Bolestné vzpomínky

Nápad zhudebnit průběh postupující demence působí možná podivně, ovšem v rámci tvorby britského hudebníka Jamese Leylanda Kirbyho alias The Caretakera není ojedinělý. Už v roce 2011 vydal album An Empty Bliss Beyond This World, které se dá charakterizovat jako soundtrack k pokročilému stadiu Alzheimerovy choroby. Ta je nejznámějším a zřejmě i nejrozšířenějším typem demence a bývá s ní často nepřesně zaměňována. Odborníci definují demenci jako syndrom vyvolaný chorobou mozku, při níž dochází k oslabení a narušení vyšších nervových kortikálních funkcí, jako jsou paměť, orientace, schopnost učení, používání jazyka, chápání a úsudek. Demence je tedy obecné označení mnoha patologických příznaků, které mohou být způsobeny různými nemocemi. A právě demenci věnoval Kirby šestidílný cyklus Everywhere at the End of Time, jímž se rozhodl svůj dlouhodobý projekt The Caretaker ukončit. Zatímco na výše zmíněné nahrávce An Empty Bliss Beyond This World se zaměřil pouze na jednu specifickou nemoc, mezi jejíž projevy patří ztráta paměti, v cyklu Everywhere at the End of Time zkoumá problém z širší perspektivy. Jednotlivá alba nevycházejí najednou, ale postupně. V průběhu posledních dvou let vyšly první tři díly. Jak Kirby uvedl v rozhovoru pro server The Quietus, jde mu o zdůraznění plynoucího času. Každý z dílů cyklu tak představuje určité stadium nemoci. Při poslechu první nahrávky, která byla vydána v září 2016 (viz A2 č. 25/2016), se posluchači mohou ponořit do táhlých, povědomě znějících melodií, jejichž samplováním a dalšími úpravami Kirby přibližuje první známky ztráty paměti. Druhý díl přinesl depresivnější melodie zahalené bílým šumem, které zachycovaly propad v náladě postižené osoby a popírání faktu, že se paměť opravdu značně zhoršuje. Aktuální třetí díl zhudebňuje poslední zbytky souvislých vzpomínek před tím, než zmizí v šedivé mlze a postižená osoba se dostane do stavu „po vědomí“.

Hrůza a nostalgie

Kirby při rozvržení projektu do jednotlivých stadií/alb vycházel z takzvané Reisbergovy škály, pojmenované podle amerického psychiatra a odborníka na Alzheimerovu chorobu Barryho Reisberga. Na rozdíl od Kirbyho konceptu ovšem tato škála člení průběh demence do sedmi stadií s tím, že zhoršení paměti nastává až ve druhém z nich. Za první stadium bychom tak mohli považovat originály písní, které Kirby samploval a které reprezentují výchozí zážitky, z nichž si mysl vytvořila vzpomínky.

Fascinace různými aspekty paměti je s projektem The Caretaker spojena už od debutového alba Selected Memories from the Haunted Ballroom z roku 1999. Na něj Kirby zařadil mimo jiné i upravenou verzi písně Midnight, the Stars and You, která zazněla ve filmu Osvícení (The Shining, 1980) od Stanleyho Kubricka. Ostatně právě Kubrickův kultovní snímek se stal inspirací pro název i koncept Kirbyho projektu. Šílený antihrdina filmu Jack Torrance, který pracuje jako správce (caretaker) v horském hotelu, si v jedné ze scén představuje, že se ocitl na taneční zábavě z třicátých let minulého století. Kubrickovi a jeho týmu se v této scéně podařilo vytvořit specifickou atmosféru, v níž se spojuje hřejivá nostalgie a mrazivá hrůza. Perfekcionista Kubrick si dal záležet, aby se tato ambivalentní nálada promítla do všech složek scény včetně hudby. Zvukoví inženýři za pomoci reverbu upravili zvuk zmiňované písně tak, aby korespondoval s velikostí sálu. Hudba je ovšem v pozadí, pouze podbarvuje dialog Torrance s barmanem Lloydem. Zní přitom, jako by byla obestřena zvukovou mlhou.

Třetí stadium rozpadu

Tuto techniku si The Caretaker přisvojil a snaží se s její pomocí navodit i onu zlověstně sentimentální atmosféru. Zásadním rozdílem oproti Osvícení však je, že Caretaker se soustředí na krátké úseky samplovaných písní, z nichž vytváří zdánlivě nekonečné smyčky. Tím může připomenout tvorbu Williama Basinského, především jeho kolekci čtyř alb The Disintegration Loops (2002–2003), která zachycují rozklad jednotlivých smyček. Styčné body lze najít nejen v rozsahu díla, ale i v tvůrčí metodě. Oproti Basinskému ale u Caretakera probíhá rozklad motivů méně nápadně, v rámci celého projektu, nejen uvnitř jednotlivých skladeb. Na aktuálním třetím albu Everywehre at the End of Time se tak začínají objevovat pokroucené motivy z předchozích dílů a dokonce i z dřívějších Caretakerových alb.

Příkladem může být první track Back ­There Benjamin, v němž je použit ústřední, extatický motiv skladby Libet’s Delay z alba An Empty Bliss Beyond This World. Zatímco ale v Libet’s Delay sloužil jazzový motiv k navození povznášejícího pocitu, podobného náhlému osvícení, v nové úpravě již stěží drží pohromadě. Kirby původní sampl rozsekal na drobnější kousky a ty ledabyle rozmístil do prostoru, kde se odrážejí jeden od druhého a spouštějí další sekvence v nepravidelných intervalech. Jakkoli se mysl snaží udržet šťastnou vzpomínku, reprodukuje místo ní pouze její nesouvislé fragmenty, které namísto hřejivého pocitu přinášejí zmatení a obavy.

Stejný motiv se opakuje o pár minut později ve skladbě Libet’s All Joyful Camaraderie, v níž ovšem zní o dost zřetelněji. ­Vzpomínka se znovu vynořuje s téměř stejnou intenzitou jako kdysi a poskytuje mysli falešnou naději na zlepšení stavu. V závěru alba ale přijde rána v podobě předposlední skladby Libet Delay. Ústřední motiv je zpomalený a v mezerách se začíná objevovat temné hučení a náhodně roztroušené samply, které už jen vzdáleně připomínají původní myšlenku. Na její místo se dere rozpad, teď už bez opojného pocitu sladkého zapomnění. To ilustrují i nečekané zvraty ve struktuře skladeb a náhlé utnutí některých z nich. Zasněné melodie se vznášejí v myslích posluchačů a provázejí je do jejich vnitřních světů, vyplněných posledními zbytky vzpomínek. Náhlé konce a zvraty pak paradoxně fungují jako poslední pojítko s realitou, neboť jsou vysvobozením z krásného a zároveň děsivého snu. Jak Kirby naznačil ve zmíněném rozhovoru pro The Quietus, je pravděpodobné, že v dalších „stadiích“ jeho projektu se tohoto pojítka již nedočkáme.

Autor je hudební publicista.