Sebastiano Vassalli
Dva kostely
Přeložila Kateřina Vinšová
Pistorius & Olšanská 2017, 280 s.
Historický román italského spisovatele popisuje osudy lidí v severoitalské vesnici pod horou Bílý štít, která je považována za posvátnou a obestavěna kostely a kaplemi. Většina děje je ohraničena začátkem první a koncem druhé světové války, takže románové události zachycují vývoj válek a jejich dopady na obyvatele údolí, kde „řeky tečou na sever a východ, proti těm, kde řeky tečou na jih“. Za „hymnu“ knihy autor v předmluvě označuje Internacionálu, která v severoitalských horách vznikla jako pochodová píseň a sledem okolností se stala symbolem doby Dvou kostelů. Hned zkraje zaujme výrazný vypravěč, vševědoucí a mnohdy až rozmařilý. Příběh vsi, údolí, hor, země i doby skládá prostřednictvím mnoha postav a pokaždé nám nejprve představí jejich povahu, osudy i rodinné zázemí. Často také navnazuje čtenáře na příští události. Většina děje se ale odehrává kolem dvou postav, které fungují jako kontrastní příznaky dobového myšlení a vývoje idejí: učitel Luigi Prandini je zpočátku socialista, ale posléze přilne k fašismu a stane se z něho známý politik, a proti němu stojí Ansimino, intuitivní levičák, poctivý člověk, který se nebojí dělat rukama. Kronika hor, v nichž se po staletí zastavený čas rozpohyboval světovou válkou, pojednává o nacionalismech, nenávisti, neštěstí, ale i o umění, solidaritě a oběti. A také o lásce k horám, ze kterých mizí nejen lidé a domy, ale i kostely – a jsou nahrazovány parkovišti a lyžařskými středisky.
Karel Kouba
Tomáš Prokůpek (ed.)
Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství
Akropolis 2018, 152 s.
Osmdesát let po zveřejnění prvního komiksového příběhu klubu Rychlých šípů v Mladém hlasateli vycházejí nová dobrodružství slavné pětky, s níž vyrůstalo mnoho generací českých dětí. Poctu nesmrtelnému Foglarovu dílu skládá řada současných komiksových tvůrkyň a tvůrců, kteří mají k Rychlým šípům „osobní vztah“. Soubor, rozdělený do tří hlavních částí (Jindy, Jinde, Skoro jako tenkrát), má však i kvůli širokému výběru autorů značně kolísavou kvalitu. Zdaleka nejzdařilejší variace rychlošípáckých příběhů nalezneme na začátku knihy. Mezi nimi exceluje po stránce scenáristické, ale i co se týče kresby, příspěvek Jiřího Gruse, jenž se osmělil vnést do ryze chlapeckého příběhu feministické téma, a aniž by se dopustil výrazného násilí na původní předloze, předestřel, jak by to mohlo vypadat, kdyby svět Foglarových příběhů nebyl tolik genderově zaslepený. Nejde přitom jen o to, že Jarka v rámci rvačky – jak jinak než nechtěně – odhalí ňadro Haha Bimbi, ale i o každodenní patriarchální panování otce v rodině Metelků. Po přečtení desítek nových příběhů se ukazuje hlavně to, že v současnosti nejlépe zabírá autorská odvaha, která Rychlým šípům dovoluje vybočit z předem narýsovaných cest. To se ale v celém souboru daří jen několika málo tvůrcům. Zbytek pouze recykluje časem prověřené artefakty a reálie a někdy dokonce dobrodružství, která rozhodně nebyla určena nejmladším čtenářům, banalizuje způsobem, jaký by se hodil spíš do časopisu Sluníčko nebo Mateřídouška.
Lukáš Rychetský
Karel Škrabal
Kavčí hory
Druhé město 2018, 154 s.
Někdejší brněnský „mladý revolucionář“, který v roce 1998 debutoval sbírkou Zapalte Prahu, se po letech do Prahy přestěhoval a nyní jako „starý hófrát“ vydává v pořadí šestou sbírku Kavčí hory, kde se čte dlouhá řádka básní místopisných, názorových a nostalgicky sentimentálních, valná většina z nich časová, jak zákon novinařiny káže. Totiž, „Brno už není Brno“. Udržet si odstup neúplatného glosátora stojí Škrabala s věkem více námahy. Střídá verše občansky přinasrané s verši milenecky roztokanými i mužně smířenými. Pod maskou odrostlého buřiče prosvítá maska bodrého šaška, který už sebeironicky ví, že je lépe držet se půllitru a nezvykat si na čtyři deci speciálů. Tak básník začal vzpomínat. Staví svět své minulosti proti světu naší přítomnosti oním ne neobvyklým způsobem, který závažnost situace marně nadlehčuje tvrdostí a sarkasmem. Do toho je podivně rozpolcený: neumí – nebo nechce – se vysmívat jednoznačně, jak to hovívalo jeho anekdotickému myšlení. Opře se ještě s chutí do čehokoli, co kritiku zasluhuje, ale nově jej brzdí ohledy. Ohledy Pražáka, který chce taky mít svůj klid? Předstírá alespoň výpady jako gorila. Šklebící se banalitu české zkušenosti uhněte do říkadel prosetých rýmy; poezii si bere jako rukojmí, aby s dorážející melancholií padesátníka vyjednával o budoucím soužití. Rozsah i provedení sbírky poněkud nadhodnocují možnosti těchto básní. Jako v hospodě u stolu: někdy se to povede („Vedoucí zájezdu si usral“), většinou ne.
