V ošklivosti hledej pravdu

Začátkem prosince proběhl šestnáctý ročník Přehlídky filmové animace a současného umění, tradičně označované zkratkou PAF, která se dlouhodobě profiluje jako platforma nejen pro animovaný film, ale pro pohyblivý obraz a vizuální umění obecně. V rámci soutěže Jiné vize festival mapuje aktuální českou produkci pohyblivého obrazu a věnuje se otázkám jeho archivace, distribuce nebo prezentace v zahraničí. Jelikož se každoročně jedná o originální kurátorský výběr deseti finalistů, stává se soutěž zároveň možností, jak vyzdvihnout či dokonce otevřít témata, která aktuálně rezonují ve filmové a umělecké komunitě.

Desítku filmů za rok 2017 vybral kurátor a kritik umění Michal Novotný, který od roku 2011 působí jako ředitel Centra pro současné umění Futura. Mezi témata, která reflektuje, patří role kurátora, proměna výstavního prostoru, odklon od konceptualismu a příklon k lyrismu a figuraci.

Hypercirkulující obrazy

Jedenáctý ročník Jiných vizí se od toho předešlého lišil na první pohled. Na rozdíl od elegantního instalačního řešení jubilejní soutěže, kterou teoretik umění a kurátor Karel Císař „oblékl“ do noblesní tmavě modré (viz A2 č. 26/2016), zvolil Novotný scénografii, jež vzbuzovala záměrně obhroublejší dojem. Loňská galerijní prezentace v atriu olomouckého Konviktu nabízela skrze svou atmosféru interpretační kurátorský klíč, který však nemohl zdaleka tak dobře vyniknout při projekci v kinosále, kde snímky běžely v pásmu. Oproti tomu Novotný našel způsob, jak tematicky zinscenovat výstavní prostor a zároveň umožnit divákům sledovat filmy jednotlivě.

Na podlaze atria bylo umístěno deset obrazovek, před něž mohli diváci usednout na tenké podložky a pomocí sluchátek se částečně (ale funkčně) odříznout od zbytku instalace. Pozadí této scény tvořily čtyři velké paravány, na nichž byly vytištěny stylizované malby. Zachycovaly pohled na louku, lesní cestu, vesničku a průhled krajinou na město u řeky. Kulturní a dobový původ těchto obrazů nebyl jasný. Nebýt digitálního tisku, který jen umocňoval dojem lacinosti, připomínaly by tyto kulisy mobiliář amatérského kočovného divadla z počátku minulého století. Novotný, který toto instalační řešení na­­vrhl, tak rozehrává téma dezorientace v záplavě hypercirkulujícího digitálního obrazu „vždy již zcela vyvázaného z kontextu jeho produkce“, jak píše v závěru své kurátorské explikace, uveřejněné ve festivalovém katalogu. Zmatení ohledně toho, jaké obrazy vlastně sledujeme, je průvodním rysem většiny z vybraných filmů soutěže. K vizuální neukotvenosti se pak přidávají další témata: pravda a její rozviklaný status, rozmělnění identit ve virtuálním prostředí, ztráta tradičních hodnot a autorit a obecně dystopická nálada.

Kapitál jako pátá dimenze

Do popředí se zároveň dostává lidská figura v podobě jednoho či více performerů. Tělesná schránka – včetně pohybu, jímž performeři obývají prostor, a choreografie, pomocí níž vstupují do kontaktu s dalšími aktéry – se stává médiem komunikace mezi divákem a autorem filmu. Ve snímku Rozštěpený epistemolog tak Jiří Žák prostřednictvím vystoupení performerky rozehrává téma postpravdy. Vychází z jednoduchého gesta, v němž performerka ukazuje střídavě levou a pravou ruku a doprovází to slovem. Koordinace pohybů a hlasu si však postupně začíná protiřečit, až dojde k úplnému zmatení. Glosa postupně nabývá rozměrů filmového eseje, vypreparovaného z množství možných definic pravdy a ilustrovaného vábivou choreografií v labyrintickém prostředí anonymní výškové budovy.

Metodu inscenované performance si zvolila také Markéta Magidová, která s několika herci v prostoru bývalé vojenské pevnosti a na prostranství před právnickou fakultou vystihla atmosféru strachu, jež charakterizuje současné kolektivní nevědomí. Na rozdíl od Žáka však zjevně pracovala s neprofesionálními herci a ponechala jim i prostředí určitou míru autenticity, která zdůraznila angažovaný postoj umělkyně a naopak utlumila tezovitý charakter snímku.

Kritická reflexe současné společnosti byla patrná rovněž ve filmech, jež pracovaly s počítačově generovanými obrazy. Ve 3D animaci jakéhosi nekonečného slosovacího zařízení Knot Capital vyjádřil Jozef Mrva svou představu o „páté dimenzi“, kterou představuje moc kapitálu. Dystopickou vizí je další animovaný snímek Everything’s Gonna Be Alright 3 Ladislava Tejmla, zachycující, jak se společnost založená na vytěžování všech dostupných zdrojů postupně propadá do bahna, jež sama vyprodukovala, a tuto skutečnost maskuje lascivními obrazy. Animace v obou snímcích umožňuje předat jejich kritický obsah s nadsázkou.

Efektní prezentace ideologií

Spolu s použitím počítačové animace se objevuje rovněž jakési přiznání „ošklivosti“, na niž jsme si ostatně při proplouvání virtuálním prostředím už zvykli a snad jsme ji i akceptovali. Harmonie a umírněnost jsou v prostředí internetu a sociálních sítí přebíjeny excentričností a extrémy, a vznikají tak zcela nová estetická kritéria. Přemíra je součástí vizuální reprezentace i sdíleného obsahu a podílí se i na utváření našich virtuálních identit. Tohoto tématu se dotýkají filmy Youu Johany Novotné, Ethnographic Study of Algorithms Dalibora Knappa a NBA2K17 Oleksandra Martsynyuka. Dokazují, o jak bohaté téma se v případě virtuálních identit jedná, a zároveň prezentují některé další otázky, jež souvisí s tématem a týkají se především manipulace.

Iluzorností, manipulativností a manipulací se zabývá David Přílučík ve svém téměř dvacetiminutovém filmu Blind Bidding, který nakonec získal hlavní cenu. Přílučík si pohrává s populárním formátem přednášek TED Talk. Pomocí excentrické kompozice záběru, fragmentace obrazu a makrodetailů přecházejících až do zrnění poukazuje na odvrácenou stranu korporátních a technokratických ideologií, které se vůbec nemusí zakládat na pravdě, zato ale vynikají efektní prezentací.

Paradoxně právě v momentu, kdy je oslabována fyzická identita, vrací se v umělecké sféře zájem o tělesnost. Ta se projevuje vizuální figurací, jež byla přítomná ve všech deseti soutěžních filmech, ale i v dalších dílech, jež byla na letošním PAFu uvedena (šlo například o performance ve spojení s animací či virtuál­ní realitou, které pracovaly s aktivní účastí diváka). Jedenácté Jiné vize, jak je koncipoval Michal Novotný, představily díla, jež by jednotlivě jen těžko vypovídala o konkrétních fenoménech v současném vizuálním umění. Ve vzájemné blízkosti a díky instalaci však vybrané snímky přesvědčivě nastolují otázky týkající se původu obrazů, identity a tělesnosti nejen v uměleckém projevu.

Autorka je filmová kritička.