Naslouchání Zukunftmusik

Při procházce nebo projížďce na kole po východním Lipsku můžete narazit na bývalé tržiště, které vypadá spíše jako tovární komplex. Některé budovy jsou opuštěné a rozpadlé, jinde je ale živo, a to hlavně v noci. Konkrétně jde o suterén bývalých chladíren. V jedné části objektu se nachází klub nazvaný Institut für Zukunft. Vznikl takzvaně zdola – komunita dobrovolníků vyklidila nánosy odpadků, zrenovovala interiér a nyní představuje současnou, především taneční hudbu v prostoru, který má být bezpečným prostředím pro všechny. Někdy se sice stane, že vás nepustí dovnitř, protože nejste dostatečně cool, ale idea je důležitější než jedna špatná zkušenost s vyhazovačem. Kromě koncertů se tu pořádají workshopy, diskuse o postavení žen na hudební scéně či přednášky o bezpečném užívání drog. Název klubu v překladu znamená Institut pro budoucnost, přičemž k lepší budoucnosti nás má dovést hudba. V historii to není ojedinělá představa.

Právě přemýšlení o hudbě jako prostředku společenské proměny zajímá britského hudebního publicistu a skladatele Roberta Berryho, autora knihy The Future of the Music, která minulý rok vyšla v nakladatelství Repeater Books. Berry provází čtenáře po různých klubech, festivalech a konferencích, jež se podílejí na diskusi o budoucnosti hudby. A připojuje exkurs do kulturních dějin, aby ukázal, jak se skladatelé a vynálezci hudebních nástrojů a technologií v posledních dvou stech letech snažili nastražit uši směrem k budoucnosti. Dozvíme se, jak si spisovatelé sci­-fi představovali „teleopery“, přenášené z dalekých míst na plátno jako v kině, jak skladatelé používali hudbu jako stroj času nebo jak tvořili harmonie a disharmonie podle dynamických společenských vztahů. Ať už se jejich představy staly skutečností, nebo ne, „otevřely nové možnosti“. Podle Barryho „byla klíčová kritická reflexe, dialog, práce a ideje“, ne jen výsledek. Sám se nesnaží zaujmout pozici prognostika, spíše vybírá pokusy a omyly, z nichž se můžeme poučit: „Představují výzvu. Jak napsal Samuel Beckett: ‚Zkuste to znovu, a když znovu selžete, selžete o něco lépe.‘“ Barry se ve své knize snaží dopátrat toho, co to je „Zukunftmusik“, a ve svém poněkud chaotickém výkladu načrtává linku od Richarda Wagnera, kterému bývá tento termín připisován, až k současné skladatelce elektronické hudby Holly Herndon.

Opera v roce 2660

Hugo Gernsback byl lucembursko­-americký popularizátor vědy, vydavatel časopisů, spisovatel, milovník opery, amatérský vynálezce a vizionář – a velmi často byl tím vším zároveň. Na internetu můžeme najít obrázky jeho „televizních brýlí“ s anténkami nebo skafandru pro lepší soustředění při psaní (měl uživatele izolovat od vnějších ruchů). Už v prvních letech minulého století Gerns­back vydával časopis pro radioamatéry Modern Electronics a mluví se o něm jako o muži, který předpověděl sci­-fi – ostatně je po něm pojmenovaná významná žánrová cena Hugo Award. V roce 1911 totiž učinil v úvodníku svého populárně naučného časopisu něco neobvyklého: publikoval útržky svého příběhu Ralph 124C 41+, jenž se odehrává v roce 2660 a podle Gernsbackových slov měl být přesnou předpovědí budoucnosti. Hlavní hrdina, který patří mezi skupinu špičkových vědců, přenáší myšlenky ze svého mozku do speciálního přístroje a pomocí „hypnobioskopu“ si nechává do snů překládat stránky z Homérovy Odyssey. Návštěvy vodí do „teledivadla“, kam se přenáší opera přímo z New Yorku. „Nejzvláštnější mi přijde,“ komentuje to Barry, „že Gernsback v příběhu ponechává operu v té podobě, jak ji znal. Herci, zpěváci, pódium, scénografie, vše zůstává uchováno v podobě z 19. století.“ Jeho předpověď se vyplnila už dnes – na přenosy z newyorské Metropolitní opery můžeme zajít do kina, anebo ani nikam chodit nemusíme, stačí se podívat na YouTube.

