Bodybuilding je v mnoha ohledech neobvyklá sportovní disciplína. Jde o vizuální prezentaci, která je ale v zásadě statická. Prezentuje lidské tělo ve formě, jež z estetického hlediska hraničí s monstrozitou. Proto nikdy nebyla masovou televizní podívanou, ale dobře se jí daří na specializovaných YouTube kanálech.
Kulturistika je činnost či vyloženě životní styl, který již nejde nazvat tradičním sportem. Přestože se v ní soutěží, není tu jasně měřitelná úroveň nebo kritérium, jaké má sportovec splňovat, aby byl lepší než ostatní. Všichni kulturisté či soutěžící v lehkotonážnějších kategoriích jako bodyfitness či physique se snaží o maximální vyrýsovanost, tedy co nejnižší hladinu tuku v těle.
Podvyživení svalovci
Obvykle se přitom dostávají zhruba na jedno až dvě procenta podkožního tuku a pět až sedm procent celkového tělesného tuku, což je stav, který tělo odmítá udržovat dlouhodobě, a prakticky se jedná o stav hluboké podvýživy. Nejtěžší bývá dostat tuk z oblasti hýždí, a tudíž většinou vyhrává závodník s nejlépe „napruhovaným“ kosočtvercově vytvarovaným zadkem. Kromě nízké hladiny tuku je rovněž pro konkurenceschopnost na soutěžích potřeba mít staženou vodu z podkoží, což znamená posledních pár dní před nástupem na pódium málo pít a manipulovat s příjmem sodíku a draslíku. Při nezvládnutí této procedury hrozí křeče i celkový kolaps organismu. Nejvíce vody se drží v dolní oblasti pasu a spodku zad – ten, kdo má vody nejméně, získává body navíc.
Proces, při němž závodníci dospějí k tak extrémní fyzické transformaci, nutně vyžaduje dietu se sníženým přísunem sacharidů, užívání anabolických steroidů, nově i růstového hormonu či hormonů štítné žlázy a diuretik. Ovšem ani maximální vyrýsování nezaručuje výhru. Hodnotí se celková úroveň rozvoje svalů, jejich symetrie (pravé a levé poloviny těla, vyváženost horní a dolní části těla i přední a zadní části těla). Výhodu mají závodníci s dlouhými svalovými bříšky a krátkými úpony – sval působí plněji a kulatěji, vynikají i ostřejší přechody.
Zároveň může být hodnocena i separace, někdy zvaná i ostrost – oddělení jednotlivých svalových hlav a snopců (typicky například u kvadricepsu všech čtyř hlav). Zvláštním druhem kritéria je „svalová hustota“, „vyzrálost“ či „zrnitost“, jakýsi výjimečný druh tvrdosti, kdy sval připomíná hrubý kámen, čehož závodník může docílit pouze dlouholetým tréninkem, mladým soutěžícím tento aspekt většinou chybí.
Proměny ideálu
Jakou proměnu mužské identity a jakou proměnu tělesnosti tedy můžeme sledovat? Kulturistika již dávno není antickým ideálem krásy, který pomocí určitých poměrů tělesných partií naplňoval naposledy Steve Reeves ve čtyřicátých a padesátých letech. Tento Mr. Universe později hrál ve filmech o Herkulovi a inspiroval řadu dalších lidí ke cvičení, včetně například Sylvestera Stallonea.
Během dějin kulturistiky se akcent na to, co se považuje za nejdůležitější partie, neustále přesouval. V dobách začátků, od padesátých let, kdy se začaly pořádat masověji obsazené soutěže, to byly především paže a ramena. Nohy měly být uměřeně mohutné, ale nebylo třeba, aby byly vyrýsované. Postupně se během šedesátých a sedmdesátých let pozornost stále více přesouvala k hrudníku, který byl dříve považován za příliš „ženský“, než aby se měl rozvíjet na maximum. Během osmdesátých let se zvýšil požadavek na maximální vyrýsování břicha a požadovala se větší vyrýsovanost stehen, závodníci se také stávali žilnatějšími (a to jak v důsledku tvrdší diety, tak nových anabolických preparátů, jako jsou boldenon a trenbolon).
Jak pokračoval vývoj, začala se pozornost přesouvat k nohám a zádům, na něž se dá nabalit celkově nejvíce hmoty. Dnes požadovaný tvar těla je velké X – široká ramena (dlouhé klíční kosti, maximální rozvoj bočních deltů), maximálně roztažený široký sval zádový, tvořící vrchní část těla (V-trup), a poté maximální rozvoj stehen, kde vnější hlavy kvadricepsu tvoří dolní základnu písmena X. Nejprestižnější soutěž profesionálních kulturistů, Mr. Olympia, vyhrávají již několik desítek let po sobě kulturisté s nejlepším rozvojem komplexu zádových svalů, hýždí a hamstringů (zadní části stehen, které se nyní stávají snad ještě důležitějšími než kvadricepsy). Jinými slovy, vyhrávají ti, kteří jsou při pohledu zezadu co nejmonstróznější.
Monstrozity nyní dosahují kulturisté díky rekombinovanému růstovému hormonu (od devadesátých let), inzulínu (zhruba od nultých let) a SARMs – selektivních modulátorů adrogenních receptorů (zhruba poslední desetiletí), které přidávají navíc k dávkám steroidů, jež se od dob Arnolda Schwarzeneggera zdvoj- až ztrojnásobily (celková týdenní nálož kolem 1000–1500 mg anabolických steroidů narostla ke standardu okolo 2500–3000 mg, s excesy kolem 5000–6000 mg). U růstového hormonu se z běžných terapeutických dávek dvou až čtyř jednotek denně stalo patnáct až dvacet jednotek denně.
