Před nedávnem proběhla světovými médii zpráva o demolici ateliéru známého čínského umělce Aj Wej-weje. To je ale jen kapka v moři plošného bourání pekingských uměleckých lokalit, jejichž zrušení je v zájmu soukromého kapitálu.
Demolice velkého rozsahu jsou v současné Číně běžnou věcí – v zemi, která je v podstatě jedním velkým staveništěm, se developerům náramně daří. I když by se mohlo na první pohled zdát, že na rozlehlém čínském území je místa dost, nové budovy se stavějí na zbořeništích. Peking má momentálně 21,7 milionu obyvatel a už před dvěma lety vláda vyhlásila jeho metropolitní plán na období 2018 až 2035. Do roku 2020 chce pekingský magistrát zakonzervovat počet obyvatel metropole na 23 milionech a zároveň v šesti centrálních čtvrtích snížit jejich hustotu o 15 procent. Kvůli tomu teď na pekingském předměstí probíhají obrovské stavební investice – velké nezastavěné plochy jsou zahaleny typickou zelenou síťovinou, která zakrývá suť po bourání a zplanýrované pozemky pro novou výstavbu. Na okraji města vznikají současně desítky velkých developerských projektů. Obzvláště to platí o čtvrti Tchung-čou, odkud pochází současný starosta Čchen Ťi-ning. Tato čtvrť dnes prochází nejdůkladnějším faceliftem, a právě zde donedávna stávalo jedno ze studií čínského umělce Aj Wej-weje a další budovy, kde měli umělci až do letošního srpna své ateliéry.
Umělecké čtvrti
Umělecké komunity a čtvrti v Pekingu vznikaly od počátku devadesátých let v souvislosti se vzrůstajícím sebevědomím umělců, jejichž malířská a sochařská díla začala v západních aukčních síních nabývat na prestiži. Za rozkvětem současného umění stálo uvolnění otěží v celé společnosti za éry Tenga Siao-pchinga. Za astronomickými cenami děl některých umělců pak stála manažerská činnost vlivného teoretika a kritika umění Li Sien-tinga (obvyklý je přepis Li Xianting), kurátora velkých kontroverzních výstav současného umění v osmdesátých a devadesátých letech. Umění se stalo skutečně výdělečnou činností a umělci se stěhovali do uměleckých distriktů, ba celých městských čtvrtí, kde se mohli zájemci s jejich tvorbou setkávat na jednom místě. První byla čtvrť Jüan-ming-jüan na západě města u Letního paláce a v blízkosti několika univerzit. Odtud se však volnomyšlenkářští umělci museli vystěhovat už v roce 1994, aby jejich bohémské způsoby nekazily univerzitní mládež. Nové útočiště našli v továrnách ve čtvrti Ta šan-c’ na severovýchodě Pekingu. Pro centrum se ujal název Distrikt 798 podle čísla jedné z továren. Nově vznikající galerie a ateliéry se rychle etablovaly díky geniu loci průmyslových staveb postavených v padesátých letech, nikoli ovšem ve stylu socialistického realismu, ale Bauhausu. Mnohé zdi ještě zdobily nápisy z Mao Ce-tungovy doby. Záhy se ale Distrikt 798 gentrifikoval přílivem komerčních subjektů: vedle galerií zde dnes sídlí velké společnosti, firmy si místní prostory najímají na veletrhy a přehlídky automobilů. Galeriím zde demolice nehrozí, protože se jedná o ekonomicky lukrativní lokalitu, kterou návštěvník najde v každém průvodci.
Nedaleko Distriktu 798 se nachází malá umělecká čtvrť Cchao-čchang-ti, která se proslavila především prostřednictvím Aj Wej-weje. Ten zde v roce 1999, kdy ještě šlo o předměstskou vesnici, vybudoval své hlavní pekingské studio s názvem Fake 258 a kromě něj se sem díky dostupným nájmům nastěhovaly desítky dalších umělců. Dnes zde sídlí etablované galerie C-space, INK Studio, Three Shadows nebo Chambers Fine Art, jež se zaměřují především na současnou fotografii a konceptuální umění.
Největší uměleckou kolonií nejen v Číně, ale na světě vůbec, jež dnes čítá kolem pěti tisíc umělců, je Sung-čuang na východním příměstí Pekingu, asi 35 kilometrů od jeho centra. Venkovské usedlosti v původně zemědělské lokalitě si začali v roce 1994 kupovat a najímat umělci vyhnaní z města a Li Sien-tingovi se uprostřed staré vsi podařilo do roku 2005 vybudovat největší a nejmodernější muzeum současného umění Songzhuang Art Museum, jež se na další dekádu stalo středobodem čínské umělecké avantgardy a podnítilo v Sung-čuangu nebývalý stavební rozmach.