Nástroj osvobození

Barry v knize poučeně, ale trochu roztěkaně skáče od marxistických teoretiků ke Skrillexovi, od M.I.A. k Manifestu futurismu a zase zpátky. Přitom se soustředí především na hudebníky, kteří se nezabývali jen tvorbou hudby, ale také její kritickou reflexí. Cituje z esejů Richarda Wagnera nebo Johna Cage, jehož text The Future of Music z roku 1937 inspiroval název Barryho knihy. „Věřím, že použití hluku k vytváření hudby bude nabývat na významu až do chvíle, kdy bude hudba produkována za použití elektronických nástrojů, jež nám zpřístupní všechny slyšitelné zvuky,“ uvedl Cage v sérii přednášek z roku 1974. „Ve stejném roce muž jménem Sun Ra cestoval strojem času, který poháněla hudba,“ upozorňuje Barry. V řídícím panelu tohoto stroje byly nainstalovány syntezátory Moog, jejichž tóny pomáhaly vytvářet mytologii útěku černého lidu na jinou planetu, kde bude žít ve společnosti bez předsudků. „Se syntezátory umím kouzlit,“ řekl Sun Ra v jednom rozhovoru. „Když chci zvuk blesku, dostanu ho tam. A když potřebuji atmosféru vesmíru, je tam.“ V jeho pojetí se hudební nástroj stal nástrojem osvobození, a tato představa je dodnes živá.

Síťový realismus

„Přistoupila k laptopu celá v černém a na zdi za ní se objevil pozdrav ‚ahoj‘ napsaný fontem sans serif. Zvedla mikrofon, začala zpívat a přitom na klávesnici vyťukávala instrukce pro hudební program,“ popisuje Barry s nezastíranou fascinací vystoupení americké elektronické skladatelky a digitální umělkyně Holly Herndon, jejíž tvorbu považuje za futurismus v současné hudbě. Její hudbu charakterizuje termínem „síťový realismus“ – například ve skladbě Interference z alba Platform (2015) jsou slyšet zvuky otevírání složek v počítačovém rozhraní a podobně. „Laptop zprostředkovává mé vztahy i moji emoční pohodu, to jiné hudební nástroje nesvedou. Ten přístroj opečovává polovinu mého života,“ říká Herndon v rozhovoru s Barrym. Ten bohužel opomíjí její politické postoje, například kritiku zásahů americké Národní bezpečnostní agentury do soukromí občanů nebo to, že se spolu se svým partnerem Matem Dryhurstem snaží pomocí frameworku Saga najít nové způsoby distribuce hudby, aby se neobjevovala na serverech vedle libovolných korporátních reklam. Dodejme, že při pohledu na současné „futuristy“ je Barryho výklad o něco slabší než při interpretování minulosti. Opírá se sice o solidní množství pramenů, ale někdy se až moc předvádí. Knize by jistě neuškodil přísnější editorský dohled.

A co je tedy myšleno „hudbou budoucnosti“? Před deseti lety dokončoval britský hudební publicista Simon Reynolds vlivnou knihu Retromania (Retrománie, 2010) – rekapitulovala se první dekáda nového tisíciletí, kdy jako by se vývoj hudby zastavil a kdy se díky službám typu Napsteru otevřely nekonečné archivy staré hudby. Inspirace se začala hledat v minulosti. Rozruch, který Reynoldsova kniha vzbudila, už je ale pryč a nastává čas pomalu rekapitulovat druhou dekádu. Robert Barry se o to pokusil jako jeden z prvních.

Autor je hudební publicista.