O nástrahách minulosti

Lze o lásce ještě vůbec napsat něco originálního? Julian Barnes v románech Love, etc. (Láska atd., 2000) a Jak to vlastně bylo (1991, česky 1999) předkládá příběh v podstatě banálního milenecko­-manželského trojúhelníku. Netradiční je zde ovšem využití přímé řeči: celý děj je poskládán z replik samotných postav, a působí tak jako spor, při němž se jednotliví aktéři nemohou dohodnout, ale který jim umožňuje bezprostředně reagovat, spílat i plakat. Rozpad manželství a vznik manželství nového je také tématem autorova druhého díla Než potkala mě (Before she met me, 1982). Na rozdíl od zmíněných dvou knih se však záhy vyjeví, že tradiční dějové schéma je Barnesem cíleně podrýváno.

Brak místo reality

Příběh vysokoškolského učitele historie Grahama, který se po patnáctiletém svazku s hašteřivou Barbarou zamiluje do bývalé herečky Anne a pojme ji za ženu, je vyprávěn zcela lakonicky er­-formou. Není zde ani špetka vášně, výčitek, vše probíhá po anglicku uměřeně. Scéna odchodu od manželky, který je spíš nedopatřením než dlouho připravovaným činem, vyznívá poněkud komicky. Styl vyprávění tak zpočátku konvenuje Grahamově nesilnější povahové charakteristice – „rozumnosti“. Stereotypní romantický scénář se však proměňuje. Graham sice získá obdivovanou, krásnou a šarmantní princeznu, ale je to jeho zkáza. Chyba přitom netkví v jeho manželce, Ann není žádná excentrická hvězda. A přesto se v Grahamově mozku uhnízdí žárlivost poté, co kvůli zlomyslnosti bývalé ženy zhlédne se svou dcerou film, v němž má Ann poněkud necudnou roli.

Nutno říct, že Annina kariéra nesrší úspěchy. Většina jejích rolí obnáší odhalené tělo a strohé repliky. Nicméně Grahamovi začnou tyto brakové snímky nahrazovat přítomnou realitu. Graham nežárlí na svou ženu tady a teď – žárlí na ty, s nimiž se mihla před kamerou. To, že někteří vstoupili jako milenci i do jejího života mimo plátno, se zprvu jeví jako závažnější přečin, ale postupem času tuto hranici Graham přestane rozlišovat. Zcela proti duchu své profese i slunného počátku manželství se hrdina utápí v tom, co bylo i nebylo, a pátrá ve fikci po tom, s kým se vlastně oženil. Ruší semináře, objíždí jako urputný voyeur kina a hledá filmy, v nichž se objeví Ann či někdo z jejích bývalých kolegů. Příběh jejich lásky jako by přestal stačit – je třeba jej okořenit žánrovým snímkem, který je sice tuctový, ale budí v Grahamovi větší emoce než skutečnost. Co na tom, že onou emocí je žárlivost.

Sílící tragičnost

Když Graham nazná, že jeho počínání je, jemně řečeno, nerozumné, svěří se svému příteli Jackovi, autorovi populárních románů a – což hlavní hrdina netuší – bývalému milenci Ann. Jack ve vyprávění vystupuje jako Grahamův protipól, je žoviální, trousí vtipy o prdění a chlubí se svými úspěchy u žen. Ovšem Barnes znovu zpochybňuje stereotyp: Jack není ani podlým Jagem, usilujícím o přítelovu smrt, ani donchuánem, který svede jeho ženu. Ne že by se o to nepokusil, ale většinu času se opravdu snaží Grahamovi pomoci.

Kouzlo stříbrného plátna má však silnou moc, které Graham nedokáže odolat, i když ví, že ho filmy s Ann nezdravě pohlcují. Filmové postavy dokonce vstupují do jeho snů. Podvědomí solidního profesora, jehož studentky považovaly za suchara, protože jim laškování při zkouškách oplácel těžšími otázkami, se začne hemžit lascivními obrazy skupinového sexu, svalnatých kovbojů a dalších mužů, kteří mu líčí, co všechno dělali s jeho manželkou. Román se z groteskní romance mění v obraz vztahu, který již de facto neexistuje. To, co se jevilo jako poněkud bizarní vrtoch, rozloží nejen celé manželství, ale i Grahamovu osobnost. V závěru románu se tak hrdina v podstatě stává jedním z mužů, kteří obývají jeho sny – agresivním žárlivcem, pro něhož je žena majetkem, který je třeba bránit všemi prostředky. Barnes ale stále hraje svou hru s žánrem a i přes napětí, které se dostává do vztahu obou manželů, vypráví s odstupem vědce popisujícího proměnu kukly v motýla.

To je jeden z určujících znaků tohoto textu – nic zde není, jak bychom čekali: Graham se nechová jako historik, Ann jako svůdná hvězda, žárlivost je zprvu prapodivná a posléze žíravá jako kyselina, ale autor pořád ještě popisuje večírek, který Ann uspořádá pro Grahamovo rozptýlení a který skončí fiaskem, jako zábavný výjev z prostředí lepší společnosti. Béčkové motivy v Grahamových snech jsou stylově precizní, Barnes dokonale ovládá jazyk pokleslých snímků. Je proto snadné nebrat vážně detaily, které sice zachycují Grahamovu transformaci, ale také vyvolávají úsměv: manžel dojídá jídlo po své ženě, pláče nad její uhynulou rostlinou nebo obdivuje použitý toaletní papír omylem odhozený vedle záchodové mísy. Nevzrušenost, s níž se nám tato fakta předkládají, sugeruje ve čtenáři dojem, že sledujeme komedii, a nikoliv tragédii. Přinejmenším je jednoduché sílící tragičnost přehlédnout.

Román Než potkala mě neuvažuje o lásce a milostných vztazích natolik komplexně jako Barnesův románový esej Roviny života (2015, česky 2015), reflexe těchto témat jsou zde spíše glosami, ale jde nesporně o text, který zaujme svou žánrovou podvratností. To, co na první pohled působí poněkud bezkrevně, se při pozornějším čtení ukáže jako promyšlená konstrukce, jež s černočerným humorem zrcadlí možné podoby manželských a mimomanželských vztahů i to, jak mohou člověku prozářit nebo zničit život.

Autorka je anglistka.