Vztahy českého a slovenského národa v průběhu minulého století nebyly nikdy bezproblémové. Spojení v jednom státním útvaru navíc od počátku předpokládalo upozaďování národnostních menšin, k němuž pak také v obou částech společné republiky docházelo.
Na konci sedmdesátých let popsal Petr Pithart vlažný vztah československé společnosti ke státu jako „vleklé rozvodové řízení“. Vystihuje však tato metafora vzájemný vztah Čechů a Slováků od založení společné republiky až do jejího rozpadu? Jisté je, že soužití v jednom státě bylo doprovázeno častými spory. Pro českou veřejnost byla typická určitá povýšenost a nezájem o dění na východě republiky. Ostatně i dnešní dějiny Československa od českých autorů jsou z valné většiny dějinami českých zemí, do kterých jen tu a tam vstupují slovenští aktéři. Trvající vzájemnou blízkost obou národů přitom dodnes potvrzují průzkumy veřejného mínění, podle kterých se obě společnosti navzájem považují za nejoblíbenější sousedy.
Většina byla proti
Když byla v roce 1918 nová republika založena, bylo to navzdory přání většiny jejích obyvatel. Proti byli ve své většině představitelé Němců, Maďarů i Poláků, spíše indiferentní vztah k novému státu zaujímali obyvatelé Slovenska i Podkarpatské Rusi. Republika zároveň nenaplnila představy politiků na obou krajích politického spektra. Jak zdůrazňuje český historik Jan Kárník, z mnoha revolucí, které na našem území probíhaly, zvítězila ta národní česká. Centralisticky založený stát navíc nenaplnil Pittsburskou dohodu, podepsanou mimo jiné T. G. Masarykem a slovenským exilovým spolkem v USA, jež slibovala širokou autonomii Slovenska, což se následně stalo silným argumentem slovenských nacionalistů proti pražské vládě.
Československá republika byla zároveň založena na představě existence jednotného československého národa, který má dvě jazykové „větve“. Důvodem jistě byla i snaha zakrýt etnicky velmi heterogenní složení obyvatelstva státu, který přitom byl oficiálně založen na myšlence národního sebeurčení. Idea československého národa byla přijímána především mezi českým obyvatelstvem, na Slovensku už výrazně méně – oslovovala zejména slovenské evangelíky, kteří v zemi tvořili výraznou menšinu. Pochopitelně, že nacionalistická idea čechoslovakismu jistě nemohla kvůli svému antiněmeckému zacílení oslovit většinu českých Němců. Antiklerikalismus a zaměření na husitství a Bílou horu byly zase těžko přijatelné pro mnoho katolíků na Slovensku. Ke smíru nepřispívala ani skutečnost, že většinua slovenských představitelů v pražské vládě tvořili právě luteráni. Například Milan Hodža, první slovenský premiér Československa, byl synem evangelického faráře.
Během dvacátých let se vnitropolitická situace stabilizovala a zároveň se za pomoci českých učitelů dotvářel moderní slovenský národ. S nástupem silné hospodářské krize nicméně nedůvěra k prvorepublikovému režimu začala opět vzrůstat. Když se v roce 1935 konaly parlamentní volby, velkého úspěchu dosáhli jak sudetoněmečtí henleinovci, tak i strany požadující širokou autonomii Slovenska, čímž šli proti základům, na nichž byla republika postavena. Nejednalo se přitom jen o ľuďáky, ale i o Komunistickou stranu Československa, která měla se svým radikálním programem úspěch i mezi českým obyvatelstvem.
Národní očista
Je tedy rozhodně namístě se spolu s norskou historičkou Elisabeth Bakke ptát, nakolik byla první republika bez širší reformy „předurčena k zániku“. Rozdílná je ostatně i její role v kolektivní paměti obou společností. V současné České republice představuje 28. říjen počátek zlaté doby, jejíž trvání bylo po dvaceti letech přerušeno politikou našich tehdejších zahraničních spojenců. Otázka „mnichovské zrady“ je až fetišizována, což má za následek přehlížení vnitřních příčin situace, včetně česko-slovenských sporů. Stejně tak se zapomíná na lehkost, s níž česká veřejnost začala budovat autoritářskou a rasistickou druhou republiku. Oproti tomu pro část slovenské společnosti není první republika příliš podstatná, zároveň však pro mnoho Slováků představuje stát, který významným způsobem přispěl k utváření demokratického povědomí na Slovensku.