Opačnou tendencí je přesun akcentu od „klasických“ postav, kdy kulturisté měli úzké pasy, dokázali hluboko vtáhnout břišní stěnu a rovněž měli poměrně malý rozvoj trapézových svalů, aby vynikla šíře ramen v porovnání s dnešní převládající figurou. Zde masivní užívání dopingu vede ke zbytnění vnitřních orgánů, které znemožňuje vtáhnout břicho, a naopak masivní dávky androgenů podněcují růst trapézů, takže se mnohým kulturistům svaly ze zad a u krku téměř dotýkají uší.
V socialistickém táboře měla kulturistika zpoždění zhruba o jednu dekádu (v padesátých letech byla nemyslitelná) a její rozvoj souvisel i s politickým uvolněním v šedesátých letech. Zároveň musela neustále čelit obviněním, že jde o dekadentní západní fenomén, kladoucí důraz pouze na vzhled. Proto čeští kulturisté museli nejprve na soutěžích vzpírat a teprve druhou disciplínou mohlo být pózování, které se ale mělo vyvarovávat přílišného šoumenství. Problém kulturistiky souvisel s její konzumeristickou stránkou – pro maximální rozvoj svalů bylo potřeba i mnoho živin a libového masa, které tehdy nebylo k dostání, o proteinových nápojích nemluvě. Kulturistika byla spojena s luxusním životním stylem a zároveň jistým typem askeze – například vyhýbání se alkoholu a kouření. V tomto ohledu šla zcela proti obrazu „průměrného Čecha“ a v dobách pozdního socialismu šlo také o životní styl úzce propojený se subkulturou veskláctví. K němu patřila i okázalá záliba v kožených kalhotách, barevných košilích a zlatých řetízcích, která přetrvávala skoro celá devadesátá léta.
Nejméně dynamický sport na světě
Ačkoli je kulturistika čistě vizuální záležitostí, nikdy nebyla výrazně zastoupena v televizním vysílání a ostatně ani Arnold Schwarzenegger nikdy ve filmech nesměl být tak mohutný a vyrýsovaný jako při své soutěžní éře, protože by působil na plátně již příliš nelidsky. Teprve vývoj internetu, videologů a YouTube kanálů umožnil kulturistice rozvinout zcela nový mediální život. Jde o jeden z mála sportů, u nichž diváci sledují raději tréninky než závody.
Zatímco tréninková videa působí motivačně, videa ze soutěží vybízejí k zastavování obrazu a srovnávání jednotlivých závodníků. Existují i samostatné YouTube kanály (nejslavnějšími jsou nejspíš Luimarco a Nick’s Strenght and Power), kde se detailně s digitální tužkou rozebírá, kdo byl na soutěži lepší nebo kdo jak vypadá v přípravě. Kulturistika je v tomto ohledu nejméně dynamický sport na světě, kde se analyzuje forma závodníků nikoli v pohybu, ale při zmražení času.
Současný celkově převládající názor na kulturistiku a k ní přidružené „estetické“ disciplíny však je takový, že kulturisté nejsou příliš tvrdí muži, ale spíše přejedená, zhýčkaná mimina s velkými trávicími problémy, kteří bývají ustavičně zranění, protože jejich těla odmítají nosit a zapojovat tolik svalů, obzvlášť proto, že značná část této hmoty nemá kontraktilní (myofibrilární), ale fluidní (sarkoplazmatickou) povahu. Značnou část YouTube kanálů pak představují bitvy mezi více silovými sportovci (powerliftery, crossfitery, strongmany) a kulturisty – kromě „slovních battlů“ jde i o přímé porovnávání fyzických výkonů u příležitosti takzvaných Strength Wars. Zde musejí „mimina“ dokazovat, že jsou opravdoví muži, nicméně profesionální kulturistická špička nikdy do takového porovnávání nejde, protože nechce riskovat natržení svalů, jež by poté na pódiu i po zhojení vypadaly deformovaně.
Nejnovějším žánrem se pak staly osobní zpovědi závodníků i soukromých experimentátorů ohledně jejich zkušeností s užíváním dopingových látek. V zahraničí díky tomu prosluli Bostin Lloyd a (loni zesnulý) Rich Piana, u nás jsou svého druhu hvězdami Filip Grznár či Kiro Markopulos. Mnoho těchto videí o odvrácené straně sportu působí i jako vhled do duše drogově závislých jedinců, kteří se rozhodli osobní seberozvoj nahradit chemickou podporou všech hormonů.
Zvláštní postavou je i profesionální kulturista Seth Feroce, který bojuje proti tomu, aby se na kulturisty nahlíželo jako na zhýčkané, oholené, navoněné metrosexuály, a hrdě proto předvádí své vousy i ochlupení po celém těle, kouření doutníků, pití whiskey a střílení ze zbraní. Naopak osobností, která se nebojí odhalovat svou uměleckou, jemnou stránku, je jiný profesionální kulturista – Kai Greene, který ve volném čase maluje fotorealistické obrazy a na pódiu vystupuje nejenom v plavkách, ale i v různých kostýmech a jeho pózování připomíná něco mezi tancem a striptýzem. Greene, který prožil mládí v dětských domovech, je jedním z mála kulturistů, který nepřesvědčuje publikum o své vyhraněné heterosexualitě, a dokonce i přiznal, že byl v dětství sexuálně zneužíván.
Kulturistika, jež dlouhodobě bojuje proti tomu, aby byla nařčena z homoerotické podstaty, opisuje zvláštní kruh přes budování hypermaskulinity zpět do hájemství queer estetiky. Toto přelévání image bude uvedenou disciplínu provázet nejspíš donekonečna.
Autor provozuje stránku Ještě větší kritik, než jsme doufali.