V rámci projektu Times Haiku už přes pět let vzniká automatizovaná poezie. Softwarový architekt Jacob Harris vytvořil algoritmus, který prochází nové články na internetových stránkách deníku The New York Times a hledá v nich specifický útvar poetického žánru haiku.
Jacob Harris, autor algoritmu, který na stránkách The New York Times automaticky vyhledává haiku, přiznává, že jeho program sice dokáže efektivně procházet texty, avšak „nemá estetické cítění, nerozezná elegantní verš od těžkopádného“. Proto musí na konci procesu nastoupit člověk, který verše projde a určí ty, jež se publikují na blogu. Hlavní aspekt poezie, tedy její estetická funkce, tak stále zůstává na člověku, počítačový algoritmus není s to s ním samostatně pracovat. Haiku je navíc velice komplexní útvar, spjatý nejen se striktní metrikou, ale také se specifickou prací s motivy či s takzvanými sezonními slovy. Haiku typicky pracuje s ročními obdobími, důležité jsou proto přírodní leitmotivy, zvířata, rostliny nebo motivy folkloru. Taková komplexita je ovšem pro počítač obtížně uchopitelná. Tvůrci se proto zaměřili pouze na metriku, nikoli na obsažení typických motivů.
Křehkost poezie
Přesto zůstává v jednotlivých básních projektu Times Haiku něco přitažlivého, například změna kontextu. Věty jsou vytrženy z prozaického textu, ve kterém poetické figury obvykle považujeme spíše za nežádoucí prvek, a přitom dochází nejen k aktualizaci významu, ale také formy. Na rozdíl od opačného principu básně v próze se nejedná pouze o netradiční pojetí syžetu a ve srovnání s jinými básnickými experimenty nejde ani o koláž v pravém slova smyslu. Věta je ponechána bez zásahu do syntaxe, bez přidání čehokoli, je však „přenesena“ do poetického kontextu a metricky upravena – mění se její fonetika, která je obvykle obohacena o dvě pauzy.
Tato haiku zásadním způsobem estetizuje určitá nedořečenost, jež je důsledkem onoho vytržení, a prolongace, která je daná prozaickým původem veršů. Částečně zde působí i jistý kontrast autorských záměrů – vystupují zde totiž proti sobě dvě autorská „já“: jedním je autor článku v The New York Times, druhým editor blogu, který vybírá a posléze publikuje „ta správná“ haiku. Ze samotného principu tvorby těchto básní vyplývá objektivizace, utlumení konkrétna, díky kterému haiku „zůstává poezií mnohoznačnou, otevřenou k meditaci o malých věcech, jež nabývají výsostných významů“. Publicistické články se ukazují jako perfektní zdroj pro vytváření algoritmické poezie, haiku zase jako ideální žánr pro její aplikování. Jazyk novin je přímý, plný obecně známých motivů, pracuje se slovy, která ve čtenáři vyvolávají nebo mají vyvolávat emoce a nové myšlenkové procesy. Vytváří tak onu bázi „malých věcí“, jednoduchých slovních spojení a obrazů. Krátká forma haiku z tohoto jazyka destiluje poetickou rovinu a umožňuje text číst nikoli jako náhodný shluk slov, ale s trochou imaginace jako součást básnického korpusu.
Projekt Times Haiku přitom zvýrazňuje skutečnost, která se nám dříve mohla zdát jako klišé či pouhá metafora. A sice křehkost poezie. Ta je v digitálním prostoru mnohem náchylnější k deformaci a k rozpadu – nelze ji orámovat jako celek, určit její hranice. Což často tematizují díla elektronické literatury. Poezii v tomto pojetí lze číst různým způsobem a mnohdy také aktivně spoluvytvářet. Spoluautorky Times Haiku designérka Heena Ko a softwarová inženýrka Anjali Bhojani na křehkost haiku myslely, jednotlivé básně proto zafixovaly jako fotografie a nechaly ke každé vygenerovat vizuální pozadí, které odpovídá metrice veršů. Minimalistickými liniemi tak podporují tradiční estetičnost vyznění haiku.
Nahodilost a imaginace
Vzhledem k „jednoduchosti“ a krátkosti haiku působí tato poezie na první pohled minimalisticky také, co se týče intertextuality. Zatímco jiné útvary a texty mohou být protkány zmínkami, referencemi, asociacemi, haiku pro to nenabízí mnoho prostoru. I klasickou intertextualitu ale projekt Times Haiku pozměňuje. U jednotlivých básní je totiž jejich zdroj, což čtenáře, kterého haiku zaujme, ponouká k přečtení původního článku. To je však intertextualita ad absurdum. Z meditativního haiku vede přímo k textům, které stojí téměř na pomyslném protilehlém pólu literárních útvarů.
Nabízelo by se porovnání veškerých článků, kde algoritmus zaznamenal haiku, s těmi, které haiku neobsahují. Mohlo by to o daných textech leccos napovědět a zvýraznit jejich poetické rysy. Zde se však blížíme jiné úrovni intertextuality, než jak ji známe z klasického čtení literárních textů, známého v angloamerické tradici jako close reading. „Distant reading“, ke kterému digitální texty svádějí, umožňuje vidět intertextové vazby exaktněji a snadněji texty orámovat. Algoritmem tvořené literární texty navíc nechávají v rámci interpretace a intertextuality mnohem větší prostor imaginaci a náhodě. I když zdaleka ne všechna provázanost je v tradičně tvořeném textu vědomá, a nahodilost je tedy typická i pro tento způsob tvorby, v té automatizované je autorský záměr minimalizován, zatímco nahodilost a z ní pramenící imaginace hrají při recepci hlavní roli.
Vzhledem k metrice tradičního japonského haiku je tento útvar v češtině, ale i v angličtině rytmicky nápadný (více či méně nepřirozený). Rytmus vět v článku je přitom s velkou pravděpodobností to poslední, nad čím by novinář přemýšlel – jeho záměrem tedy zpravidla není ozvláštnit text souslovím, které se vymyká jambickému rytmu angličtiny. A možná i proto jsou nalezená haiku v mnoha případech poněkud těžkopádná.
Spíš skenovat než číst
Elektronická literatura, a ta typu Tumblr blogu obzvlášť, si prošlapává vlastní cestu, neustále se přitom pohybuje z jednoho kontextu do druhého a uživatele ponouká ke sdílení. Svou krátkostí je pro digitální svět ideálním poetickým artefaktem, protože pasuje do zorného pole uživatelů, kteří chtějí spíš skenovat než číst a nechávají na sebe působit různé obsahy internetu jako impulsy. Zároveň se však čtenář může kdykoli vrátit k původu daného haiku, ať už časovému nebo obsahovému, protože odkaz na zdrojový článek je stále přítomný.
Za pozornost stojí také změna perspektivy, ze které na nás elektronické haiku působí. Tradiční haiku je mnohem více depersonalizované, klade důraz na meditativní polohu, jež může být podněcována především popisem přírodních motivů, kladoucím důraz na synestetické prožitky. Pokud zde vystupuje lyrický subjekt, zdaleka není ústředním motivem, spíše jen okrajovou zmínkou, protikladem, stínem. U Times Haiku je tomu naopak. Protože úryvky pocházejí z anglických textů, do ústřední pozice se vracejí člověk a pohyb. Slova jako „I“, „we“ nebo „modern world“ vytvářejí pro haiku až nepatřičné dějiště, což lze ale brát jako nový útvar, nové pojetí haiku, jež je bližší dnešní digitalizované společnosti.
Autorka se zabývá novými médii.