Vulgárnosti neboli sprosťárny patří k lidské kultuře odnepaměti. V klasické římské době se rozlišovalo mezi vulgárním jazykem obecného lidu a vysokou kulturou literárních nebo právních textů a projevů.
Dělení na vysokou a nízkou kulturu je sice prastaré, ale již Petroniův Satyricon ukázal, že vulgarismy a obscénnosti mohou dobře fungovat i v rafinovaných a složitých uměleckých dílech. Dělení kultury na vysokou a nízkou je ostatně možné jen za předpokladu, že jedna doplňuje tu druhou. Problém však vzniká v okamžiku, kdy do tohoto dělení začne mluvit politická moc, jejímž úkolem sice má být zajištění bezpečí a pořádku pro všechny občany, ale která přitom touží být i strážkyní veřejných mravů. Má se totiž za to, že moc, která je na straně obecných mravů, je také obecně legitimní. Proto se každá moc v moderní době pod záminkou ochrany mravů ráda rozpíná tím, že ukazuje prstem na všechny nemravy, kteří musí být ztrestáni jako patologičtí jedinci, aby zdravé tělo společnosti mohlo dál růst a úspěšně se rozvíjet.
Hlavním podezřelým v této hře na morální policii ovšem paradoxně není obecný lid nebo jeho političtí reprezentanti, ale umělci, literáti a další představitelé kulturních elit. Výmluvně to ukazuje i letní aféra s penisy a koulemi z pera Alana Hollinghursta, jehož text pustila do éteru stanice Vltava, proti čemuž se nejprve rázně postavil člen Rady Českého rozhlasu Tomáš Kňourek a po něm i další radní a jiní potentáti.
Kňourek se neuvěřitelným „argumentačním“ obloukem dostal od literárních penisů přes kritiku britských mravů, údajně rozkládaných islámem a homosexuálním aktivismem, až k obecnému varování před pedofily. Smyslem této dnes již obecně známé a dopodrobna rozebírané tirády pro Parlamentní listy – které, mimochodem, vycházejí velice vstříc vulgárním představám o politice a společnosti – však nebylo vyprovokovat letním vedrem unavené a zlenivělé intelektuály k protestním peticím. Srpen je politicky nebezpečný a zrádný měsíc, a proto bychom i Kňourkovu vulgární „filipiku“ proti Vltavě měli vnímat nejen v primitivní rovině výbuchu morálního hněvu, ale také jako první salvu v mnohem rafinovanějším boji o kontrolu a charakter veřejnoprávních médií zvlášť a veřejného prostoru obecně.
Až se v budoucnu bude někdo zabývat historickou úlohou obecních blbů v dobách končící první české republiky, radnímu Kňourkovi jistě připadne čestné místo v dlouhé řadě vedené Jiřím Ovčáčkem. Role těchto lidí však nespočívá v pouhé propagandě, zastírání a provokaci, ale také v tom, co francouzský spisovatel Michel Houellebecq velmi trefně vyjádřil termínem „rozšíření bitevního pole“. Nemyslitelné se stává akceptovatelným, nejapnost možným názorem a obscénnost novou normou.
Zdánlivě nejde o nic zvláštního – už od překladatelského „kundování“ prezidenta Zemana v přímém přenosu si leckdo může myslet, že možné je již úplně cokoli. To je však omyl, protože každý exces musí zpětně potvrzovat pravidlo a zákazy i příkazy rozdělující společenské chování na to, co je přípustné a co ne. I když se moc pravidelně oddává vulgárním excesům, neznamená to ještě, že by takto mohl mluvit kdokoli. Právě naopak, tato politika excesu se snaží diktovat, kdo a jak smí mluvit vulgárně a kdo ne!
V tomto převrácení a potvrzení pravidel a podmínek vulgarity spočívá kouzlo dnešního populismu a úspěch jeho politických strategií. Mnohem nebezpečnější než Kňourkovy výlevy varující před pornografií ve veřejnoprávních médiích proto byly další tahy jednotlivých hráčů této letní bojové hry s kulkami a penisem. Ty nakonec přivedly jednoho z hlavních aktérů, totiž ředitele Českého rozhlasu Reného Zavorala, ke stanovisku, že stanice Vltava skutečně porušila zákon, i když ne vysíláním pornografie, jak se domníval radní Kňourek a jemu podobní, nýbrž vysíláním „vulgarismů“ a „promiskuitního puzení“ v nevhodném čase. Zavoralův zbabělý postoj se opíral o názor magistra právních věd a předsedy obskurního sdružení ARS AEQUI et BONI Martina Elgera. Pokud bychom ovšem měli uznat toto „expertní“ stanovisko, podle něhož slova jako „teplouš“ jsou hanlivá a hodnotově neutrální popis promiskuity se nesmí vysílat před desátou hodinou večerní, museli bychom se například rozloučit i se Svěrákovou staromládeneckou postavou violoncellisty Louky z rodinného filmu Kolja nebo s Třískovým Igorem Hnízdem z Obecné školy, o „prcání“ v Pelíškách ani nemluvě.
Pod záminkou boje proti vulgární kultuře tak ředitel rozhlasu fakticky jen potvrdil nastávající obrat v dnešní české společnosti, ve které se vulgárnost snaží diktovat, co je napříště přípustné a nepřípustné i ve vysoké kultuře, na kterou se zaměřuje právě stanice Vltava. Nejde tu o spolčení hlupců, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale o koalici likvidačních úředníků, jak je známe z Havlovy Zahradní slavnosti. Ukazuje se, že některé kulturní vzorce přetrvávají v čase a že díky vulgárně obratné manipulaci s rozdílem mezi vysokou a nízkou kulturou tito lidé typu Huga Pludka dokážou využít a přežít každý režim.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.