My o vlku a vlk o nás ani zmínku

Deset let poté, co vyšla monografie Josef Florian a Stará Říše a soubor kritických a jiných nebásnických textů Co dělat, když Kolja vítězí, uzavírá letos nakladatelství Triáda vydávání díla Andreje Stankoviče Knihami básní. Do prvního ze svazků tvořících jeden celek zařadila editorka Lucie Bartoňová tři sbírky, které původně vyšly v samizdatu, druhý pak sestává z knih vydaných poprvé v devadesátých letech, jež doplňuje knižně dosud neotištěné Šarišské haiku a básně do sbírek nezahrnuté.

Je básnické dílo, jež tyto dva svazky zpřístupňují, dosud živé a schopné zaujmout i ty čtenáře poezie, kteří se nezajímají primárně o poezii z prostředí undergroundu? Anebo se nová, znamenitě připravená kritická edice uplatní spíše jako pečlivě seřízený nástroj literárních historiků?

Namalovaná dvířka

Když chtěl před padesáti lety Bohumil Doležal charakterizovat Stankovičovu poezii, po­mohl si obrazem interpreta, který přistupuje k tajemství básně tohoto autora jako ke zdobené skříňce; když se ovšem přiblíží a pokusí se ji otevřít, spatří, že jsou její dvířka i zámek pouze namalované. Doležal viděl ve Stankovičově tvorbě protiváhu enigmatických básní pozdního Vladimíra Holana a autorů jím ovlivněných, které čtenáře lákají na poznání hluboko skrytého smyslu, ale následně jej často zanechají ve vzduchoprázdnu iluzorních obsahů. Básně Andreje Stankoviče dospívají k podobnému cíli, ovšem s tím podstatným rozdílem, že hru hrají s otevřenými kartami – čtenáři nic neslibují, k ničemu jej nepokoušejí a vlastně si ho ani příliš nevšímají.

Texty ze Stankovičova debutu, dvojsbírky Noční zvuk pionýrské trubky – Patagonie, připravené k vydání (ale nevydané) v roce 1969, kladou důraz na zvukovou stránku slova, které je podřízeno vše ostatní: „Slabika jako sopka líbá/ poprsí poprvé,/ zlý sen je spokojen/ s popelem, v němž nos se se rzí rve“ (Ranní pláč plamenů nad nezvedeným ů). Stankovičova báseň tak často sestává z vršící se řady obrazů, které jsou na první pohled – a zpravidla nejen na ten – na sobě významově nezávislé, až se zdá, jako by ji autor s každým dalším veršem začínal psát od začátku: „My o vlku a vlk o nás ani zmínku/ Zdání listí v hlavách skřivánky klame/ kanárek těstovinami muší tuší štěstí// Aktovky bělem na zádech/ přezůvky světla přezůvky tmy v podpaždí rukojeti“ (Variace na Blakea I.).

Rituální stránka řeči, která se u Stankoviče realizuje také skrze útržky písní a ve frazémech a jejich variacích, má stěžejní význam pro básníkovo dílo jako celek. Úloha eufonie ale v dalších sbírkách postupně slábne a místo rozpínavých básní, které na základě zvukové podobnosti nechávají vzniknout jeden obraz za druhým, se objevují aforismy a jednoduché básně­-hříčky, jejichž účelem bylo patrně spíše pobavení přátel než to, aby zajistily svému autorovi nesmrtelnost.

Čtenáři navzdory

Do básní druhé knihy Osvobozený Babylon (Slovenský Raj) a pozdějších sbírek vstupuje inspirace dílem Egona Bondyho a Stankovičova mladšího současníka Ivana M. Jirouse, jež se projevuje jak užíváním specifických básnických postupů (například umisťováním vlastních jmen do rýmových pozic), tak orientací na privátní a časové: součástí řady básní jsou dedikace, datace či lokace. Vedle komentářů k dějinným událostem, s kterými jsme se setkávali už v autorově prvotině, se ocitá příležitostná poezie, vázaná na konkrétní zde a nyní a napsaná pro užší okruh čtenářů (či adresovaná jako vzkaz čtenáři jedinému). Před čtenářem takříkajíc náhodným, jemuž chybí zkušenost potřebná k rozklíčování smyslu takového textu (a mezi těmi, kteří vezmou do ruky Knihy básní, jich bude více než mezi recipienty samizdatových vydání), se ale Stankovičova báseň často uzavírá.

Poezie Andreje Stankoviče ze šedesátých a sedmdesátých let odměňuje spíše toho čtenáře (nutno říct, že dosti vzácného), který je připraven vzdát se nároku na celistvé uchopení smyslu básně. A přestože se zarputilost, s níž vzdorují čtenářskému uchopení jeho rané texty, později ze Stankovičových veršů vytrácí, k podobně početnému publiku, jaké měla a má třeba Jirousova básnická tvorba, si Knihy básní cestu patrně nenajdou. Lze ale vyslovit pochybnost, zda o to jejich autor usiloval.

Autor je bohemista.