Cirkusová bukolika

Nový cirkus ve svých počátcích odmítal zvířata v aréně – měl to být jeden z jeho progresivních humanistických rysů. Ale koně koneckonců nejsou zvířata, jsou to mytologické bytosti. Proto nezáludný titul představení, jež bylo uvedeno na tradičním novocirkusovém festivalu Letní Letná a v němž jsou koně ústředními hrdiny, Bestias (Zvířata), musíme pokládat za koketní „understatement“.

Něha ke zvířatům

Tvůrci Camille Decourtye a Blaď Mateu ­Trias z francouzsko­-katalánského cirkusu Baro d’Evel Cirk Cie vytvořili cirkusovou báseň v linii Vergiliových bukolik. Tito tvůrci nám totiž dávají nahlížet do svého života, sdíleného v porozumění se zvířaty, spíše než do procesu jejich „drezúry“. Lyrický cirkus Baro d’Evel tak u diváků vyvolává zcela jiné duševní rozpoložení, než jaké si odnášejí z cirkusu obvykle. Hlavní reakcí nejsou obdivem zející ústa, ale pocit něhy ke zvířatům a útěcha z milého humoru. Baro d’Evel navazuje na cirkusy devadesátých let: ptačí cirkus La Volière Dromesko a jízdní cirkus Théâtre équestre Zingaro, patřící tradiční cikánské cirkusové rodině. Zingaro stále existuje a patří mezi nejslavnější dnešní jízdní cirkusy.

Už příchod do cirkusového stanu je neobvyklý – diváci jsou voděni po skupinkách kolem manéže labyrintem hradeb z kartonu. Dříve než uvidí koně samotné, zaslechnou tepot jejich kopyt. Tu zahlédnou ucho koně, tu koňské stíny, tu spatří záhadné vzkazy na papírových stěnách labyrintu. Spíše než o cirkus v tradičním smyslu slova jde tvůrcům o totální divadlo. Přejí si, aby jejich představení bylo obrozeným rituálem, který vytvoří pospolitost všeho a všech a umožní divákům cestu do jejich vlastního vnitřního labyrintu, do „bdělého snu“. Dá se říct, že se jim to daří.

Poetika svobodomyslnosti

V tomto cirkuse není vítán aplaus, zvířata by se mohla leknout. Koně se tu prohánějí bez postrojů a stejně svobodomyslný je přístup artistů k ptačím protagonistům – papouškům a strace. Úvodní skupinový excentrický tanec naladí diváky na tón, v němž proběhne celé představení. A potvrdí, že jeden z důležitých rysů nového cirkusu je vtržení tanečního živlu do cirkusové poetiky.

Artisté sami vytvářejí anarchické, trochu praštěné postavy. Vyčouhlá artistka se stěží drží na nohou, když nahání do klece, která se jí klimbá v ruce, papouška. Potvora straka se zcela a drze zmocnila prostoru, a posléze potvrdí i své přízvisko straka­-zlodějka. (Straky mají značně vyvinutou schopnost sociální komunikace, díky níž lze se strakou navázat silný vztah, podobně jako se psem. A především jsou velmi hravé a vhodné k výcviku – chápou hru.) Všichni artisté jsou zde oněmi věčnými klauny, kterým vše padá z rukou, kteří o všechno zakopávají a utírají si příslovečně „nos židlí“. Jsou to věční beckettovští „všichni, kdož padají“. Kromě excentrického pohybu si diváci užili i excentrický, čarodějnický hlasový výkon Camille Decourtye. To, co zpívá, musí být magická zaříkávadla nějakého prajazyka, kterému koně rozumějí lépe než my lidé. Představení Bestias bylo atmo­sferické, vybraně estetické i komické cirkusové umění.

Autorka je taneční publicistka.