Martin Lukáš
Tereza Bínová
Mezera je prázdné místo
Weles 2017, 51 s.
Druhá sbírka mladé básnířky Terezy Bínové nese jméno Mezera je prázdné místo. A právě „mezera“ příznačně vystihuje tematické jádro knihy, které se pojí se samotným aktem psaní, při němž vždy něco opomeneme či nedořekneme. Čím více se autorka vpisuje do své každodenní reality, tím více přiznává nemožnost jejího uceleného zaznamenání. Bínová hloubí skrze tuto básnickou výpověď totiž jakousi ontologickou mezeru, jež se paradoxně každým slovním vyplněním čím dál víc rozevírá. Konkrétní sdělení se blíží a zároveň i vzdaluje porozumění. Specifické je rovněž využití experimentální formy. Na první pohled fragmentární, nesourodá struktura sbírky podléhá přísně stanovenému konceptu: Bínové střídmý slovník ohledává v kumulující se repetitivnosti proměnlivou časovost věcí, dějů i samotných slov: „Před otevřením neviditelné/ Před zavřením jedno oko/ Před zavřením škvíra.“ Jako by básnířka po vzoru slavného výroku Gertrudy Steinové „Růže je růže je růže je růže“ přistoupila na fakt, že každé pronikání ke slovním znakům se děje za přispění narůstající reprezentace, která ve svém nekončícím řetězení hloubí označující past. Bínová skrze tuto sbírku promlouvá silným a vyzrálým ženským hlasem, jenž se na rozdíl od ostatních básnířek (Racková, Stehlíková, Šťastná) neutápí v introspekci a tematizaci ženství či v přehnaně sugestivním slovníku. Na minimalistickém prostoru knihy se autorce daří bez velkých gest ohmatávat elementární hodnotu, povahu i původ básnické výpovědi.
Libor Staněk
Důvěrný nepřítel
Režie Karel Janák, ČR, 2018, 108 min.
Premiéra v ČR 30. 8. 2018
Žánr vážně pojatého technothrilleru je v české kinematografii vzácný. Už proto budí novinka tvůrce Snowboarďáků Karla Janáka pozornost příznivců. Co na tom, že zápletka Důvěrného nepřítele oprašuje poněkud zastaralé téma „zlých“ počítačových hospodářů a hospodyněk, které se v USA objevilo ve filmech Ďábelské sémě (1977) nebo Ničitel (1997) a u nás ve snímcích Babičky, dobíjejte přesně! (1983) či v Trnkově animaci Kybernetická babička (1962). Problém není v tom, že děj nevnáší nic nového do daného schématu: futuristická umělá inteligence ovládající domácnost se zblázní a začne ohrožovat paní domu, manželku konstruktéra tohoto vynálezu. Zato však vadí, že ačkoli je Důvěrný nepřítel komorním příběhem s několika málo postavami, jeho sledování připomíná bloudění labyrintem, plným nikam nevedoucích odboček, ale i povážlivě vratkých přechodů. Monstrózně roztříštěný scénář dokáže na slovenském venkově, kde se děj odehrává, vykouzlit podezřelého vesnického balíka, ze kterého se vyklube kybernetický expert, nechá spoustu vyhrocených dramatických situací vyšumět do prázdna, jako by se „vlastně nic nestalo“, a nakonec není schopen přijít s lepším vysvětlením selhání umělé inteligence, než jakým je ohraná variace na „temné stránky lidské duše“. Samotný námět snímku byl pro skromné finanční poměry české kinematografie vhodný, protože podobné filmy lze úspěšně natočit i s malým rozpočtem. Sevřený a smysluplný scénář je v tom případě ale nutnou podmínkou úspěchu.
