Švédsko má za sebou bouřlivý týden. Ze zpráv, které prolétly českým mediálním prostorem, mohl člověk nabýt dojmu, že nastal zlom a tato skandinávská země se konečně chystá zbavit okovů politické korektnosti, která ji tak dlouho zaslepovala. Očekávalo se proto drtivé vítězství pravicových Švédských demokratů, prosazujících výrazně striktnější imigrační politiku. Je ale skutečně důvod k obavám?
Švédské volby ukázaly především roztříštěnost společnosti. Sociální demokraté si nakonec se svými 28 procenty hlasů udrželi pozici vedoucí strany, ačkoli jejich popularita ve srovnání s předcházejícími roky klesla takřka o tři procenta. O žádný dramatický obrat však nejde. Druhé místo zaujala strana Umírněných a třetí pozici získali Švédští demokraté. Ti skutečně poskočili výš a ve vzduchu tak stále visí otázka, jestli je jejich vzestup důvodem k obavám.
Za hranicemi nacionalismu
Strana Švédských demokratů je poměrně mladá. U jejího zrodu v roce 1988 stáli ultrapravicoví extremisté a jejím prvním předsedou se nepřekvapivě stal neonacista Anders Klarström. O pár let později se rozpadla Jugoslávie a Švédsko pocítilo poprvé od druhé světové války výraznější příliv válečných uprchlíků. Panovaly podobné společenské nálady jako dnes, čím dál více hlasů volalo po zpřísnění azylové politiky, lidé popřávali pravicovým extremistům více sluchu než dřív. Švédští demokraté měli se svým antiimigračním programem dobře připravenou půdu pro vstup do parlamentu. Velkolepé plány jim nicméně překazila strana dost podobného ražení, zvaná Nová demokracie. Ta zvládla i za své krátké působení nadělat ve Švédsku pořádnou paseku. Strana se do vlády propracovala právě v době, kdy do Švédska přicházeli uprchlíci, a to už země stála na začátku hospodářské krize. Lidé si však krizi dávali do souvislosti s vyšší imigrací a podle toho volili. Náchylní jedinci navíc pod vlivem štváčů z Nové demokracie získali dojem, že mají právo střílet po přistěhovalcích.
Člověk se proto neubrání, aby v myšlenkách nezabloudil do těchto ne zas tak dávných časů. Švédští demokraté se dnes sice prezentují jako sociálně konzervativní nacionalistická strana, ale některé názory jejích představitelů sahají daleko za hranice pouhého nacionalismu. Tajemník strany Richard Jomshof se (snad před několika lety, proboha) nechal slyšet, že „znásilnění je synonymem islámské kultury“. Gunilla Schmidtová, dnes už bývalá členka obecního zastupitelstva na jihu Švédska, se v době vrcholící uprchlické krize pro změnu rozhořčeně tázala, zda by se „na Öresundský most nemohl postavit někdo s kulometem“.
Pravicový monitoring voleb
Jakkoli jsou tyto výroky rozporuplné, nedá se Švédským demokratům upřít, že rozvířili důležitou společenskou debatu a svým způsobem lidem pomohli ledacos si ujasnit. Výsledky voleb každopádně neznamenají, že by se Švédsko výrazně radikalizovalo. Rasismus a odpor k imigraci existoval vždycky a současné „stěhování národů“ zkrátka vytvořilo příhodné prostředí, aby se ozvaly hlasy i z radikálnějších koutů politického spektra. Těm se obvykle dopřává většího sluchu než postojům umírněným a střízlivým.
Kromě toho je dobré pamatovat na to, že Švédští demokraté získali hodně hlasů právě v těch oblastech, kterých se migrační vlna dotkla nejvíce. To koresponduje také s výsledky výzkumu voličstva Švédských demokratů provedeného Institutem pro výzkum budoucího vývoje, z něhož vyplývá, že ke straně přeběhli příznivci sociálních demokratů a Strany umírněných. Voliči tohoto typu se nacházejí v obtížné životní situaci a obávají se, že se jejich pozice kvůli nutnosti zaopatřit a integrovat nově příchozí ještě zhorší. Švédští demokraté jim poskytují jakousi naději, že přání podniknout příslušná protiimigrační opatření budou vyslyšena. Je však dobré zmínit, že tato strana vyvolává i přes své relativní úspěchy také mnohé negativní reakce.
Z pravicových kruhů se mimo jiné začaly šířit zvěsti, že volby byly zmanipulované. Tato zpráva proletěla nejen některými lokálními médii, ale objevila se také v pochybných zahraničních zpravodajstvích typu Breitbart, Voice of Europe anebo koneckonců i na stránkách webu Středoevropan. Novinářka Ingrid Carlqvistová, která je poměrně známá svými ultrapravicovými a antisemitskými postoji, se pozastavila nad tím, že Švédští demokraté nezískali tolik hlasů, jak předvídaly předvolební průzkumy, a na základě tohoto poznatku dospěla k úsudku, že volby neproběhly demokraticky. Obdobné pochyby vyjádřil dánský politik Michael Aastrup Jensen a působil přitom dojmem, že je volebním pozorovatelem vyslaným Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, a tudíž má o situaci dobrý přehled. OBSE následně vyvrátilo jakoukoli spolupráci toho druhu. Jensen tedy volby sice monitoroval, ale očividně pouze sám za sebe.
Zemi čeká nelehký úkol, a to sestavit vládu. Tradiční strany totiž daly dost jasně najevo, že o spolupráci se Švédskými demokraty nestojí. Volby tedy dopadly rozpačitě podobně jako loni v Česku. Existují dvě východiska: buď strany sleví ze svých požadavků a dohodnou se, nebo se vyhlásí nové volby. Jak prosté, milý Svenssone…
Autorka je skandinavistka.