Českou a slovenskou kinematografii jsme si zvykli vnímat jako striktně oddělené oblasti. Přesto v posledních letech sílí trend koprodukčních filmových projektů mezi oběma zeměmi. Většina takových spoluprací se nicméně snaží svůj hybridní původ zakrýt.
Filmové koprodukce Česka a Slovenska jsou momentálně nejvýraznějším trendem kinematografií obou zemí. V populárním, artovém i dokumentárním filmu vzniká stále více projektů, na nichž se nějakým způsobem podílejí obě země bývalé federace. Důvody k tomu jsou především komerční a souvisejí mimo jiné s nedávným nárůstem návštěvnosti slovenských kin. Zároveň ale rozhodně nevzniká žádná nová hybridní kinematografie, která by řešila vztahy obou národů. Naopak, koprodukční filmy se česko-slovenské tematice obloukem vyhýbají.
Nedostatečná českost
Od roku 2016 se mluví o výrazně narůstající návštěvnosti slovenských kin, se kterou jde ruku v ruce nárůst návštěvnosti slovenských filmů. Na největší domácí hity do slovenských kin loni chodilo kolem 300 tisíc diváků, což je číslo, které i u nás překročí jen ty nejúspěšnější české snímky. Slovensko se tak stalo důležitým novým trhem, což jen podpořilo dlouhodobější trend natáčení koprodukčních filmů v obou zemích. Podněty přitom vycházejí od stabilnějšího českého filmového průmyslu i od čím dál ambicióznějších slovenských tvůrců. Vzniklo tak několik modelů vzájemné spolupráce.
Koprodukce, kde výrazně převažuje vklad českých tvůrců, mají čeští diváci i filmoví kritici tendenci vnímat jako české a slovenský podíl obvykle ignorují – to je případ animovaného filmu Lichožrouti (2017), artového dramatu Já, Olga Hepnarová (2016) nebo česko-slovensko-francouzské dramedie Bába z ledu (2017). Ambivalentnější status u nás mají filmy, kde je český podíl spíš minoritní. Křiklavým příkladem je film slovenské režisérky Terezy Nvotové Špína (Špina, 2017) či majoritně slovenský dokument Richard Müller: Nepoznaný (Richard Müller: Nespoznaný, 2016), které loni zvítězily v Cenách české filmové kritiky, udílených nejlepším českým filmům. Kritička Tereza Spáčilová nicméně na webu časopisu Reflex v článku Ceny kritiky: Kam se ztratila soudnost filmových recenzentů? píše, že „koprodukční film Terezy Nvotové je zhruba stejně český, jako byl ‚český‘ loňský Anthropoid, týmž sborem kritiků vyřazený z hlasování právě z důvodu ‚nedostatečné českosti‘“. Zároveň v jiné souvislosti srovnává Špínu se zmiňovanou Bábou z ledu, kterou bere naprosto samozřejmě jako český film. Existují ale i koprodukce, které čeští publicisté klasifikují jednoznačně jako slovenské filmy. Obvykle to jsou majoritně slovenské projekty, jako dokument Koza (2015) nebo filmy Juraje Lehotského Zázrak (2013) a Nina (2017).
Vymazaný most
Koprodukční snímky jsou z podstaty věci hybridní projekty, v české filmové publicistice se ovšem téma koprodukcí příliš často neobjevuje a jen zřídkakdy je tematizováno. Ostatně ty koprodukční snímky, které svou hybridní povahu nějakým způsobem vyjevují, se ji zpravidla zároveň snaží maskovat. Mezi novými česko-slovenskými snímky neexistuje nic, co by připomínalo třeba slavný dánsko-švédský krimiseriál Most (Bron/Broen, 2011–2018), který na mnoha úrovních těží ze vzájemné spolupráce, ale i z konfliktů obou národů se společnou hranicí.
Oproti tomu v našem prostředí se z faktu, že na projektu spolupracují tvůrci ze dvou sousedních států, při budování zápletky nikdy nevychází. Výjimkou je debut slovenské režisérky Ivety Grófové Až do města Aš (2013). Sociálněrealistické drama o slovenské dívce, která přijede do Čech nejprve pracovat jako šička a posléze se z ní stane společnice bohatých Němců, ukazuje západ České republiky jako výrazně mnohonárodnostní prostor. Naopak Učitelka (Učiteľka, 2016), kterou natočil český režisér Jan Hřebejk v majoritně slovenské koprodukci, ve slovenském jazyce a se slovenskými herci, žádné specificky slovenské reálie nezdůrazňuje. Mohla by se odehrávat téměř kdekoli ve východním bloku. Hřebejkovo drama o učitelce zneužívající svého postavení je průhlednou alegorií arogance moci, kterou umožňoval „minulý režim“, a je srozumitelné stejně dobře českému jako slovenskému publiku.
