Ať se práší za kočárem

Do rukou českého čtenáře se dostává další román z dnešní Číny: Než slehne rudý prach (Juan­-liang wo chung­-čchen tian­-tao, 2008). Jeho autor se proslavil nejprve online díky novému a okamžitě nesmírně populárnímu fenoménu takzvané internetové literatury – mladý blog­ger říkající si mimo jiné Mu­-žung Süe­-cchun měl prý svého času asi pět milionů followerů. Nabídky ke knižnímu vydání jeho románů přišly až po úspěchu ve virtuálním světě.

Důvodů k publikaci online měl Mu­-žung hned několik. Především mu tento druh seberealizace umožňoval bezprostřednost: blog­ger, který týden co týden – podobně jako dříve autoři románů na pokračování pro sobotní přílohu novin – napíše novou kapitolu a „pověsí“ ji na internet, je svým vlastním pánem, nemusí obcházet nakladatelství a vtírat se do přízně redaktorů. A odezva je okamžitá a lehce ověřitelná – o své čtenosti se dozvíte sami a ze dne na den. Za druhé, Mu­-žung se bez falešné skromnosti upřímně přiznal, že se na knižní vydání jako spisovatel necítil. Svůj první román Čcheng­-tu, dnes na mě zapomeň, publikovaný online v roce 2006, psal pro zábavu. Ve městě Čcheng­-tu v provincii Sečuán tehdy pracoval jako prodavač aut, psal po večerech, bavil se komentáři pod svými posty a ani ho nenapadlo, že by se jeho výtvor někdy mohl dostat na papír. Vždyť i jeho učitel čínštiny na gymnáziu, jak Mu­-žung rád opakuje, nahlížel na jeho slohové pokusy se značným despektem a od literární dráhy ho důrazně odrazoval. A za třetí je tu problém cenzury, který v českých recenzích jistě bude dostatečně zmiňován: čínský internet je sice pod kontrolou státních úřadů a také počítačových botů, když se ovšem vyhnete jistému počtu „citlivých slov“, mohou vaše texty proklouznout mezi biliony dalších bez povšimnutí. I Aj Wej­-wej svého času viděl v čínském internetu skutečně svobodný prostor.

Obnažená společnost

Způsob, jakým autor čerpal náměty pro svůj román psaný v první dekádě 21. století, může připomenout prapůvod románové literatury v Číně. Výraz siao­-šuo, který se stále užívá pro označení syžetové literatury různé délky, tedy románu, ale třeba i povídky, znamenal původně v podstatě „jedna paní povídala“ a vznikl jako označení literatury nízkého druhu v porovnání s literaturou považovanou za vznešenou, odpovídající normám úřednicko­-literátských elit, které císařství spravovaly a sdílely společný étos. Nízký žánr autorům od počátku dával (a jak vidno, dodnes dává) možnost beztrestně a pro potěchu svou i druhých psát o tom, co jeho autoři slyšeli nebo čeho byli svědky; mohli si cokoliv přibarvit a překroutit, anebo také pojednávat o skutečných lidech jen se změněnými jmény. Obeznámený čtenář slavné a mocné stejně poznal. A nezřídka si literáti mezi sebou touto cestou vyřizovali účty.

Také Mu­-žung v podstatě sbíral pikantní novinové zprávy, útržky z černé kroniky a umně je vestavěl do jediného vyprávění z dnešní ulice s její mluvou, mimochodem brilantně převedenou do pádné a šťavnaté češtiny. Kniha tak zjevuje „každodenní čínskou společnost“, jak se o ní oficiálně nemluví: tvrdou, neúprosnou, velkoměstskou džungli, kde se pragmaticky bojuje pouze o přežití vlastní a nejbližších členů rodiny. Vzpomeňme třeba na nejslavnější čínský román se špatnou pověstí Jin Ping Mei aneb Slivoň ve zlaté váze (1610, česky 2012–2015) – jak rád říkával jeho překladatel, profesor Oldřich Král, žádná jiná civilizace se ve svých románech tak neobnažovala jako právě ta čínská. Při četbě románu Než slehne rudý prach nelze na jeho slova nevzpomenout.

Peníze osvobozují

Románů literárně zpracovávajících „běžný život“ v dnešní Číně vyšlo v českém překladu v posledních letech hned několik – připomeňme například Liou Čen­-jünovy romány nebo Jen Lien­-kcheho Rozpukov (2013, česky 2016; viz A2 č. 5/2017). Všechny se vyznačují značnou nadsázkou, humorem různého kalibru a pojetí, ve všech najdeme kritiku bezskrupulózních poměrů a korupce i značnou dávku cynismu. A ještě něco mají společného – ve všech aby sympatickou postavu lupou pohledal. Mu­-žungův román se však v něčem podstatném liší: tím, že autor z cynického, všehoschopného advokáta Wej Ty udělal samotného vypravěče, nám jej nakonec přece jen přibližuje. Vždyť Wej Ta není ze všech nejhorší. Usilovně se sice snaží být za všech okolností tvrdý a chytřejší než ostatní, nechce si připustit žádné city a ohledy, my však vidíme, že ne vždy svému předsevzetí dostojí. Skončil by snad tam, kde skončil, kdyby byl opravdu tvrdým hráčem?

Boj a touha jedince vyhrát, vymanit se z davu, osvobodit se – jak jinak než penězi, které všechno zmůžou – není konečně vlastní jen Číně. Ovšem pouze v čínských románech víří pachtění člověka za chimérou nedotknutelnosti v bohatství onen pověstný „rudý prach“ světského života, vír marnivých tužeb, který člověku brání ve výhledu a bytostnému prozření. Jenže kočí stále švihá bičem a kočár se řítí už naprosto zběsile vpřed.

Autorka je překladatelka.