Smrt malého Velkočeska

Všichni víme, jak se tvářit, když se mluví o velkoněmeckých, velkosrbských či velkopolských ambicích. Národní šovinismus přeložený do nároku panovat jiným národům je něco nepřijatelného. Ovšem národ, který si důsledně opakuje, že je „malý“, přece nemůže být pokládán za nositele velikášství. Spojení „Velkočesko“ či „velkočeský“ nás ani nenapadne. Jak ale popsat situaci po roce 1918, kdy český národ získal pro uskutečnění svého snu o státnosti území, na němž žilo celkem osm národů (Češi, Slováci, Němci, Rusíni, Maďaři, Poláci, Židé, Romové)? Sami Češi přitom tvořili slabou polovinu, 46 procent, obyvatel, a aby získali ve státě většinu, museli deklarovat zbožnou lež „československého národa“ – který prakticky znamenal do značné míry poručnictví Čechů nad Slováky, české pravidlo a slovenskou výjimku.

Hitlerův trumf

Jistě, slova se mají používat opatrně. Se souslovím velkoněmecký či velkomaďarský máme spojenou násilnou nadvládu, šovinismus, upírání práv menšinám a – často brutální – tlak na jejich odnárodnění. Nic takového z prvních dvaceti let Československa neznáme. Velkočesko bylo liberální a zakládalo si na tom. Svým občanům dávalo rovná práva a také dávalo rozsáhlá práva menšinám – ale právě jen jako menšinám. Platila slova, která řekl ve svém nástupním projevu v parlamentu prezident Masaryk: „Pokud předně běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno: území obývané Němci je území naše a zůstane naším. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova (…) Opakuji: my jsme vytvořili náš stát. Tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté.“ Masaryk těchto slov patrně upřímně litoval a různými činy se snažil jejich dopady zmírnit. Změnit ale základní rysy svého díla nemohl a nechtěl.

Aby byl společný stát obhajitelný, musel kombinovat vzájemně neslučitelná ospravedl­nění. Slovy Istvána Bibóa v jeho spisku Bída malých národů východní Evropy (1919, česky 1997): „Založení nového státu vycházelo z rozporuplných principů: česká území do něj vstupovala na principu historické a etnické kontinuity, německá území na základě historickém, ale nikoli etnickém, Slovensko na základě etnickém, ale nikoli historickém, a maďarské oblasti neměly k novému státu vztah ani historický, ani etnický.“

Celé generace se většinou vážně, někdy zpola ironicky, vracely k „české otázce“. Málo se však připomíná, že nejvýstižnější text k této „otázce“ napsal právě maďarský politický myslitel Bibó. (Je vůbec zajímavé, jak přehlížené je u nás maďarské politické myšlení, jak málo čteme z autorů jako Oszkár Jászi, Karl Polanyi, Ágnes Heller, János Kornai nebo dnes Gáspár Miklos Tamás či Ágnes Gagyi.) Bibó vnímá československou velkorysost k menšinám, ale zároveň ukazuje, že nestačila a nemohla stačit. „Je třeba dát Čechům za pravdu, že žít jako Němec nebo Maďar v československém státě nebylo zdaleka nesnesitelné. Avšak vzhledem k tomu, že při zakládání nového státu byl nejen v jeho názvu, ale i v jeho struktuře položen důraz na etnický princip, projevovalo se mezi německým obyvatelstvem historických českých zemí vůči novému státu čím dál větší odcizení, nemluvě o Maďarech, kteří se v něm ocitli skutečně způsobem ryze incidentálním. Nevedlo se jim zle, jenom nebylo jaksi zcela zřejmé, co v zemi Čechů a Slováků, které svedla dohromady myšlenka slovanské vzájemnosti, vlastně pohledávají.“

Propojení různých legitimizací znělo nepřesvědčivě. Masaryk je dostatečně poctivý na to, aby ve Světové revoluci (1925) zaznamenal údiv, který u některých svých přátel vyvolal, když najednou začal argumentovat s použitím hodně konzervativního rétorického nástroje – historického státního práva. Odbojový tvůrce státu ovšem věděl, co dělá: žádný lepší argument pro udržení převážně německých oblastí v republice po ruce neměl. A bez těchto oblastí by jím prosazovaný stát byl jen stěží ekonomicky životaschopný a obranyschopný.