Balík pravidel
Nejhybridnějšími česko-slovenskými koprodukčními projekty posledních let jsou ale tři populární filmy, které spojuje i to, že existují ve dvou paralelních jazykových verzích. Snímky Rudý kapitán (Červený kapitán, 2016), česko-slovensko-polský titul Všechno nebo nic (Všetko alebo nič, 2017) a taneční drama Backstage (2018) mají mezinárodní herecké obsazení, ale do českých kin byly uvedeny v české jazykové verzi a do slovenských zase ve slovenské.
Rudý kapitán je projekt stabilního producentsko-režisérského týmu tvořeného Čechem Viktorem Taušem a Slovákem Martinem Kollárem. Kollár, který produkoval Taušovy filmy Sněženky a machři po 25 letech (2008) a Klauni (2013), Rudým kapitánem režijně debutoval a Tauš na něm naopak pracoval jako producent. Adaptace stejnojmenného slovenského bestselleru Dominika Dána má potenciálně blízko k modelu mezinárodního parťáckého filmu ve stylu zmíněného seriálu Most. Děj se odehrává v roce 1992 na pozadí dramatických debat o rozdělení Československé republiky, navíc střídavě na území obou částí tehdejší federace. Přesto se tvůrci rozhodli potlačit většinu odkazů na tehdejší vypjaté nacionalistické nálady a českým dabingem slovenských postav (respektive slovenským dabingem těch českých) se setřela i jazyková hranice.
Většinou zcela irelevantní je národnost hlavních postav ve vztahové dramedii Všechno nebo nic. Snímek podle slovenské knihy Evy Urbaníkové natočila slovenská režisérka Marta Ferencová s plejádou českých, slovenských i polských celebrit (Táňa Pauhofová, Klára Issová, Michał Żebrowski) převážně v Praze, která ale není ve filmu nikdy přímo jmenována ani nijak akcentována. Všechno nebo nic je lifestylová komedie se zápletkou částečně kopírující hollywoodskou romantickou komedii Láska přes internet (You’ve Got Mail, 1998), ovšem smočenou ve všemožných genderových stereotypech. V kontextu české kinematografie patří do proudu filmů typu Ženy v pokušení (2010) nebo Po čem muži touží (2018) a kvalitativně z něho nijak nevybočuje. Na Slovensku měl nicméně snímek mnohem větší divácký úspěch než podobné, ale čistě české filmy, z nichž nejúspěšnější byl divácký hit Bezva ženská na krku (2016), na který tam přišlo nadstandardních cca 45 tisíc diváků. Všechno nebo nic se ale s návštěvností 337 tisíc slovenských diváků stalo jedním z největších koprodukčních úspěchů. Příčinou je velmi pravděpodobně právě to, že snímek Ferencové obsahuje lokální, slovenská lákadla a dodržuje „balík pravidel“ z článku Petra Konečného z portálu kinema.sk, který cituje i výroční zpráva Slovenské asociace producentů v audiovizi: „Divácké téma, kontroverze, jasné žánrové zaměření, masivní marketing, známí herci a distribuční společnosti, které dostanou film do multiplexů, kam chodí nejvíc Slováků. To je balík pravidel, jak uspět v domácích kinech.“
Těchto pravidel se drží i film Backstage české režisérky Andrey Sedláčkové, mimo jiné i v tom, že nabízí mezinárodní celebrity. V příběhu o skupině streetdancerů, kteří se účastní talentové soutěže, vystupuje slovenská taneční skupina The Pastels, kterou proslavila mezinárodní televizní show Česko-Slovensko má talent. Film má přiznaně slovenské reálie, ale hrají v něm i české celebrity (Ivana Chýlková, Kryštof Hádek) – většinou role spojené s bezskrupulózním showbyznysem, který je ve filmu ukazován jako stále bytostně federativní. Backstage se v českých kinech promítal také v české dabingové verzi, což působilo obzvlášť podivně vzhledem k tomu, že mnohé postavy jsou evidentně Slováci. Na nízkou úroveň českého dabingu si navíc právem stěžovalo několik filmových recenzentů.
Fenomén česko-slovenských a slovensko-českých koprodukcí bude, soudě podle relativního úspěchu některých z nich, nadále pokračovat. Zatím se však zdá, že snahou bude příliš „nerušit“ české a slovenské diváky, kteří jsou evidentně zvědaví spíš na domácí filmy než na hybridní koprodukční projekty.