Může to být tak pět, možná šest let, kdy mi dva slovenští přátelé – dnes šéfredaktor a vedoucí PR časopisu Kapitál – na sklonku jednoho bratislavského večírku vyjevili existenci televizního muzikálu pro děti Neberte nám princeznú (1981). Rychle jsem si ho oblíbil, i když se mi těžko vysvětluje proč. Není to jen kvůli hudbě Deža Ursinyho, plné všelijakých pulsujících klávesových nástrojů, a textům Jána Štrassera. Samotný příběh je přitom banální: Katka (Marika Gombitová) vyrůstá ve vile snobské rodiny, kde se dbá na reprezentativnost, kontakty a pověst; platí to hlavně pro matku (Marie Rottrová), otec (Luděk Sobota) je přece jen spíš ňouma a navíc ani nezpívá. Katčino nevinné randění s rebelským studentíkem v pruhovaném svetru (Miroslav Žbirka) každopádně nemá na růžích ustláno. Jednou nad ránem to Katka nevydrží a v princeznovských šatech uteče. Najde zámek, ze kterého se vyklube dětský domov a kde se nějaký čas ukrývá, než všechno praskne. Nakonec se ale rodiče obměkčí, Katka zůstane v domově jako vychovatelka, vztahu se studentem je požehnáno a všichni jsou spokojení.
Člověku se občas stane, že přemýšlí o nějaké blbosti a nemůže s tím přestat. A tak mě jednou napadlo ujasnit si, koho vlastně v Neberte nám princeznú hrají Češi (třebaže i oni mluví a zpívají slovensky). Odpověď je snadná: vystupují v rolích selhávajících autorit. Kromě obou jmenovaných rodičů je tu totiž ještě Petr Nárožný jako ředitel dětského domova a Jan Kanyza v roli příslušníka VB. Těm všem musí čelit mladý slovenský pár za pomoci skejťáků (ano, v roce 1981!) a opuštěných slovenských dětí, které dokonce vlastními tělíčky brání princeznu před policajtem. Nepodezírám tvůrce muzikálu z protičeských záměrů. Možná ale do hereckého obsazení promluvilo podvědomí, sycené stereotypem „mladšího národa“, který musí pořád dokazovat, že má dost rozumu na to, aby činil samostatná rozhodnutí. Neberte nám princeznú je totiž přes všechno kouzlo nechtěného otevřeně emancipační dílo, které uznává hodnotu generační vzpoury vůči autoritám, jež nakonec prospěje všem zúčastněným. A tady se vkrádá myšlenka, jestli by se podobné schéma nedalo aplikovat i na vztah obou národů někdejší federace. Důvody k určitému druhu vzpoury – přinejmenším proti stereotypům – totiž nepominuly ani čtvrtstoletí po jejím rozpadu.
Jak to vím? Hlavně z rádií, kde rádi pouštějí česko-slovenské duety. Publikum takových písní se počítá na miliony a dost možná jde o nejexponovanější projevy kulturní výměny obou národů. Kdo by neznal normalizační Zvonky štěstí? Pětatřicátník Karel Gott a dvanáctiletá Darina Rolincová v nich zpívají, že „zpívání je to, co máme společné“. Hezké ujištění, ale duety jsou zajímavé naopak pro binární opozice, které je strukturují – a v tomhle ohledu stojí Gott s Rolincovou v čele dosud rostoucí řady hudebních počinů, pro které platí, že český hlas je mužský, starší, zavedený a v duetu zaznívá vždy jako první, kdežto slovenský hlas je naopak ženský, mladší, neoposlouchaný a k českému se připojuje. Ne že by neexistovaly výjimky, ale popsaný model jasně vítězí.
Za pozornost stojí i to, že se duety podle daného mustru vyrojily až s odstupem od rozpadu federace, po letech, kdy vyšlo najevo, že se toho vlastně moc nezměnilo (a že se Češi ve svém orientalismu nespokojí s Moravou). Analogie se vztahem muže a ženy a různé více či méně prkenné textařské dvojsmysly se pak přímo nabízejí – a to je právě průšvih. Historie, která před sto lety svedla Čechy a Slováky do společného státu, jim zároveň přiřkla nerovné výchozí postavení. Následná česká „civilizační mise“ na Slovensku byla sice vedena v zásadě dobrou myšlenkou a nepochybně snížila nerovnosti mezi oběma národy, ale ve sféře, které bychom snad mohli říkat „československé kolektivní nevědomí“, tím zároveň zvýraznila protiklady. Civilizační úsilí bylo odnepaměti spojováno s mužstvím – a tak Česko v této dyádě pořád ještě reprezentuje mužství, zralost a rozum, kdežto Slovensko naopak ženství, mládí a cit, ne-li iracionálno.
Co jsme před stoletím zaseli, dnes naprosto anachronicky sklízíme z vln Evropy 2, Rádia Impuls a dalších stanic. Petr Bende ze SuperStar s Michaelou Papp z Prešova v duetu Hranice (2012) zpívají hlavně o hranicích mezi pohlavími: „Chtěl bych tě mít přečtenou/ ze všech tvých stránek,/ jenomže ty jsi ženou/ zamčenou na vzdušný zámek.“ Píseň s refrénem „Vloupám se/ do tvojí mysli, zjistím,/ že sám jsem“, ke které ostřílená kapela O5&Radeček přizvala křehkou Máriu Čírovou, dosáhla na YouTube osmi milionů zhlédnutí. A dvaceti čtyř milionů přehrání se dočkal stejně starý hit Xindla X a Mirky Miškechové Cudzinka v tvojej zemi, který analogie rozpadu vztahu a federace vytěžil nejexplicitněji – byť ještě vcelku příčetně.
Hned dva česko-slovenské duety má skupina Chinaski. Hit Na na na (2009) v tandemu s košickou kapelou No Name se ovšem popsanému modelu vymyká: klip vypráví o kamarádství obou frontmanů, kteří se rádi sejdou a převlečení za Švejka a Jánošíka si nad ránem zazpívají „nezávazně na, na, na“, a to bez federální nostalgie: „Málokto vrátil by to späť,/ dneska jsme každý vlastním pánem,/ za to díky, čus a ámen“. Jenže jak šel čas, sentiment se zadním vojem stereotypních představ kapelu pomalu doháněl a naplno se projevil v roce 2016 v duetu Michala Malátného s fanynkou skupiny Bárou Hosnedlovou, která se v něm stala „holkou z Blavy“: „Mávalas na mě slovenským pasem/ na Václaváku, nahoře pod ocasem,“ zpívá zralý český hlas. „Najednou zatoužil jsem být jak vlajka česká./ Ja v tvojich dlaniach mäknem ako o Vianociach cín./ Každá česká vlajka má slovenský klín.“ Smysl to sice moc nedává, ale nerad bych byl za kazišuka, takže se diskrétně vzdálím a začnu poslední odstavec.
Litovat rozpadu Československa se dá z mnoha důvodů – třeba i proto, že ve společném státě bychom byli ušetřeni písniček jako Slovenský klín. Kolik takových mladých slovenských klínů ještě bude rádo za příležitost zazpívat si s některou ocasatou autoritou české pop music o tom, že jsme „takmer to isté“, a přihnojit tak společné políčko nereflektovaných stereotypů? Těžko říct, ale rád bych věřil slovům z názvu písně, ve kterém naopak zpívá Slovák s Češkou – opět Miroslav Žbirka, ale tentokrát s Marthou: Čo bolí, to prebolí. Snad to platí i o česko-slovenských duetech.