Mlčení vede k násilí

Albánská herečka Dasara Xhangolli přijela na slovenský festival Sám na javisku, zaměřený na monodrama, představit svou interpretaci známé hry Psychóza 4.48 britské dramatičky Sarah Kane. Mluvili jsme s ní o všudypřítomnosti násilí a o současné albánské divadelní scéně.

Hry Sarah Kane byly určující pro divadelní kulturu devadesátých let. Co je podle vás dělá přitažlivými i dvacet let po jejich napsání?

Sarah Kane přišla s formou naprosto odlišnou od konvence divadelního naturalismu. Psychóza 4.48 proslula jako autorčina nejfragmentarizovanější hra. Nemá žádný příběh a její forma dokonce ani nenaznačuje, kolik postav by mělo být hráno. Pojednává totiž o psychotické mysli. Samotný text je jako notový zápis postrádající melodii, chybí mu téma, o němž by se dalo prohlásit, že se jím zabývá. Do popředí tak vystupuje dramatický aspekt. Inscenace je relevantní i pro současné publikum, protože je reflexí jak osobního, tak společenského chaosu. Vzpurná láska, sexuál­ní touha, bolest, fyzická a psychická muka a také mrtví lidé – všechno se tu mísí. Psychózu lze pochopit jako jakýsi univerzální obraz. Zachycuje zmatení mysli, jemuž předcházela řada faktorů a různých bariér, s nimiž se člověk v životě setkal.

 

Kane využívá nahotu na scéně, pracuje s motivy násilí a krutosti. Myslíte si, že je to šokující i pro dnešního diváka?

Násilí je bohužel pro mnoho lidí každodenní realitou. Jsme obklopeni agresivitou, nenávistí, mstivostí, fyzickým či psychickým mučením, jež je odpovědí na frustraci a úzkost vznikající v každodenním životě. Často se ale tváří v tvář násilí setkáváme s mlčením společnosti, a právě toto mlčení povzbuzuje další násilí, potlačuje zásady slušnosti a přispívá k nerespektování lidského života ve všech jeho podobách. Co se týče nahoty, když vyslovíte „nahý“, představíte si nahý akt, něco krásného, uměleckého, ženského… Jenže v dnešním světě je nahota všudypřítomná, a to přispívá pouze k machismu a sexismu.

 

Být jediným hercem na scéně a ztvárňovat nedefinované množství postav musí být nesmírně náročné. Co je pro vás na hře Psychóza 4.48 nejnáročnější?

Především si vyžaduje maximální koncentraci na jevišti. A protože se jedná o psychotickou situaci, v herci to vyvolává spoustu úzkosti. Těžký je okamžik, kdy postava vyjadřuje svou nenávist ke světu, k otci, matce a nakonec k bohu, přičemž pronáší: „Táhni do háje, bože, za to, žes mě donutil milovat člověka, který neexistuje.“ Sama jsem věřící, a tak to pro mě bylo obtížné.

 

Děje se nyní něco zajímavého na albánských scénách?

Soudobé inscenace jsou většinou vybírány jako součást repertoáru, který má pokud možno co nejvíce uspokojit publikum. Nevím o žádné aktuální tendenci na scénách albánských divadel, kterou by šlo označit za přelomovou. A týká se to i dění v undergroundu. Jásala bych, kdyby se objevil nějaký tvůrčí přetlak.

 

Na počátku letošního roku vyvolal vládní plán strhnout ikonickou budovu Národního divadla v Tiraně obrovský protest albánských divadelníků. Jaká je situace nyní?

Umělci jsou rozděleni do dvou skupin. Jedna část si myslí, že budova Národního divadla musí být rekonstruována, zatímco druhá skupina požaduje nové divadlo. O tom, co se stane s budovou Národního divadla, zatím nepadlo žádné oficiální rozhodnutí. Je to každopádně poprvé, co se mnozí umělci a intelektuálové takto spojili v protestech. Národní divadlo má historii, na niž jsou hrdí nejen umělci, ale většina Albánců. Pokud však jde o politickou scénu, ta se k umění vždy stavěla dost vlažně.

Dasara Xhangolli vystudovala divadelní režii a herectví na Univerzitě v Tiraně. Hrála v mnoha albánskych divadlech, mj. v Národním divadle v Tiraně, Národním experimentálním divadle Kujtim Spahivogli nebo v loutkovém divadle Pirro Xeci v Pogradci. Působí v kulturním centru Lasgush Poradeci.