Dokumenty vnitřní emigrace

Jeden z posledních esejistických souborů Winfrieda Georga Sebalda Byt ve venkovském domě (Logis in einem Landhaus, 1998) vyšel tři roky před autorovou smrtí. V šesti esejích, jež ovšem označuje za „delší marginálie“, se věnuje pěti spisovatelům a jednomu malíři, kteří měli na jeho život zásadní vliv. Nejedná se však o žádné umělecké bilancování, nýbrž o potřebu „vzkázat jim, dokud ještě není pozdě: Bylo mi ctí.“ Jako by Sebald rozmlouval se svými přáteli během dovolenkového procházení. Tempo odpovídá letnímu bloumání – je pomalé, líné, hovor přechází od jednoho k druhému, od ničeho k ničemu, vypravěčův pohled se zaměřuje na objekty své pozornosti zcela ledabyle a jen na základě libé vůle.

Zastavit kolečka v hlavě

Výběr chodců, s nimiž projdeme více než dvěma staletími, se může jevit poněkud nesourodý. Jsou zde německý teolog a pedagog Johann Peter Hebel, francouzský filosof Jean Jacques Rousseau, básník německého bieder­meieru Eduard Mörike, švýcarský spisovatel Gottfried Keller, ze všech osamělých spisovatelů ten nejosamělejší Robert Walser a Sebaldův spolužák malíř Jan Peter Tripp. Jeden píše příběhy inspirované lidovými kalendáři, druhý výchovné spisy, další aranžuje svět pod skleněným poklopem, jiný napíše slavný bildungs­román a poslední jmenovaný maluje hyperrea­listická zátiší a portréty. Jako by všem byla společná potřeba pevného bodu, důvěra ve formování lidské bytosti, snění o solidní existenci. Sebald však nalézá jinou spojitost: obsedantní a patologické jednání, poruchu chování, která „musí každý pocit proměnit v litery a s udivující přesností se míjí s životem“.

Proti „pisatelské neřesti“ není léku, píše Sebald, „jí postižení v práci pokračují, i když je už z psaní dávno přešla veškerá radost, a to i v kritickém věku, kdy člověku každý den hrozí, jak se tu a tam zmiňuje Keller, že se změní v prosťáčka, a nepřeje si nic jiného než přimět dál se roztáčející kolečka v hlavě, aby se konečně zastavila.“ Titul Byt ve venkovském domě tak dostává poněkud nečekaný význam. Většinu aktérů zachycuje Sebald během „dovolené“ od psaní, již si sami naordinovali. Byt venkovského domu se stává metaforou místa, jež má být „vně“, mimo tento svět, a má se stát prostorem usebrání. Sebald jako by pokračoval v galerii svých románových vystěhovalců a poutníků, jež známe z Vystěhovalců (1992, česky 2006), Saturnových prstenců (1995, česky 2012) či Austerlitze (2001, česky 2009). Ti, co doslova onemocněli psaním, se uchylují do pomyslného i doslovného exilu. Ať už ale tento exil představuje domácí kalendář, v němž po každé pohromě přichází úleva, ostrovní domek, ornamenty zaplňující prázdné plochy papíru, psychiatrická léčebna nebo pravidelný rytmus chůze, kýžená útěcha a záchrana nepřicházejí.

Nelze totiž nepsat, neboť spisovatel „je ze všech subjektů chorých myšlením nejméně vyléčitelný“. Zklamaný Rousseau se ve svém ostrovním útočišti rozhodne opustit literaturu, a přesto dál koresponduje, píše Vyznání, kopíruje noty, chodí s lupou po ostrově a sestavuje herbář: „Z vědomého předsevzetí oprostit se od myšlení a jen si prohlížet přírodu se stává pro literáta trýzněného chronickou potřebou myslet a pracovat namáhavý racionální projekt, v němž jde o zakládání seznamů, soupisů, katalogů a o přesný popis například dlouhých samčích výtrusných listů krtičníku.“ Mörike píše na papírky, které vzápětí trhá, Keller na psací podložku krouží spirály, do nichž vpisuje jména svých lásek, a Walser, aby překonal nechuť psát perem, skicuje tužkou dvoumilimetrové šifrované písmo na malé lístky. Tyto „mikrogramy“ Sebald označí za „motáky člověka zahnaného do ilegality“ a „dokumenty vnitřní emigrace“.