Aby bylo možné takový stát udržet, musel být pod ochranou velmocí, stát se pevnou součástí mírové architektury po první světové válce. Tu ale také zatížil rozporem: bylo­-li jedním ze základních principů poválečného uspořádání právo národů na sebeurčení, bylo včlenění sudetských Němců do československého státu proti jejich vůli prvkem pokrytectví v tomto systému. Hitler tak měl proti Československu v rukávu trumf, na který se při melodramatickém vyprávění o Mnichovu rádo zapomíná: chcete rozpoutat válku kvůli něčemu, co je ve skutečnosti v rozporu s vašimi zásadami? Chcete jít do boje kvůli něčemu, co je tak trochu vaším špatným svědomím?

Tři problémy

Mnichov samozřejmě má svůj kanonický výklad jako lekce z politické krátkozrakosti velmocí a takovou lekcí také bezpochyby byl. Jenže omezenost Velké Británie a Francie – a ještě více hrůzy nacismu – jsou také clona, za niž se toho mnoho schová. Jsou tu i jiné otázky: třeba proč demokratické Československo nikdo nehájil, proč se po Mnichovu setkalo nejen s nesolidaritou všech svých sousedů, ale i s neloajalitou většiny svých národů. Koneckonců včetně Čechů, jejichž vládnoucí vrstvy se prudce otočily zády k Masarykovu dědictví a začaly vytvářet svůj vlastní autoritářský stát, svou druhou republiku. (Otáčejí se k němu zády stále. Jeden příklad za všechny: Každý týden mi chodí newsletter Nové Přítomnosti, s odkazem na Ladislava Jehličku, druhorepublikového katolického antisemitského publicistu, jehož sebrané dílo bylo před pár lety s velkou slávou vydáno v nakladatelství Torst. „Řečeno parafrází motta Ladislava Jehličky: Nejsme konzervativní, protože není co konzervovat, jsme reakcionáři, protože osobně reagujeme na události kolem sebe,“ píše dnešní Přítomnost. České liberální ­milieu sborově povstalo na obranu Peroutkova dědictví před prezidentem, nechápe ale, jak moc tento odkaz popírá a perzifluje vydavatel časopisu, který na Peroutkovu Přítomnost deklarativně navazuje.)

Setkáváme se tu se třemi základními problémy. První dva problémy popsal velmi plasticky Jan Tesař v Mnichovském komplexu (2000): ano, Československo bylo demokracií, ale demokracií s nízkou politickou kulturou, v níž vláda stran (partokracie) postupně degenerovala v „blbokracii“, vládu druhořadých lidí a úzkých dílčích zájmů. „Osvícený absolutismus“ Hradu, který této tendenci částečně čelil, zase ke svému provozu potřeboval kult „tatíčka“, případně jeho nástupce, čímž opět podvazoval demokratickou politickou kulturu, nehledě na to, že navozoval představu neomylnosti u muže, který musel být čím dál omylnější už jen kvůli svému věku. (Tesařova kniha je první a poslední, v níž jsem četl v jedné větě slova „Masaryk“ a „senilita“.)

Zároveň Československo kombinovalo servilitu vůči spojencům s představou, že za něj vyřeší jeho vlastní problémy. Navíc, slovy Petra Pitharta, z role „miláčka Dohody“ a „nepravděpodobné momentální situace – střední Evropa bez silného Německa a Ruska!“ čeští politici „vytěžili pro nás nejen všechno, co se dalo, ale patrně i něco navíc“. Jistě, velká část důvodů, proč nemohlo Československo najít s Maďarskem a Polskem společnou řeč, padá na vrub tamním politickým režimům. Ale neochota Československa dělat vstřícné kroky tu také padá na váhu – přinejmenším v případě Polska. Můžeme jistě vést spor o tom, zda mělo Československo v letech 1919 a 1920 podpořit Poláky proti Trockého Rudé armádě, již nakonec odráželi až u Varšavy. Ale pokud se v dané době Čechoslováci zabývali především tlakem ve věci sporného (a národnostně převážně polského) Těšínska, těžko mohli sami očekávat vstřícnost ve vlastní těžké hodině.

