Troubení sedícího slona

Vizuální účinek a citlivé ztvárnění egoistické společnosti – to byly podle poroty berlínského festivalu hlavní důvody, proč Sedící slon, uvedený v jedné z vedlejších soutěžních sekcí, získal cenu Mezinárodní federace filmových kritiků (FIPRESCI). Snímek doprovází pověst jednoho z nejsilnějších čínských debutů posledních let, umocněná navíc politováníhodným osudem jeho autora. Napsal, natočil a sestříhal jej mladý umělec Chu Čchien, známý spíše jako Hu Bo, rodák z provincie Šan­-tung a absolvent Pekingské filmové akademie, který před svým celovečerním debutem vytvořil pouze dva krátkometrážní snímky a několik Kafkou ovlivněných literárních textů. Devětadvacetiletý muž se 12. října 2017, tedy čtyři měsíce před světovou premiérou svého čtyřhodinového opusu, ve svém bytě oběsil. Podobné okolnosti už světová kinematografie zažila vícekrát – z poslední doby jmenujme třeba dobrovolný odchod Belgičanky Chantal Akermanové nebo Poláka Marcina Wrony. Boův film se však – nejspíš i proto, že je autorovou celovečerní prvotinou – zdá s osudem svého tvůrce propojený tak těsně, že to jednoduše nelze ignorovat.

Marné hledání naděje

Ačkoli však Hu Bo spáchal sebevraždu ještě předtím, než dílo dostalo svůj definitivní tvar (dokončovalo se pod dohledem producentů a zásadní slovo dostali i umělcovi rodiče), bylo by laciné vnímat film pouze prizmatem této tragédie. Sedící slon je totiž podnětný i bez ohledu na skutečnost, že se svým způsobem jedná o audiovizuální dopis na rozloučenou.

Snímek trvá úctyhodných 234 minut a odehrává se během jediného dne. Sleduje především osudy kvarteta obyvatel jedné z mnoha čínských metropolí. Konkrétně se jedná o neklidného teenagera Weje Pua, jeho spolužačku Chuang Ling, pouličního vyvrhele Janga Čchenga a penzistu Wanga Ťina. Jejich životní cesty se i onoho dne protínají spíše náhodně, každý z nich řeší vlastní trable. Jde o potíže dlouhodobé (dívčin poměr se zástupcem ředitele školy) i ryze aktuální (sebevražda přítele, za niž nese mladý gangster svůj díl viny). Ústřední postavy spojuje především bezútěšnost jejich existence a marné hledání alespoň minimální naděje na změnu. To vše umocňuje neustálá, téměř hmatatelná přítomnost smrti, s níž se musejí potýkat. Gangster Jang Čcheng stojí před otravnou povinností pomstít mladšího bratra, stařec Wang Ťin přemýšlí, jak přesvědčit své blízké, aby jej nevyměnili za nižší náklady na bydlení, Chuang Ling svádí pravidelné půtky s alkoholickou matkou, Wej Pu čelí šikaně ze strany vyspělejších spolužáků. Kruh se pomalu uzavírá.

Strach z kontaktu

Hu Bo ovšem svým hrdinům jedno východisko přece jen nabízí, byť je spíše fantazijní. Všichni totiž dříve nebo později vyjádří touhu vydat se k hranicím s Ruskem na severovýchodě Číny, kde leží město Man­-čou­-li. Právě tady totiž má být nevídaná atrakce, pojmenovaná titulem filmu – mytický chobotnatec, který neustále jen sedí, odmítá jíst a podle některých svědectví ani nepotřebuje spát. Jak přesně má bezradným postavám dopomoci ke štěstí, není jisté, ale o to jim nejspíš ani nejde. Vědí, že nutně potřebují změnu, a její uchopitelnost je pro ně vedlejší.

