve střední Asii) a Spojených států (v přímořských oblastech východní a jihovýchodní Asie). V takovém případě ovšem bude hrozit zvyšování rivality nebo dokonce války mezi impérii. Kudy se čínská ekonomika a její vůdci vydají, ukáže čas.

Autor je profesor politické ekonomie.

Z anglického originálu Xi Zinping’s Absolutist Turn, publikovaného v časopise Catalyst (č. 1/2018), přeložil Martin Vrba.