Následující, druhoválečné období v mnohém navazovalo na ty nejtemnější tradice obou národních hnutí. Již za druhé republiky se Židé a Romové stali občany druhé kategorie a silně se omezily opoziční názory. Po okupaci zbylých oblastí Čech a Moravy a vzniku Protektorátu Čechy a Morava byla německou správou násilně potlačována opozice, ale zejména holocaust Romů byl aktivně podporován i českými úřady – až do téměř úplného vyhlazení této menšiny na českém území. Založen byl samostatný Slovenský stát, jehož klerofašistický režim pokračoval v pronásledování menšin, nově vyháněl ze země Čechy a svému německému spojenci platil za likvidaci Židů. Silný byl však i společný československý odboj. Do Slovenského národního povstání se zapojilo mnoho Čechů a ke konci války tvořili Slováci početnou složku československé zahraniční armády na východě.
Po válce dochází k obnovení státu v jeho dřívějších hranicích – až na Podkarpatskou Rus. Republika už ale není státem československého národa, nýbrž „společný stát rovnoprávných národů českého a slovenského“. Pro nikoho dalšího již není v zemi místo. Národní očista se podařila zejména v českých zemích, odkud byla vyhnána většina Němců. Etnicky homogenní však pohraničí nezůstalo, neboť tam probíhala nucená i dobrovolná migrace Romů a Maďarů z východu. Slovensku se celé maďarské menšiny zbavit nepodařilo, což sice dodnes plodí značné sváry, zároveň to však pro místní společnost otevírá nové horizonty.
Bez souhlasu obyvatel
Jakkoli komunistická strana dříve podporovala částečnou slovenskou samosprávu, po únoru 1948 se snažila stát co nejvíce centralizovat. V roce 1951 byli dokonce zatčeni a odsouzeni národně smýšlející představitelé Komunistické strany Slovenska v čele s Gustávem Husákem. Přesto byla i za stalinismu v Česku a na Slovensku situace značně rozdílná. Například proti katolické církvi vystupoval stát mnohem razantněji na západě republiky než na východě, kde do kostela běžně chodili i lokální funkcionáři komunistické strany. Uvolnění, které přinesla šedesátá léta, znamenalo mimo jiné i tlak slovenských představitelů na federalizaci země. Hlavním představitelem demokratizace země se navíc stal Slovák Alexander Dubček.
Právě federalizace byla jedna z věcí, které pražské jaro přežily, a alespoň formálně vstoupila v platnost s novou ústavou z podzimu 1968. Je ironií dějin, že prvním slovenským prezidentem státu se později stal Gustáv Husák, dříve odsouzený za slovenský nacionalismus. Symptomatické je, že i opozice proti normalizačnímu režimu však zůstala rozdělena. Chartu 77 nakonec podepsalo jen několik desítek Slováků, zčásti i kvůli nezájmu pražského disentu o dění na Slovensku. Toto rozdělení se ukázalo jako zásadní i po převratu v listopadu 1989, kdy na Slovensku působila Verejnosť proti násiliu, zatímco v českých zemích Občanské fórum.
Jak zdůrazňuje historik Jan Rychlík, Československo zaniklo podobně, jako bylo vytvořeno, tedy bez souhlasu většiny svých obyvatel. Je totiž dost pravděpodobné, že v případném referendu by na Slovensku vznik samostatného státu nepodpořili. I po rozpadu federace zůstal na české straně amalgám povýšeného nezájmu a okázalé vřelosti. Do české společnosti se integrovalo mnoho desítek tisíc Slováků, a když při letošním výročí okupace v srpnu 1968 nepromluvil český prezident Miloš Zeman, mnoho lidí si na jeho místě přálo spatřit toho slovenského. Naopak v okamžiku, kdy u Českého rozhlasu stanul premiér slovenského původu Andrej Babiš, mnozí volali „Táhni domů!“ – tedy na Slovensko. Snad se z tohoto pojetí konečně vyprostíme. Začít můžeme třeba psaním skutečných československých dějin.
Autor je historik.