Konečně třetím problémem je již zmíněná kombinace demokracie a univerzalistické rétoriky s českou etnokracií v základních institucích státu. Jak to výstižně pojmenoval Emanuel Rádl ve své Válce Čechů s Němci (1993), Češi převzali formu svého nacionalis­mu přes všechno své protiněmecké nasazení od nacionalismu německého – to z něj si vzali nepolitický, a přitom superpolitický kulturalismus a etnicismus. Rádl vyzýval k inspiraci spíš francouzským či anglosaským pojetím národa, analogicky k odluce církve od státu doporučoval dojít k odluce státu od (etnického a kulturního) národa a pojmout „národ československý“ jako politický národ všech československých občanů. Byla tato výzva naivní? Možná. Ale přinejmenším poukazuje k zásadní otázce: byla Československá republika rovným způsobem státem všech svých občanů? Anebo některých více a některých méně? A platí­-li druhá možnost, neznamená to zároveň, že univerzalistické ideály „humanitní demokracie“ musely nutně znít poněkud falešně, jako zástěrka nadvlády?

Jako jakákoliv jiná země

Eva Hahnová vydala svou knihu Češi o Če­ších (2018) jako odpověď na projevy českého sebezpytu. Se sklonem k poněkud doslovnému čtení a tak trochu beze smyslu pro humor kritizovala především kritické hlasy, které výše zmíněné otázky porůznu zvedaly, ať už se jedná o Jana Patočku, Jana Tesaře či Petra Pitharta (a autorské trio Podiven). Jako zlobivé žáčky tahá jednotlivé autory za pačesy, totiž za citace. Hlavní problém jejího přístupu shrnul ve své recenzi už Petr Zídek: Hahnová používá slovo „stereotyp“ tak extenzivně, že se to rovná takřka zákazu abstraktně myslet. Její historická citlivost vede k okřikování pokaždé, když se jednotliví autoři chtějí odmyslet od detailů či jednotlivých postav a klást obecnější, abstraktnější otázky. Navíc až příliš často autorka používá svou verzi argumentu ad Hitlerum – připomínky, že toho či onoho autora, s nímž nesouhlasí (včetně Josefa Pekaře či Emanuela Rádla), zneužili pro svou propagandu nacisté. Jako kdyby to něco vypovídalo o pravdivosti myšlenek těchto autorů, nebo dokonce i jen o možnosti jejich politického zneužití dnes. Jako kdyby nacisté nebyli chytrými propagandisty, kteří věděli, že nelze prodat stoprocentní lži, že je nutné ředit lež pravdou.

Ve dvou momentech má ale Hahnová pravdu. Především, rétorika českého selhání až příliš často sugeruje jeho výjimečnost, vyvolává dojem abnormálního národa a vede k patologizaci a flagelantství. Přitom pokud má vůbec smysl mluvit o dějinách v pojmech národů a jejich „selhání“, nebylo české selhání jistě nijak výjimečné. Je­-li selháním národní egoismus a nevelkorysost k menšinám, pak nám kupříkladu polské a maďarské dějiny nabízejí mnoho horších případů. Německé selhání v nacismu a rozpoutání druhé světové války je samozřejmě bezprecedentní, známé a opakované – tak moc, že jak nedávno připomněla maďarská filosofka Ágnes Heller, se za ním ztrácí německý podíl viny na první světové válce; za šílenstvím Hitlera zůstává skryto „normální“ militaristické, pangermanistické a imperialistické Německo císaře Viléma II. a jeho mužů, šílenství tohoto Německa, které bylo tak rozumné, že se na něm podíleli i tehdejší sociální demokraté či sociolog moderní racionality Max Weber. Selhání neskonale větších a silnějších národů na Západě snad ani netřeba rekapitulovat a připomínat, ať už jde o zločiny kolonialismu Francie a Velké Británie, o soužití Angličanů se Skoty a Iry nebo o dosud trvající selhávání jedné z nejbohatších společností světa při soužití s Indiány a Afroameričany…

