Německá levicová politička Sahra Wagenknechtová usoudila, že cesta k voličům vede skrze následování národoveckého diskursu, který si zpravidla spojujeme spíše s pravicí. S čím přichází do německé politiky její hnutí Aufstehen?
Kdo je Sahra Wagenknechtová, jejíž jméno v souvislosti s novým levicovým hnutím Aufstehen (Povstaňme) citují německá i česká média? Tato známá osobnost antikapitalistické frakce strany Die Linke (Levice) se navzdory internacionalistickému přesvědčení většiny svých soudružek a soudruhů rozhodla postavit si hlavu a založila mezistranické hnutí, jehož smyslem je soutěžit o hlasy s posilující krajně pravicovou Alternativou pro Německo (AfD). Podle některých pozorovatelů ale tento nacionalistický obrat, ať už jsou jeho východiska a cíle jakékoli, ze všeho nejspíš ještě více rozdělí současnou německou levici.
Kariéra svazačky
Wagenknechtová se narodila roku 1969 v durynské Jeně íránskému otci a německé matce. Už proto by měla mít pochopení pro mezikulturní soužití. Její věk by mohl budit zdání, že jde o souputnici pozdní generace osmašedesátníků a nové levice. Není tomu tak, neboť tato politická kultura je vlastní spíše západní části Německa a Zeleným. Wagenknechtová oproti tomu prošla kariérním žebříčkem východoněmecké politiky od píky až k vrcholu: ještě na střední škole získala členství ve svazácké Svobodné německé mládeži (FDJ) a zkraje roku 1989 vstoupila do Socialistické jednotné strany Německa (SED). V Jeně, Berlíně a Groningenu studovala v devadesátých letech německou literaturu a filosofii se specializací na Marxe a Hegela. Nakonec promovala disertací o ekonomice rozvojových zemí. V roce 1991 byla zvolena za reformovanou Stranu demokratického socialismu (PDS) do Bundestagu znovusjednoceného Německa.
Wagenknechtová často operuje s rétorikou levicového radikalismu, z jehož pozic se vymezuje vůči středolevým Zeleným a sociální demokracii (SPD). Její představy nejsou však zdaleka tak progresivní, jak je prezentuje. Poté, co začala žít s bývalým ministrem financí a zakladatelem Die Linke Oskarem Lafontainem, vydala knihu Freiheit statt Kapitalismus (Svoboda místo kapitalismu, 2011), v níž ve shodě se svým partnerem, kterého si vzala v roce 2015, kritizuje neoliberální reformy Schröderovy vlády. Alternativu ovšem vidí v důsledném naplnění poválečné ordoliberální politiky Ludwiga Erharda podle hesla „blahobyt pro všechny“. Financializovaný kapitalismus volného trhu, který se odcizuje produktivní práci, má být nahrazen tržní formou „socialismu“, kde by všichni pracovali a nakupovali jako za časů „slavných třiceti let“. Jinak řečeno, Wagenknechtová nabízí model sociálně bezkonfliktní společnosti, který nová levice odmítla. Kritiku pozdně průmyslové společnosti ani odpověď na úbytek práce v důsledku automatizace od ní opravdu nečekejme.
V něčem se její koncepce podobá technokratickým představám českého ekonoma Oty Šika z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Šik v roce 1967 přišel s programem kolektivně vlastněných podniků plánovitě regulovaných tržními vztahy a počátkem sedmdesátých let skončil u keynesiánské třetí cesty, spočívající ve skloubení práce a trhu sdíleným držením akcií zaměstnanci i zaměstnavateli. V podstatě jde o demokratickou verzi korporativismu, jaký známe z fašistické Itálie. Není divu, že si jej později zvali čínští ekonomičtí experti.
Šosácká levice
Die Linke dlouhodobě ztrácí hlasy mezi nezaměstnanými, starší populací a vrstvami ohroženými chudobou, které přebíhají k AfD. Hnutí Aufstehen hodlá tyto hlasy získat zpět otevřením agendy starobních důchodů, progresivního zdanění a zlevnění nájmů, ale také přitakáním obavám z migrace. K čerstvě založenému hnutí se zatím přidaly některé známé osobnosti z řad Zelených, v samotné Die Linke však budí spíše nevoli. To ale není nic nového, už v roce 2016 se Wagenknechtová na stranické konferenci v Magdeburgu pro své názory na hraně xenofobie stala terčem dortového útoku jednoho radikálního antifašisty.
Wagenknechtová, její ideje i mediální sebeprezentace jsou produktem politické kultury někdejší státostrany, která neprošla antiautoritářskou revoltou „dlouhých sedmdesátých let“. Rudý kostýmek, v kterém hřímá z parlamentní lavice proti konzervativní politice, je jediným skutečným kontrastem vůči šedým oblekům perestrojkových postkomunistů. Její obrana „národního společenství“ spořádaných maloměšťáků, kam svým životním stylem a hodnotami patří i strany staré levice, je pak jen logickým vyústěním. V otevřené obhajobě pruských ctností tvrdé práce, autority a nacionalismu bude AfD ale vždycky napřed. Pokud levicové hnutí není schopno nebo ochotno bojovat proti sílící xenofobii od jejích kořenů, nečeká ho nic jiného než tragikomická prohra v soutěži s krajní pravicí.
Autor je publicista.