Čmáranice a mikrogramy

Jako by ti, co pobývají ve „venkovských domech“, připomínali figury tradičních tragédií – jen se tu nemožnost nejednat zaměňuje za nemožnost nepsat. I je vidíme v okamžiku zvratu či pádu. Nikoli ze štěstí do neštěstí, ale z řádu do chaosu, z jednoty do fragmentu, z jistot do provizoria. Hebelovská marginálie počíná líčením světa udržovaného v rovnováze, v němž mají všechny hádanky řešení a každý brouk své místo, idylou a smírem. A vrcholí děsivou eschatologickou vizí, v níž se hroutí nejen shnilé základy rodného domu, ale veškerý viditelný a myslitelný svět. U Mörikeho zase romantická vzpoura vyčpí v biedermeierskou rodinnou strnulost, ­ochromení a hypochondrii. Mohlo by se zdát, že autoři, kteří píší tomu navzdory, se stanou jakýmisi heroickými mučedníky literatury a nutkavá potřeba psát přinese očekávanou katarzi. Velkolepé finále ale nenastává, zubožené mysli nezachrání ani šílenství, ani anamnéza, sledujeme spíše neustálé ztroskotávání, jehož konec je v nedohlednu – Rousseau má před sebou tucet let naplněných paranoiou, Mörike třicet roků jalové, penzio­nované existence, Keller čmárá a přeje si nebýt, Walser prochodí ještě mnoho let při vycházkách kolem psychiatrického ústavu. Pokus dát myšlení řád, vytyčování „racionálních projektů“ i únik k drobné a precizní práci vede k směšným debaklům.

Proti rousseauovským katalogům výtrusů či kalendářovým tabulkám na výpočet úroků stojí Walserovy motáky, Kellerovy čmáranice, Mörikeho roztrhané papírky. Sebald se totiž nekoří kanonickým dílům nebo velkým systémům, ale fragmentům, ruinám, zkratkovitosti a minimalizaci. Zajímá ho především okamžik, kdy se bytost stižená myšlením („Přemýšlení je degradovaná forma duševní energie,“ říká Rousseau) rozhodne umenšit, zmizet, skrýt za nerozluštitelné znaky. Walserovy mikrogramy nebo Kellerovy podložky jako by vypadly z Wölfliho sbírky „brutálního“ umění. Písmena a figury se rojí, text se stává šifrou či ornamentem, točitý pohyb ruky předbíhá pohyb mysli. Miniaturizované znaky zaplňují i to nejmenší prázdné místo, do záhybů se schovávají tváře i smrtky. „Nepřetržitý průvod masek pro účely autobiografické mystifikace (…) Psaním se dokonale od­­osobnili, jejich ideálem je čirá amnézie,“ píše Sebald nejen o Walserovi, ale i o sobě.

Nezdravá literatura

Nejvíc o Sebaldově tvůrčí metodě prozrazuje závěrečný esej věnovaný portrétům a zátiším Jana Petera Trippa. Stejně jako u předchozích Sebaldových textů hrají důležitou roli vložené reprodukce, fotografie, náčrty, tabulky. Zdá se však, že jejich výběr není tentokrát tak sofistikovaný. Žádné záhadné figury, zamlžené tváře, ambivalentní detaily, melancholické krajiny – tedy kvality fotografií autoreferenčně upomínající na jejich fyzickou existenci a na materialitu tohoto „žánru smrti“. V Bytě ve venkovském domě jako by všechny vizuální prvky pouze ilustrovaly text. Vidíme skeny textů, o nichž Sebald píše (kalendářové pyramidy násobilky, Walserovy motáky, Kellerovy podložky, Rousseaovy zápisky na hracích kartách), portréty aktérů nebo reprodukce venkovských idyl, jež se rovněž v textu zmiňují. Místo enigmatičnosti a mnohoznačnosti přichází doslovnost a realističnost. A právě povahu a funkci hyperrealistického zobrazení zkoumá Sebald prostřednictvím Trippových obrazů, nad nimiž konstatuje, že „za iluzionismem povrchu se skrývá hloubka“. I nepatrná trhlina či chyba problematizuje pravdivost toho, co je zobrazováno s nesnesitelnou věrností realitě.

Sebaldovým textem se míhají i mnozí další literární exulanti (Nabokov, Kafka), i když ne se všemi souzní. Zatímco v případě Heideggera (jehož schwarzwaldské chataření, aniž se v textu zmiňuje, působí v kontextu sebaldovských chodců vyloženě komicky) se dovíme, v čem všem se mýlil, s Jeanem Starobinským či Walterem Benjaminem je autor naopak spřízněn čtenářskou perspektivou. Benjamin charakterizuje Walserovy hrdiny jako postavy, jež „mají šílenství za sebou, a proto zůstávají tak rozervané, tak nelidské a neomylně povrchní. Chceme­-li jedním slovem vyjádřit, co je na nich oblažující a hrozivé, pak můžeme říct: jsou všechny vyléčené.“ Sebaldovo vyznání těm, kdo procházejí šílenstvím, ale není beznadějnou sbírkou diagnóz, natož obhajobou zdravé literatury: „Nečtěte pořád jen zdravé knihy, seznamte se i s takzvanou nezdravou literaturou, z níž se můžete i zásadně poučit. Zdraví lidé by měli stále nějak něco riskovat. Kvůli čemu je člověk, proboha živého, vlastně zdravý? Aby jednoho dne ze samého zdraví umřel? To je proklatě bezútěšné poslání…“