Stále častěji si vybavuji nenápadný, ale zásadní programový výrok Milana Chovance, pronesený 27. ledna tohoto roku při vyhlášení vítěze poslední prezidentské volby: „Nemusí se všechno všem líbit, ale víme, kam jdeme.“ Snad se nechal bývalý ministr vnitra unést dějinností okamžiku – a vlastní spíše náhodnou a snad již poslední účastí ve vítězném táboře – v každém případě svou sentencí vstoupil do dějin českého realismu.
Ano, někam pravděpodobně jdeme, snad víme kam. Máme alespoň široký výběr předpřipravených odpovědí a ti náročnější i dostatek prostředků, jak podobné otázky vytěsnit. Ale stejně, nebyl by nukleární holocaust méně pitomý než tahle rozpečená, vyschlá modernita?
Každého 26. září si část veřejnosti připomíná neoficiální den Stanislava Petrova, sovětského vojáka, který toho dne roku 1983 porušil rozkazy i předpisy a za použití vlastního rozumu předešel jaderné válce mezi velmocemi. Stal se tak jedním z mála skutečných hrdinů studené války. Zvlášť měříme-li jeho světazáchovný čin kariérami státníků, kteří se odpovědně snažili zabránit nukleární válce, aby dali nám, svým potomkům, možnost upéct se pomalu v klimatickém pekle, kde sice všechno někomu patří, ale nikdo za nic nenese odpovědnost. Nemohou za to ovšem jen státníci vyznávající Chovancovu doktrínu, ale i my – protože jsme je ještě neuškrtili. To už ale není problém vloni zesnulého pana Petrova.
Situace vypadá prekérně, ale pro levici se jako vždy otevírá široká perspektiva. Co třeba rozvinout podzemní militantně humanistické hnutí, jehož cílem bude urychlit proces nevyhnutelného globálního vychcípávání, aby byl co nejrychlejší a nejmasovější, a tedy méně bolestný? Jako když z mokvajícího puchýře existence strhnete náplast. Vlastně hovoříme o post-new-age obdobě hnutí Gaia, ale dělali bychom to pro lidi. Projekt má bohužel i stinné stránky. Riskujeme například, že se odmítnutím budoucnosti připravíme o nějaký dobře utajený zázrak, který je právě na spadnutí – například zničující mimozemskou invazi, která téhož cíle dosáhne daleko efektivněji, navíc s tím bonusem, že by lidstvu ponechala věneček nevinné oběti.
Ze všech levicových projektů poslední doby však lze právě zde nejspíš počítat s lidovou podporou. Nedávno jsem na Twitteru provedl průzkumnou anketu, jestli nukleární holocaust: a) ano; b) ne; c) později. Vyšlo to zhruba 20 : 20 : 60. Protože nejvíc si tradičně vážím analytiků, od kterých jsem nečetl žádnou analýzu, a sečtělý jsem až hanba, raději jsem výsledky vyhodnotil svépomocí: pokud jde o nepodmíněnou základní smrt, respondenti by nebyli zásadně proti, i když většinou ještě něco plánují nebo jim do sebevraždy zrovna něco vlezlo. To jsou ovšem dočasné překážky či výmluvy; potenciál je jasný.
Proč ztrácet čas sněním o zániku nespravedlivého systému, který navíc (na rozdíl od 99 procent jeho lidských zdrojů) prospívá nejlépe v historii, když o apokalypse má slušnou představu každý, kdo někdy buď listoval Biblí, nebo hrál nějakou videohru? Nemuselo by se to líbit všem, pane Chovanče, ale až budu ministr vnitra já, nezávazné referendum nemůže pro začátek uškodit.