Antonín Tesař
František Kupka 1871–1957
Národní galerie, Valdštejnská jízdárna, Praha, 7. 9. 2018 – 20. 1. 2019
Národní galerie se pustila do vcelku ambiciózního projektu uspořádání retrospektivní výstavy děl Františka Kupky, jednoho z nejvýznamnějších českých malířů. Projekt to skutečně není malý – probíhá ve spolupráci s francouzským svazem muzeí Réunion de musées nationaux – Grand Palais a helsinským Ateneem a velkolepou akci zaštítil sám předseda Senátu. Nechybí ani několik verzí objemných katalogů nebo pohlednice s Kupkovými malbami. Určitě se nejedná o pokus o pomyslnou „reaktivaci“ Kupkova pojetí výtvarného umění nebo jeho vizuálního slovníku geometrické abstrakce. Vztah k současnosti je tu ryze dějinný a nahlížený prizmatem diachronického čtení. Jednotlivá díla a jejich tematické série jsou tu předkládány v historickém kontextu s opatrnými pokusy o nastínění možnosti, že Kupkova plátna mohou i dnes přinášet estetickou zkušenost nadčasového charakteru. Skloubení požadavků kunsthistorické profese a oka diváka se tak stává náročným počinem: nacházíme se spíše v muzeu historického vkusu, nebo v chrámu nadčasových idejí? Kupka by si rozhodně přál to druhé, ostatně jeho malby jsou založeny na „věčných“ principech metafyziky, jak o tom snad nejvíce svědčí série Cesta ticha z přelomu 19. a 20. století, pohrávající si s tehdejší teosofií a egyptskou mystikou. Nicméně se zdá, že jedinou metafyzikou, která přetrvala do dneška, je metafyzika kapitálu, do níž jsou dnes Kupkova díla zapletena a právě odtud čerpají svou (údajně nevyčíslitelnou) hodnotu.
Martin Vrba
Matěj Samec
Psí dny
Altenburg 1964, Praha, premiéra 27. 8. 2018
V MeetFactory začala divadelní sezóna překvapivě inscenací, která atmosférou spadá spíš do konce sezony minulé. V pojetí režisérky Natálie Deákové a scenáristy a dramaturga Matěje Samce ovšem sklonek léta jako metafora uzavírání jedné kapitoly života získává překvapivě brutální podtext klimatické změny. Nepřetržité praskání ohně v pozadí totiž neevokuje lenivou pohodu v teple domova – naopak zvukově zprostředkovává nijak vzdálený lesní požár coby akustický symbol evropského léta roku 2018. A aby byla katastrofická atmosféra dokonalá, přestěhovala se scéna na rekonstruovanou nákladní loď Altenburg 1964, kotvící na holešovickém břehu vysychající Vltavy. Site-specific charakter inscenace působí sám o sobě, takže stačí přidat jen odysseovské aluze a čtyři figury, z nichž každá má jasně danou funkci v mozaikovitém – a velmi zručně napsaném – příběhu o lásce a smrti. Manželka, uhrančivá femme fatale, strhává většinu pozornosti (skvělá Zuzana Ščerbová). Studentka a zároveň letní známost z plážového baru hraje naivku podezřele přesvědčivě (Anežka Šťastná), životem uvláčená tchyně (expresivní Lucie Domesová) zase trochu nešikovně upadá do schematické komičnosti „opilce na scéně“ a manžel (Pavel Neškudla) se mezi třemi mytizovanými ženami poněkud ztrácí. Psí dny jsou jasný typ na vydařený pesimistův večer. Oproti lehké vančurovské melancholii z toho, že v životě není všechno zrovna ideální, je rozmarnost tohoto léta fatálnější: náš svět je špatně naprosto celý.
Martin Zajíček
Prohra Praha
Kustodovo
MC, Silver Rocket / Máma mrdá maso 2018
Deštivý začátek září spolu s rutinní prací online vybízely k nostalgickému brouzdání internetem. Co vlastně dělají všichni ti lidé, jejichž činnost jsem sledoval, ale už ji nesleduju? V takovém rozpoložení tradiční pozdrav „Čau a dobrý den“ Adama Nenadála alias Arana Epochala alias Arana Satana nezůstal bez odezvy. Dokonce jsem se podíval na stránky Silver Rocket: aktivita pokračuje, „nejchytřejší kecy“ jsou tu pořád, jenom „největší péra“, jak šel čas, byla stažena. Před dvaceti lety na mě koncerty GNU a některých dalších kapel ze scény kolem Silver Rocket působily jako zjevení, i když posthardcore tehdy už měl leccos za sebou. Ale bylo to v opožděném Česku, grunge odumřel teprve před pár lety a tuzemský „alternativní rock“ se právě sbližoval s balkánskou dechovkou, v jejímž rytmu batikovaní pohodáři z Unijazzu a mladí čeští Keltové s dready na palicích vesele křepčili na letních festivalech typu Litoměřický kořen. Dneska akce Silver Rocket občas navštěvuje můj táta (60 let), zatímco můj syn (8 let, hiphoper) nechápe, proč si něco tak starého jako Nenadálův nový projekt Prohra Praha vůbec pouštím. Samozřejmě ze zvědavosti, abych zjistil, jak to jde. A podobný smysl má zřejmě i existence kapely: „Bude ti padesát, a neuděláš nic…“ Osobně se mi sice textová směs bahnitě rurálního existencialismu („tlapy a mokrá srst“) a totalitní motiviky („vole, je leden – únoru vstříc!“) zdá lehce obstarožní, ale zase – padesát bude jim, ne mně (37 let). A oni své hobby milují, já ne.
Billy Shake jr.