Vzít kramle

Kniha belgického spisovatele Patricka De­­clercka Běsi, co mě sužují (Démons me turlupinant, 2012) představuje svérázný druh autobiografie. Autor nechává do svého života čtenáře vstoupit skrze portrét babičky z otcovy strany. „Babička byla šílená. Hysterická. Omdlévala, kdy se jí zachtělo, pro nic za nic. Naschvál.“ Kromě toho nenáviděla ženy, protože jí připomínaly její vlastní životní neúspěch. A nenáviděla i muže, protože svou existencí stvrzovali fakt, že ona je jen žena. Tato skrz naskrz nevyrovnaná žena, zkažené epicentrum domu plného bláznů, poskytla svým dvěma synům báječné podmínky pro rozvoj neurózy. Následuje líčení otce, pasivního intelektuála, jehož charakteristickými rysy jsou schopnost dlouze mluvit a kdykoli před čímkoli utéct. Ne nadarmo se v životě řídil heslem „vezmem kramle“. Vztah otce a syna prostupuje textem jako neustálé vyrovnávání účtů, jako touha se s otcem jednou provždy vypořádat a osvobodit se od jeho slabosti a rozbředlosti. Zbavit se tíhy nezájmu. A především zabránit tomu, aby sám autor byl jednou stejný jako jeho otec: neschopný a užvaněný.

Odér zamřelých ryb

K rodinné historii patřily také prázdniny ve vyhlášeném belgickém letovisku Ostende. Tento symbol kýčovité letní idyly představuje pro Declercka především marnost zmařených snů. „A jen si tak vyplout, nikomu nic neříct. Projednou – krucinál! – udělat, co říkám, a vnořit se do vzdouvajících se vln a hvězd. Až do konce. A úplně tam, kde nikdo není…“ Declerck stejně jako jeho otec sní o zmizení, o bezbolestném opuštění všeho, co ho svazuje a činí nesvobodným tím, že na něho klade nějaké nároky. A stejně jako jeho otec se k tomu nikdy neodhodlá. „Přitom jsme s tátou nebyli nikdy ani v Dunkerque. Před Ostende jsme to vždycky otočili. Někdy, vzácně jsme se odvážili až do Nieuw­poortu. Deset mil…“

Čas v Ostende je také časem stráveným ve stínu malíře Jamese Ensora, jehož obraz Běsi, co mě sužují dal Declerckově knize název. Ensorova matka, rodačka z Ostende a mimořádně dominantní žena, celý život provozovala v přízemí svého domu krámek se suvenýry, plný nejrůznějších bizarností – sušených ryb nafouklých do obludných rozměrů, děsivých karnevalových masek, svatých obrázků oblepených mušlemi a pískem, zkrátka obchod plný nevkusu a prachu ulpělého na zbytečných turistických cetkách. Tento podnik jistě nebyl hoden umělce Ensorova formátu, ten ovšem do pozdního věku zůstal zneuznaný a závislý na matčiných a sestřiných příjmech.

Declerck si vybral několik Ensorových obrazů: Portrét umělcova otce, Zádumčivé trhovkyně a již zmíněný obraz Běsi, co mě sužují. Všechny v příběhu odkazují ke konkrétním lidem a Declerckovu vztahu k nim. A nikdo – otec, babička ani on sám – z jeho vyprávění nevychází dobře. Pasáž o Zádumčivých trhovkyních je skutečně sugestivní. Jako by se slovy dal vyvolat čichový vjem – nechutný odér zamřelých ryb a nemytého, opotřebovaného ženského pohlaví.

Autobiografická psychoanalýza

Až potud vypadá Declerckova zpověď jako běžná, jen mírně morbidní autobiografie. Nezapomeňme však, že autor je psychoanalytik. Kniha je tak zároveň jakousi příručkou psychoanalýzy pro amatéry, respektive psychoanalýza je hlavní postavou příběhu. Celým textem prostupuje téma snů a vzpomínání: „Vzpomínky nejsou nijak čisté a nikdy pouhá objektivní kronika reality, naopak mají vždycky patinu, nové uspořádání, jsou posílené či naopak vyčpělé, ale v každém případě otesané a přitesané časem, potřebami, fantasmaty, touhami… Paměť pracuje.“ To mají společné autobiografie a psychoanalýza – naprostou subjektivitu výběru. Ačkoli kniha na první pohled vypadá jako nahodilé, do fragmentů roztříštěné vyprávění o sobě samém, rodině, pacientech a Ensorových obrazech, už na druhý pohled je zřejmé promyšlené uspořádání. Declerk není pacientem ležícím na červené pohovce, který spontánně mluví o svém životě a zážitcích. Naopak, své vyprávění důsledně strukturuje, vědomě pracuje se vzpomínkami a je si dobře vědom jejich účinku na čtenáře. Přesně odhaduje, jaké emoce vyvolá. Při vyprávění o smrti svého věrného psa Lachaima, kterého kvůli zahraniční cestě dočasně odložil do útulku a k němuž se přes naléhání ošetřovatelky nedokázal včas vrátit, jistě nezůstane oko suché. Jindy zase autor předloží důkaz své zbabělosti nebo neskrývané misogynie.

