O potížích konceptualismu

Výstava s přímočarým názvem Slovenské ná­­rodní povstání, jež probíhá v galerii Arcimboldo, může v divákovi vzbudit vskutku partyzánská očekávání – bude se vzpomínat na události z roku 1944, partyzánskou válku nebo nacistický teror, který nastal po neúspěchu povstání? Ničím takovým se ale výstava, kurátorovaná Radkem Wohlmuthem, nezabývá. Stejně tak není ani nějakou současnou estetizací historického hrdinství, jak by snad mohla sugerovat grafická podoba propagačních materiálů, na nichž je zobrazen objekt od slovenského umělce Viktora Freša: rozetnutá váza, z níž se řine červená tekutina. Smysl výstavy je prozaič­tější: chce přispět k viditelnosti slovenských umělců v zemi, která vždy vynikala v upozaďování svých slovenských sousedů, ať už ve společné republice, společné federaci nebo v rámci mezistátní kulturní výměny.

Podivná oklika

Mnohá vystavená díla mají politický náboj, nebo alespoň přesah. Přímočarostí sdělení vynikají především práce Ivany Šátekové, která skrze tradiční techniku vyšívání reaktualizuje problematické etapy slovenských dějin, u nichž se v současnosti leckdy může zdát, že neprobíhají lineárně, ale cyklicky. Výšivky se tak hemží vztyčenými pravicemi postav v tradičních krojích, jež se ovšem vztahují i k nynější slovenské politice, profilující se mimo jiné v otázce nepřijímání uprchlíků. Syrovou feministickou výpověď zase představuje série objektů Nesnesitelná ľahkost bitia, sestávající z rozbitých součástí tradiční slovenské domácnosti. Kromě rozlámaných váz a hrnků ve vitrínách se setkáme i s kýčovitými ženskými porcelánovými figurkami s utrhanými končetinami.

Mezi politickými gesty přítomných umělců a umělkyň přirozeně nemůže chybět ani odsudek náboženského tmářství, konkrétně římskokatolické církve a jejího konzervatismu, jenž sehrává v současném bujení nejrůznějších nacionalismů přinejlepším kontroverzní roli. Vesměs tradičním způsobem toto téma zpracovává Matúš Lányi, který na plátnech smývá hranice mezi komerčním a religiózním kýčem, když maluje kristovské sneakersky nebo kšiltovky s náboženskými motivy. S tradičním médiem malby pracuje i Michal Černušák, z jehož hororových obrazů na nás civí svítící oči členů rodin, nomenklatur a davů jako zraky nočních šelem těsně předtím, než na nás ze stínů zaútočí.

K výběru umělců a umělkyň je namístě podotknout, že kurátor v zásadě nic neponechává náhodě a v mnoha ohledech sází na jistotu – jedná se sice o tvůrce mladé a střední generace, ale většina z nich si už vydobyla domácí nebo mezinárodní renomé. Beze zbytku to platí o Michalu Černušákovi, který už v roce 2007 získal zvláštní cenu v soutěži Essi Award. Andrej Dúbravský obsadil v roce 2012 první místo v soutěži Malba roku, přičemž jeho díla se těší stálé zahraniční pozornosti. Ve stejně soutěži uspěl i Erik Šille – v roce 2006 obsadil třetí a v roce 2009 první místo. Katarina Janečková Walshe zase v roce 2017 skončila na druhém místě v soutěži Gruppo Euromobil Award a svá díla vystavuje v USA. Laureáty Ceny Oskára Čepana pak jsou Ján Vasilko a Ján Zelinka. Nejde ale ani tak o fetiš prestiže, spíše o fakt, že přítomní umělci jsou už nějaký čas součástí mezinárodní umělecké scény a na pražskou výstavu, která si klade za cíl zvýšit povědomí o slovenské umělecké tvorbě, se tak vlastně dostávají podivnou oklikou.

