Architektura kontrarevoluce

Ve své knize Architektura kontrarevoluce popisujete a dekonstruujete některé prostředky, které používala francouzská armáda během alžírské revoluce v letech 1954 až 1962. Tvrdíte, že šlo o moderní válčení, které směřovalo jak k civilní, tak k vojenské nadvládě nad alžírským obyvatelstvem. Co si máme představit pod spojením „moderní válka“?

Oficiální slovník určený pro veřejnost a média slovo „válka“ v tomto kontextu vůbec neužíval. Francouzské úřady nazývaly alžírskou revoluci a francouzskou válku v Alžírsku „les événements d’Algérie“, tedy alžírské události, nebo „les opérations de maintien de ­l’ordre“ čili operace za účelem posílení zákona a pořádku. Takto stát komunikoval směrem k veřejnosti. Přitom vedl válku, která měla zabránit revoluci a upevnit kontrolu nad obyvatelstvem. Termín „guerre moderne“, tedy moderní válčení, byl použit v názvu knihy Rogera Trinquiera z roku 1961. Autor byl armádní důstojník. Vysvětluje v ní, jak tato revoluce probíhala a jak ji potlačili. Termín „moderní“ přitom neoznačuje jen vojenské prostředky, ale zahrnuje i civilní politiku a psychologické akce vedené za účelem získání – jak tomu říkali – „mysli a duše lidu“. Můžete vést tradiční boj, obvykle mezi dvěma ozbrojenými silami, ale také boj netradiční, když bojujete proti všem, proti všemu obyvatelstvu. Každý se stává podezřelým, každý může být nepřítelem i spojencem. Nemůžete definovat území nepřítele. Celá populace se stává prostředkem nebo cílem válečného úsilí. Boj pak zahrnuje všemožné prostředky, což je právě na „moderním válčení“ kontroverzní.

Aparát moderního válčení pracuje mimo jiné prostřednictvím teritoriální kontroly. Rozebíráte vytváření „zakázaných zón“ v těch oblastech, kde se potenciálně skrývali bojovníci Fronty národního osvobození (FLN). To vyústilo ve vytvoření shromaždišť nazývaných „centres de regroupement“, která jsou předmětem vaší výstavy. Oč se jedná?

Aby francouzská armáda odřízla ty, které nazývala „rebely“ a které já nazývám bojovníky za svobodu, od ostatních obyvatel a je­jich podpory, vytvořila něco, co zpočátku nazývala „zones d’insécurité“, tedy nebezpečné oblasti. Tato území se zakrátko stala „zakázanými zónami“. Šlo o rozsáhlá neobydlená území, ale i vesnice, kde lidé obdělávali svá pole. A najednou každý, kdo v těchto zónách žil, musel být evakuován. Hovoříme o nejméně dvou milionech lidí. Ti byli přinuceni opustit své domovy a půdu, která byla zdrojem jejich obživy. Najednou se ­stali závislými na francouzské armádě. Už nebyli soběstační.

Neměli bychom zapomínat, že když francouzská armáda tyto zakázané zóny vytvářela, bylo krátce po druhé světové válce, přičemž francouzský vichistický režim měl také své koncentrační tábory. Takže aby stát území, kam nuceně přemisťoval lidi, nemusel nazývat „tábory“, říkal jim „centres de regroupement“, nikoli „centres de concentration“. Šlo o vojensky řízené tábory, odkud se lidé nesměli vrátit zpět do svých domovů a na svou půdu. Byli vězni ve vlastní zemi. Slova „tábor“ a „koncentrační“ přitom byla zapovězena i v komunikaci mezi úředníky.

Po mediálním skandálu v roce 1959, kdy se informace o „centres de regroupement“ dostala do novin, francouzská armáda vynaložila mnoho propagandy k „polidštění“ těchto center. Jednalo se o produkci fotografií, filmů a plakátů, ale také o užívání spojení „milles villages“, tisíce vesniček. Znamená to, že francouzská armáda využívala jazyk tak, aby zakryla skutečný stav věcí?

Pokusila jsem se porozumět tomu, jak bylo něco takového možné krátce po druhé světové válce, krátce po zkušenosti s fašismem a jeho zvěrstvy. Jednou z věcí, které mě zasáhly nejvíce, bylo právě toto využití, nebo spíše zneužití jazyka, jeho manipulace a strategizace. O využití jazyka francouzskými úřady během alžírské války hovoří ve své knize Mytologie v kapitole Africká gramatika i Roland Barthes. To je velmi specifický moment, protože kniha vyšla již v roce 1957, během bitvy o Alžír. Líčí, jak francouzské úřady užívají jazyk, a popisuje to jako „kosmetické psaní“, které ve skutečnosti nesděluje informace, ale má za cíl zastrašovat. Stále žijeme v éře tohoto kosmetického psaní.

Ve své knize hovoříte o postavě Maurice Papona, který byl v roce 1998 uznán vinným ze zločinů proti lidskosti za napomáhání při deportaci Židů v Bordeaux. V roce 1946 se mu podařilo uprchnout před francouzskou „legální očistou“, a tak se později v roce 1956 mohl stát prefektem constantinského departmentu a poté i prefektem pařížské policie, což souvisí s masakrem demonstrantů za alžírskou nezávislost v Paříži v roce 1961, při němž policie mnoho z nich naházela do Seiny. Jaké další postavy je třeba v těchto souvislostech připomínat?

Je důležité promluvit o několika postavách, jako jsou například Jacques Soustelle, etnograf Germaine Tillion, Papon, Paul Delouvrier a částečně i De Gaulle. Jsou to případové studie, ale zároveň tvoří i paradigma. Delouvrier nastartoval plán Constantine, tedy socioekonomický rozvojový plán, po mediálním skandálu 1959, kdy se s ním sešel i De Gaulle, aby vyřešil problém „centres de regroupement“, problém tisíců vesniček. Přesto zůstaly dočasné i permanentní tábory – a pak tu byl plán Challe. A opět ve Francii se Delouvrier stal otcem „les nou­­velles villes“ – nových měst kolem Paříže, která dnes známe jako „banlieues“ – předměstí. To je pozoruhodný vývoj a paralela.

V roce 2005 francouzská pátá republika představila zákon, který kvůli silné kritice nepřečkal déle než rok. Pověřila jím učitele historie, aby hovořili o pozitivní roli francouzského kolonialismu. V situaci, kdy mnoho následků kolonizace stále není vyřešeno a mnoho epizod zapomenuto, to působí přinejmenším podivně. Nezastíral výjimečný stav skutečnost, že stát bojuje proti vlastním občanům?

Výjimečný stav byl poprvé vyhlášen v roce 1955, během alžírské války, jen pár měsíců po začátku revoluce. Vytvoříte výjimečný stav, abyste nevytvořili stav válečný, stav obležení. Během alžírské revoluce bylo Alžírsko francouzským departementem a francouzská vláda nemohla vyhlásit válku svému vlastnímu departementu, protože by to znamenalo občanskou válku. Tak vyhlásili výjimečný stav. Máte jistě pravdu, že tato právnická opatření jsou ve světle kontroverzí kolonialismu i kontroverzí současné republiky výmluvná.

Z angličtiny přeložil Michal Jurza.