Vyprávění nabírá různou tonalitu a oživuje různé vzdálené reality, vzpomínky i osoby – od odborného historického exkursu o tom, jak studovat psychiku člověka po Freudovi a Schopenhauerovi, přes upovídané popisy svádění žen až po popisy vlastních depresí, jakoby vykrojené z těla ostrým nožem. Všechno jemně a přitažlivě podbarvuje všudypřítomný cynismus a sebeironie. Slouží zde humor jako prostředek, jak se nepropadnout do nejhlubších neuróz? Při čtení Declercka tomu snadno uvěříme.

Kdo jste?

Vraťme se ještě k názvu knihy. Běsi, co mě sužují je drobná kresba barevnou křídou z Ensorova mládí. Malíř sám sebe vyobrazil jako slabého, pasivního člověka s uhýbavým pohledem, obklopeného groteskními bytůstkami. To jsou jeho běsi, nepodaření, trapní, a on se za ně stydí. Obraz však nelze vyložit úplně jednoznačně. Kdo vlastně jsou ti žalostní démoni? A proč se jim nepostaví? Každý máme své běsy; buď jim čelíme, nebo před nimi utíkáme. Patrick Declerck z nich udělal předmět své knihy. Otázky smyslu, interpretace a vědomí sebe sama bezpochyby stojí v samém srdci knihy. Psychoanalýza nakonec není nic menšího než jakési konfrontující hledání, skrze něž se může člověk osvobodit. V knize probíhá hned na několika úrovních: čtenář sleduje Declerckovu analýzu pacientů, jeho vlastní analýzu, teoretické úvahy o fungování a smyslu psychoanalýzy a k tomu si sám začíná klást otázky po vlastním prožívání.

Jenže prožívání, nitro není tak snadné vysvětlit. Sdělit druhým, co cítíme nebo zač se stydíme, je téměř nemožné. Lidé i zvířata, s nimiž máme nedořešené spory, ať už jsou vyslovené či nikoli, nebo jimž něco dlužíme, umírají, aniž bychom si s nimi příkoří a nedorozumění vyjasnili. Tak Declerckův pes Lachaim zašel, aniž by pochopil, proč ho jeho pán opustil, Declerckův otec zemřel v den, kdy jeho synovi vyšla zásadní kniha, aniž by tušil, jak je jeho syn úspěšný, aniž by ho přijal a aniž by se smířil s tím, že syn otce může přesáhnout. A i nám se může snadno stát, že zemřeme, aniž bychom si odpustili svá selhání a pochopili démony, co nás sužují. „A na samém konci se naskýtá jen jedna jediná otázka. Je prostá, ale radikální a má závratnou hloubku. Tato otázka zní: Kdo jste nakonec vy? A tato otázka se rozvíjí: Kdo jste? To znamená, co máte rád? Koho, co jste v posledku schopen milovat? Koho, co zkrátka potřebujete? Protože láska a potřeba jsou vždycky jen jediná a tatáž věc, jediné a totéž hnutí, jediný hluboký pud.“

Declerck se pustil do vcelku riskantního podniku – skloubit svá vlastní traumata s traumaty svých pacientů a přitom podat velmi čtivou a zároveň komplexní zprávu o psychoanalýze vyžaduje odvahu. Soudě podle toho, že za Běsy, co mě sužují obdržel v roce 2012 prestižní Rosselovu cenu, se mu dílo zdařilo. Co zbývá člověku, když se jeho slova přestanou rozléhat prostorem jako mocný hlas pána všehomíra? Snad právě jen psaní, kterým lze porazit i vlastního otce…

Autorka je překladatelka.