Slon v porcelánu

S tvorbou jednoho ze zmíněných slovenských umělců – Viktora Freša – se můžeme podrobněji seznámit na jeho individuální výstavě Tak tomu říkám koncept, která probíhá v pražském DOXu. Už název sugeruje, že se autor bude vysmívat konceptuálnímu umění jeho vlastními prostředky, a to se syrovou neohrabaností, která je pro jeho tvorbu typická. Frešo s obratností slona v porcelánu obviňuje „východoevropský konceptualismus“ ze zívající prázdnoty – vystavená díla nejsou žádnou subtilní hrou s významy, které by vrstvily přes sebe; mluví naopak hrubým a vulgárním, bodrým hlasem, který současnému umění nevěří. Tato „naivní“ pozice v umění zdomácněla nejpozději v roce 1996, kdy francouzský filosof Jean Baudrillard znechutil umělecký svět svým esejem Spiknutí umění, v němž – ve zkratce řečeno – odsoudil tehdejší umění jako konspiraci, vědomě či nevědomě zastírající prázdnotu umělecké produkce. Pozice, kterou zaujal, neměla být pozicí významného intelektuála, naopak, jeho vlastními slovy, pozicí „naivního sedláka“ a „primitiva“, který nepřistupuje na premisu, že výtvarná díla skutečně něco říkají a znamenají, protože platnost tohoto předpokladu se má teprve ukázat.

Frešo svým způsobem opakuje Baudrillardovu provokaci. Ta nicméně mezitím ztratila mnoho ze svého někdejšího kouzla. Obvinění současného umění z vyprázdněné bezesmyslnosti, a tedy z podvodu, je vesměs sdíleným veřejným míněním, které nevyplouvá na povrch jen proto, že (výtvarné) umění už takřka nikoho nezajímá. Frešo každopádně nevolí formu eseje, nýbrž využívá samotnou uměleckou tvorbu, jež je už u něj postavená de facto na „trollení“ současných výtvarných tendencí. Odpověď, proč tak vlastně činí, se nám snaží nastínit v „sebezpytném autoportrétu“ Som zamindrákovaný kokot, jemuž dodává na váze opakovanými nápisy na tabuli „Nebudem najlepší a najznámejší slovenský umelec“. Nešetří ostatně ani současné feministické tendence a ve svém díle Konečne pekná kurátorka se s bodrostí maloměstského mládence rozplývá nad půvabem kurátorky, jejíž intelekt ani kompetenci nepovažuje za hlavní přednosti.

Tenká vrstva ironie

Ve výběru Frešových děl nemůže pochopitelně chybět prezidentský obraz Václava Havla se svatozáří nebo ze zdi trčící čtyřmetrový trám s názvem Tak tomu hovorím socha, od něhož ostatně výstava odvozuje svůj název. Imperativ „Velkú piču viete o politike“, namalovaný na umělohmotném ubrusu, je adresován patrně nejen kurátorům, ale celkově tomu, co David Černý označuje za „levičácký neokoncept“. Několik vystavených výtahů si tropí šašky ze současných instalačních trendů a všechno to nakonec rámuje obecný apel „Stop Eastern European Conceptual Art!“.

To vše ovšem nakonec vede k závěru, že přítomná díla jsou přece jen myšlena „vážně“, respektive že vrstva ironie je tu pouze jedna. Nejedná se tedy o snahu „překonat“ konceptualismus, ať už je tím v podání autora míněno cokoliv. Stejně tak nejde o to jej skutečně „negovat“ v rámci pomyslného uměleckého programu. Dlouhodobá Frešova produkce tak dobře ukazuje, že je možné založit relativně úspěšnou uměleckou kariéru na roli dvorního šaška umělecké scény. Svět umění je schopen a ochoten do sebe integrovat takřka jakoukoliv kritiku a učinit z ní opět jen další z objektů estetické zkušenosti. Viktor Frešo to patrně dobře ví, takže i on je nakonec docela vědomou součástí oné konspirace konceptuálního umění.