Před kritikou rozumu neobstojí patrně žádná historie. To ale není důvod přestat rozum používat. Při jeho používání je nicméně třeba zbavit se nabubřelosti, a to je druhá věc, ve které má Hahnová bezpochyby pravdu. Sebekritika bez zohlednění okolí může snadno vést k invertované podobě narcismu, k flagelantství, které je právě tak sebestředné jako národní sebeláska. Je třeba vzít vážně slova klasika z filmu Samotáři (2000) a odpovědět spolu s ním na slova „Ale určitě je tahle země pěkně zkurvená“ větou „No tak to každopádně. Ostatně, jako jakákoliv jiná země.“.

A především, nabubřelost se může velmi snadno projevit v nijak nezaslouženém nadřazeném vztahu k minulosti a lidem minulosti. Hahnová se opakovaně ptá, a to jsou nejsilnější místa její knihy, zda by naší rolí při čtení dějin mělo být souzení předků. Vyzývá přitom k více dialogickému a respektujícímu vztahu. Těžko se proti tomu něco namítá, zejména pokud uvážíme, před jak těžkými dilematy oni předci stáli. Soudící perspektivu je možná záhodno obrátit především vůči sobě a zamyslet se nad tím, jak by v podobných dilematech obstály naše zpohodlnělé generace – a jak obstávají ve svých (přinejmenším z hlediska blízkosti otázek života a smrti) mnohem jednodušších dilematech. Lze si v této souvislosti připomenout slova Jana Tesaře z Mnichovského komplexu: „Přístup k dějinám, který se zakládá na obviňování předků, že nám nevyřešili naše problémy, resp. že řešíce své problémy způsobili nám jiné, je zbabělý alibismus. Generace prvního odboje – přese všechno – vybojovala stát. Generace první republiky – přese všechno – dokázala relativně slušný stát vybudovat. Generace druhého odboje – přese všechno – dokázala jej obnovit. Generace naše dokázala jediné, všechno to zkurvit. A nemá ani tolik poctivosti, aby tento prostý fakt přiznala.“

Kritika Hahnové upomíná na silnou formulaci současné ukrajinské spisovatelky Oksany Zabužko z románu Muzeum opuštěných tajemství (2009, česky 2011): „Zajímalo by mě, odkud se vzala ta naše trvalá nadřazenost ve vztahu k minulosti, to nevyléčitelně tupé, absolutní přesvědčení, že my, současní lidé, jsme rozhodně a kategoricky moudřejší než ti tehdejší – na tom jediném základě, že máme odhalenou jejich budoucnost: že my víme, jak oni všichni skončí? (Nijak dobře!) Něco podobného jako ve vztahu k dětem: poučování a blahosklonnost.“ Zabužko má pravdu, je ovšem dobré si připomenout, že se jedná o úvodní stránky románu, který literárně strhujícím způsobem heroizuje brutální ukrajinské banderovce. Své předky si nevybíráme a nadřazenost vůči nim je nejapná a nevkusná. Ale nekritičnost vůči nim je nemožná.

České století?

Lze se navíc zeptat: proč Hahnová tolik zdůrazňuje právě předky? Máme si dialogický a otevřený, empatický přístup vyhradit jen pro lidi, s nimiž pokrevně souvisíme? Jistě, nelze volat po empatii vůči celému světu najednou; deklarovaná empatie ke každému může v praxi znamenat (a často také znamená) ignoranci všech. Ale v případě Československa je to praktická otázka: máme být empatičtí pouze ke svým předkům, a tím přijmout dědictví odřezávání území a především lidí, během něhož se postupně ze státu osmi národů stal stát národa jednoho? Můžeme vyprávět příběh Československa jako příběh „českého století“, jak zní smutně příznačný název pozoruhodného cyklu televizních dramat o Československu? Chceme­-li rozumět našim předkům (a snad bychom měli mít i větší ambice), musíme rozumět také lidem, s nimiž jednali a střetávali se, s nimiž tvořili jeden stát – zatímco jejich potomci jej s námi už netvoří. Příznačná popularita dvou nedávných knih – Tesařovy České cikánské rapsodie (2016) a Jakschových Ztracených vesnic, opuštěných lidí (2017) – je jistě v první řadě důsledkem síly jejich svědectví. Zdá se ale, že je zároveň důsledkem jistého hladu – toho, jak málo známe nečeskou tvář Československé republiky, jak moc jsme vůči ní bezděčně i cíleně ignorantští.

