Obraz Československa v moderní slovenské literatuře téměř chybí, prohlašuje slovakistka Jana Pátková. Přesto existuje ve slovenské literatuře posledního čtvrtstoletí několik výrazných odkazů na dějiny společného státu. Jde nicméně především o nostalgická ohlédnutí za minulostí v populární produkci.
Literární obraz Československa provází českou i slovenskou literaturu od vzniku společného státu v roce 1918. Za uplynulých sto let se nejčastěji objevoval hned v prvorepublikové beletrii. Ve srovnání s dalšími etapami našeho společného vývoje je zřejmé, že šlo zároveň o vyslyšení dobové poptávky, na kterou se mohlo ještě v poválečném období navázat jako na jistou tradici. Rozhodně však nemůže být řeč o dominantním trendu – tím se téma Československa nikdy nestalo. S postupem let ovšem literární obraz společného státu ustupuje stále víc do pozadí a zároveň se stává ideologicky méně zatíženým.
Pokud jde o slovenskou literaturu, dá se říct, že z ní po roce 1989 zobrazování Československa a spolu s ním i Čechů takřka zmizelo. A když se přece jen objeví, pak především ve vzpomínkových a v kvazimemoárových textech, v prózách na pomezí umělecké a populární literatury (Pavol Rankov, Peter Krištúfek) či v podobě bizarních reliktů minulých dob (Márius Kopcsay). Ani často deklarovaná nostalgie po společném státu do tematicko-motivického plánu porevoluční slovenské beletrie nijak zásadně nevstoupila.
Druhý domov
Z literárněkritického myšlení Československo ovšem nikdy zcela nezmizelo. Velký podíl na tom má slovakista a překladatel slovenské beletrie do češtiny Emil Charous, který mezi roky 1998 a 2005 vydal tři esejistické knihy, v nichž se s neskrývanou nostalgií ohlíží za literárními texty i kontakty vzniklými za společného státu. S trochou nadsázky se přitom dá říct, že nebýt pražských edičních, literárních a kulturních aktivit Leopolda Mazáče a jeho dvorního redaktora Jána Smreka, neměl by Charous z čeho vycházet. Praha se stala jedním z kulturních center popřevratového Slovenska, takže ji Charous mohl nazvat „druhým domovem“ slovenských spisovatelů. Tato metafora v sobě nese kromě obvyklého nacionálního významu také jedinečný významový odstín cizího a domácího zároveň, skrze který je česká kultura nahlížena jinak, než nám umožňuje obvyklý pohled zevnitř či naopak zvenku.
Obraz Československa ovšem není v obou literaturách identický. Zatímco pro Slováky znamenalo Československo už od první republiky hlavně Prahu a její kulturní zázemí otevírající „okno na západ“ (především v tvorbě Mila Urbana, Gejzy Vámoše, ale i pozdního Martina Kukučína), čeští čtenáři ve dvacátých letech četli ideologicky podbarvené romány o svých soukmenovcích, kteří přišli na Slovensko utvářet institucionální i úřednický aparát, ale také bojovat na slovensko-maďarské hranici (prózy L. N. Zvěřiny nebo J. V. Rosůlka). Dobový tisk s jistou dávkou jízlivosti upozorňoval na poněkud pochmurný pohled na Prahu v Urbanových a Vámošových románech, které ji líčí jako cizí, neharmonický prostor, působící na hrdinu destruktivně. Nepříliš přesvědčivě zobrazil Prahu představitel starší generace realistů Martin Kukučín, když hledal důkaz o blízkosti obou národů v líčení milostného vzplanutí mezi obrozenci Bohuslavou Rajskou a S. B. Hroboněm. Zajímavý je postoj Emila Charouse k těmto románům: jako bytostný harmonizátor vidí jen pozitiva a dovozuje, že se Praha koncem dvacátých let stala důležitým tématem slovenské literatury.
Normalizační outsideři
Zřejmě není namístě pokládat v tuto chvíli otázku typu: Jakou roli hraje obraz Československa v současné slovenské literatuře? Odpověď s jednoznačně negativním vyzněním se až příliš nabízí. Přesto by čtenáři nejmladší slovenské literatury našli několik prozaických textů, v nichž se v rozmanitých podobách objevují připomínky společného státu. Ideologická poptávka po románech vypovídajících o společné existenci Čechů a Slováků každopádně zanikla už s příchodem sametové revoluce, tedy ještě před rozpadem federace, a postmodernou ovlivněná literatura devadesátých let příliš neumožňovala navázat na tradici zobrazování Československa.
Specifickou výjimkou jsou krátké prózy Tomáše Horvátha, v nichž využívá mimo jiné i různé vrstvy češtiny. Jiným příkladem jsou povídkové texty Máriuse Kopcsaye. Jeho typický protagonista představuje ve slovenské literatuře typologicky novou podobu outsidera, který prožil dětství během normalizace a první roky dospělosti těsně po sametové revoluci. Kopcsayovým autorským záměrem ovšem nebylo vytvořit celistvý obraz společného státu. Do textu pronikají z dob normalizace jen útržky v podobě bizarních – především popkulturních – reliktů naší minulosti. Bezvýchodnost normalizačního Československa přitom koresponduje s životem hlavní postavy. Z autorské roviny však do textu proniká i jistá empatie vůči hrdinovi, a tím pádem i vůči minulosti.
Šokovat dějinami
Zatímco čtenáři slovenské literatury druhé poloviny 20. století si asi jen stěží vybaví konkrétní prózy, ve kterých by se předmětem zobrazení stal život ve společném státě, nejmladší literatura si tuto tematiku oblíbila, protože umožňuje zobrazit Slovensko jako multikulturní i multilingvální prostor. Po roce 2000 se navíc ve slovenském písemnictví vrací historizující typ prózy a spolu s ním také oblíbený obraz prvorepublikového Československa. Několik autorů si například za počátek vyprávění zvolilo třicátá léta, konec příběhu je pak často zasazen do roku 1968, případně děj sahá až za rok 1989. Literární kritika už dlouho a nelichotivě poukazuje na příslušnost těchto historických románů k populárnímu čtivu. Například Pavol Rankov se v románu Stalo sa prvého septembra (alebo inokedy) z roku 2008 soustředí na zobrazení multietnického prostředí Levic, kde se mezi hlavními postavami objeví i Čech Honza, čímž se otevírá téma nuceného odchodu českých rodin ze Slovenského státu. Peter Krištúfek v rozsáhlém románu Dom hluchého(2012) stejný motiv významově posouvá k tématu kulturní ztráty a přetržení tradic spojených s první republikou. Události vybrané ze společných dějin ovšem v obou románech chtějí hlavně šokovat čtenáře, přičemž interpretačně nepřekračují hranici pohodlné jednorozměrnosti.
Dodejme ještě, že problematika zobrazování Československa v české a slovenské próze není dosud ani z jedné strany relevantně zpracována. Oproti tomu lingvistika je mnohem dál – všímá si například využití češtiny ve slovenských textech a nerezignuje ani na širší kulturně-historický kontext. Zdá se, že od dob Charousova „druhého domova“ se toho ve vzájemném poznávání našich literatur mnoho nezměnilo.
Autorka je slovakistka.