Nejen vzhledem k tajemné entitě ve středobodu vyprávění se nabízí srovnání Sedícího slona s jiným nedávným hitem čínského nezávislého filmu, Kaili blues (Lu­-pien jie­-cchan, 2015) nebo s klasikou Bély Tarra Werckmeisterovy harmonie (Werckmeister harmóniák, 2000). V prvně jmenovaném snímku si lidé povídají o magickém Divém muži, který nahání strach nejen jim, ale hlavně dětem. Stejně jako Hu Bo i režisér Gan Bi poukazuje prostřednictvím mytologické bytosti na nejistotu způsobenou rozpadem tradičních hodnot. Mrtvá velryba v jednom z vrcholných děl Bély Tarra a jeho dvorního scenáristy Lászla Krasznahorkaie zase pohaslým okem pozoruje všudypřítomný obraz zmaru kolem sebe, což je možná i případ sedícího slona.

Hu Bo natočil film pevně ukotvený v prostředí odvrácené strany překotného ekonomického vývoje své země, jeho pojednání na téma vrozeného outsiderství se však zařazení do jediného konkrétního časoprostoru vzpírá. Prací nejen s prostorem, ale i s časem a jeho plynutím připomene slavné krajany typu Tsaie Ming­-lianga a Jia Zhang­-keho, avšak jeho atmosféra je ještě zasmušilejší. Neprostupná apatie, bázlivá arogance a sobectví drtí ojedinělé náznaky čehokoli pozitivního už v zárodku. V Sedícím slonovi se jednotlivé postavy emočně zabarveného kontaktu s jinými lidmi téměř štítí. A pokud k němu přece jen musí dojít, jejich prkenná nejistota a nechuť vystoupit z pečlivě chráněné ulity je více než patrná.

Svět je pustina

Všichni členové ústředního kvarteta, ale i osoby, na které narážejí, se pohybují v prostředí šedi a špíny. Když už se dostanou ven ze stísněných domovů, kolorit exteriérových scén tvoří hory odpadků a pocit neustálého ohrožení ze strany agresivních kolemjdoucích. To všechno ještě umocňuje forma, kterou Hu Bo a rovněž debutující kameraman Fan Chao zvolili. Vnitřní rozpoložení depresivních charakterů je dokreslováno způsobem jejich snímání. Ať už jsou kolem nich oprýskané zdi, vylidněné ulice nebo partneři v úsečných dialozích, hloubka ostrosti je v drtivé většině sekvencí nastavená tak, že sledujeme pouze postavu v popředí, zabírající nejčastěji zhruba třetinu filmového rámu. Blízké i vzdálené okolí se propadá do formální simulace mlhy, z níž není úniku. Takový přístup koresponduje s dobrovolnou izolací křehkých introvertů, kteří nestojí o fyzickou blízkost nebo dokonce doteky někoho zvenčí. Rozsáhlý snímek tak vyvolává téměř fyzický prožitek a umožňuje snadnější vcítění se do konkrétní postavy.

Ačkoli se to může zdát nepravděpodobné, Sedící slon není „nediváckým“ filmem, který si užijí pouze cinefilové a hledači obskurních festivalových zážitků. Vychází sice z estetiky takzvané slow cinema, ale zároveň ji aplikuje na žánrovou syntax populárních gangsterek nebo snímků ze školního prostředí. Základní motivace jednotlivých scén je zřetelná, založená na jednoduchém principu akce a reakce.

Už na Berlinale se o Sedícím slonovi hovořilo převážně jako o krajně nihilistickém snímku. Mimo jiné kvůli tomu, že zde během dvanácti hodin filmového času zemřou za tragických okolností tři hrdinové, se takové přízvisko jednoduše nabízí. Postavy navíc občas pronesou sladkobolná vyznání typu: „Život je trápení a nikdy to nebude lepší“ nebo „Svět je pustina“. Zda jeho osudový opus bude vnímán v těchto intencích, nechal Hu Bo na publiku. Závěrečné sloní troubení může symbolizovat stejně tak volání o pomoc, jako vytouženou tečku za dosavadní existencí a příslib lepších zítřků.

Autor je filmový publicista.