Rok demolic
Li Sien-ting, jemuž se podařilo vytvořit světové renomé pro několik desítek současných malířů a sochařů, se stal respektovaným duchovním vůdcem neobyčejně rozsáhlé sítě ateliérů, galerií, dílen a kulturních center, kam směřovali sběratelé z celého světa a pochopitelně i snobští čínští zbohatlíci. Stavební rozvoj a prosperita této komunity kulminovaly v první dekádě nového milénia, nicméně s nástupem prezidenta Si Ťin-pchinga začala být svobodomyslná komunita na okraji metropole pro utužující se kontrolu celé společnosti rušivá a někteří místní umělci se bezděky stali nepohodlnými a pronásledovanými aktivisty. Do roku 2014 byla zrušena a zakázána velká část místních aktivit, především nezávislých filmových festivalů.
Zlatá léta tedy modernímu čínskému umění nejspíš odzvonila. V době vrcholné popularity čínského moderního umění kolem roku 2005 se díla prodávala za miliony a umělci byli ve městě tolerováni. Teď se ale v mnohých galeriích zastavil život. V rámci vládních nařízení se od roku 2017 umělecké čtvrti masově likvidují, a loňský rok je tak někdy přezdíván „rokem demolic“. Nejprve byla srovnána se zemí čtvrť Chej-čiao neboli Černý most, původně farmářská osada, kde sídlily tisíce umělců. Problém těchto uměleckých kolonií je, že se nacházejí na okraji Pekingu, který se vzhledem k urbanistickému rozvoji stává velmi lukrativní. Kromě umělců jsou ve velkém vyháněni především nelegální imigranti, kteří podle odhadů tvoří až třetinu obyvatel Pekingu, často pracují právě na nových stavbách a z předměstských ubikací jsou vyhazováni bez jakékoli kompenzace.
Tisíce umělců
Demolice Cchao-čchang-ti hrozila už kolem roku 2010 kvůli výhodnému umístění této lokality u dálnice vedoucí k mezinárodnímu letišti na severovýchodě města. Reálně se zde začalo s bořením až letos. Oznámení o plánovaném bourání dostala i renomovaná mezinárodní galerie De Sarthe, která má v místě jednu ze svých poboček. Stejně jako další galerie a restaurace v okolí měla pouze čtrnáctidenní lhůtu na vystěhování.
V Sung-čuangu sídlí také honosná třípatrová brutalistní Česko-čínská galerie současného umění, kterou před deseti lety nechal postavit český umělec Jiří Straka se svou ženou A-čching. Pravidelně zde pořádají výstavy českých umělců a galerista Zdeněk Sklenář v přízemí této obrovské galerie až do letoška organizoval pro české umělce rezidenční programy. Také Straka a A-čching se obávají o další osud své galerie. Když jsem je v srpnu letošního roku navštívila, Jiří Straka mi řekl: „Plány výstavby a demolice v Sung-čuangu se každý měsíc mění. Jednou se doslechneme, že budou bourat galerie a domy jen kousek od nás, jindy nás zase straší, že tu nezůstane kámen na kameni a demolici se nevyhneme ani my. Poté, co zbořili a evakuovali čtvrť Chej-čiao, nám klepe na dveře spousta umělců, kteří nemají kde tvořit a stěhují se z města sem. Sung-čuang je podle mého názoru posledním skutečně nezávislým místem pro svobodnou uměleckou tvorbu v dnešní Číně.“
V srpnu 2018 jsme mohli prostřednictvím série videí a fotografií na Aj Wej-wejově Instagramu sledovat několikadenní demolici jeho studia ve čtvrti Tung-čou. Některá západní média to mylně interpretovala jako politicky motivovaný akt namířený proti umělci, avšak jednalo se o bourání v celé oblasti, kde měli ateliéry i další tvůrci. Jde o rozsáhlou bezskrupulózní sanaci v zájmu developerů. Jak uvedl nezávislý dokumentární filmař Zhao Liang: „Aj Wej-wej v komunikaci se západními médii strhl pozornost jen na sebe, ale je to celopekingský problém, který postihuje tisíce umělců.“
Autorka je dokumentaristka a sinoložka.