Empatie vůči minulosti znamená, zejména v souvislosti s 20. stoletím, pěstovat cit pro tragično. Tragické volby jsou takové, při nichž spolu nesoupeří dobrá možnost se špatnou, nýbrž dvě možnosti, které jsou zároveň dobré i zlé. Zkusme si je zrekapitulovat: Československo by patrně bylo zcela neživotaschopné (a nerealizovalo by tak právo na sebeurčení Čechů a Slováků), pokud by v té či oné formě nepotlačilo právo na sebeurčení sudetských Němců. Připomínají­-li české památníčky na první světovou válku mrtvé, kteří padli v absurdním konfliktu, zatímco na obnovených pomnících v sudetoněmeckých vesnicích si někdy můžeme přečíst, že tamní oběti zemřely za svou „Heimat“, je možné vidět v tom svědectví o základním rozporu, který je dřívější než nacismus nebo i první republika. Zemřít za svou vlast v imperialistické válce na vzdáleném cizím území je, nebo by přinejmenším mělo být něco nesrozumitelného a nepřijatelného. Což je také ultimátní odpověď na schauerovskou otázku, zda by nebylo lepší přimknout se k nějakému velkému kulturnímu národu (jímž by z povahy věci museli být Němci) namísto jeho neustálého poloochotnického dohánění: nebylo, protože by to znamenalo sdílet s novým kulturním dějištěm jeho nemoci a vést společně s ním a na jeho straně dvě imperialistické a vražedné války na vzdálených ruských bojištích.

Vytvořit dvojjazyčný národ, což s aluzí na Bernarda Bolzana vnímal jako ztracenou příležitost Jan Patočka a po něm to mnozí opakují, bylo možná zhola nemožné. A i kdyby to možné bylo, bylo by to asi zcela nežádoucí: jak napsal Karel Kosík, patrně by to vedlo k tomu, že by se němčina stala jazykem vzdělaných vrstev, zatímco čeština by se nedorozvinula; nejenže by zůstala jazykem nižších vrstev, ale především by tyto vrstvy udržovala odříznuté od světové kultury namísto toho, aby jim ji zprostředkovávala. A ještě hůř: Slovensko i Podkarpatská Rus patrně zpočátku potřebovaly jistou formu poručnictví (byť patrně odlišnou od kolonizace na český způsob, jak ji na případu Podkarpatské Rusi působivě popisuje například historik Stanislav Holubec), pokud v nich neměly vládnout velmi utlačivé struktury těžící z agrární za­ostalosti a následků staletí uherské nadvlády.

Tragičnost těchto dilemat lze jen těžko zpětně morálně rozsoudit. Kdo předstírá, že ano, dostane se snadno do role nesnesitelného, trapného krasořečníka. Ještě nesnesitelnější je ale před těmito dilematy zavírat oči a předstírat, že se o dilemata vůbec nejednalo.

Možná ještě budeme během toho půldruhého měsíce, který nás dělí od stého výročí republiky, překvapeni a vznik státu se bude připomínat očima všech jeho osmi národů a v opravdovém dialogu s jeho sousedy. Podle prozatímního průběhu „osmičkového roku“ o tom ale spíš pochybuji; zdá se, že opět půjde o „české století“. Z tohoto hlediska osmičkový rok 2018 působí jako rok promarněný. Pokud se na Československo nepohlíží z perspektivy různých jeho národů a v dialogu různých pamětí, a to mezi historiky, historickými publicisty i v široké veřejnosti, zdá se, že jsme z Československa nepochopili vůbec nic. A na rozdíl od našich předků pro to v našem případě už neexistuje dobrá omluva.

Autor je politolog a publicista.