Přesídlení českého spisovatele a filosofa do Bratislavy mělo možná prozaičtější důvody, než se zpravidla zdůrazňuje. Praha devadesátých let Egonu Bondymu nenabízela stejné možnosti jako slovenská metropole, kde přednášel na univerzitě. Na počátku devadesátých let navíc Bondyho opustili skoro všichni jeho staří pražští přátelé.
Na otázku, proč Egon Bondy na počátku devadesátých let přesídlil do Bratislavy, kde pak žil až do své tragické smrti v roce 2007, existují různé odpovědi. Je kolem toho mnoho nejasností. Sám Bondy ale opakovaně prohlašoval, že na Slovensko odešel na protest proti rozdělení Československa, případně též na protest proti Klausem organizované restauraci kapitalismu v českých zemích.
V nové době bez přátel
Bondy se – podobně jako tisíce jiných lidí – roku 1990 ocitl v naprosto nové, zřejmě jím samým neočekávané životní situaci, a to především proto, že se opět po mnoha letech mohl politicky angažovat – nejprve se angažoval v roce 1948, jak známo z jeho memoárů Prvních deset let (2003), podruhé na konci šedesátých let, kdy propagoval maoismus a z ultralevicové pozice se vymezoval vůči „obrodnému procesu“ pražského jara. Bondymu bylo již šedesát let, když poprvé v životě mohl publikovat, co si zamanul, a když začaly vycházet také jeho básnické a prozaické práce, nejen díla filosofická. Prvně v životě také mohl bez omezení cestovat (jen v roce 1990 navštívil Francii, USA a Austrálii).
V listopadu 1989 údajně spolu s pozdějším poslancem Čestmírem Hofhanzlem spoluzakládal buňku Občanského fóra v Telči, ale jak dosvědčuje jeho publicistika z následujícího roku, záhy se od politiky OF odvrací (vůči Václavu Havlovi se ostatně kriticky vymezoval již v druhé polovině osmdesátých let) a hledá cestu k politické levici. Snad nejvýmluvnější je v tomto ohledu jeho článek Hlásím se do vězení (Tvorba č. 19/1990): Bondy zde protestoval proti pokusům postavit marxismus-leninismus naroveň fašismu a svůj příspěvek pateticky končí slovy: „Až bude ustavena ilegální městská organizace KSČ v Praze, prosím, aby mi zaslala přihlášku.“
Reakce z pera Bondyho přítele Ivana Martina Jirouse na sebe nenechala dlouho čekat (vyšla 8. května 1990 ve Voknovinách): „Vy se hlásíte do vězení? Mohl jste v něm být již nejméně dvakrát, kdybyste nebyl zbabělec a práskač. Kdybyste neudal u výslechů Čuňase a mne, o čemž vím, a nechci ani domýšlet, co jste řekl do protokolů, které jsem nemohl číst. Vaše dnešní přihláška do vězení je laciné gesto. Víte velmi dobře, že Vám nic takového nehrozí…“ Lze předpokládat, že byl Bondy na takto drsnou konfrontaci s člověkem z nejbližších připraven a že byl s to v ní pokračovat? V Praze tehdy rychle ztratil řadu svých kdysi nejlepších přátel.
Registrovaný agent a hostující profesor
V roce 1990 byly pokoutně publikovány takzvané Cibulkovy seznamy agentů StB a objevilo se v nich také jméno Zbyňka Fišera. O spolupráci Fišera-Bondyho s StB v šedesátých letech (a pak na počátku sedmdesátých let a opět na konci osmdesátých let) se začalo poprvé diskutovat, a to tím více, že tehdy veřejnosti chyběly průkazné materiály. Tato diskuse vlastně doposud neskončila – před pár lety ji znovu otevřel feminista Miroslav Vodrážka, a to způsobem nikoli nejšťastnějším. K rekapitulaci této debaty zde není místo, ale aspoň připomínám, že jediné konkrétní obvinění Bondyho z toho, že z jeho kontaktů s StB někomu vzešla újma, totiž že na základě jeho udání byl ze studií na pražské filosofické fakultě vyhozen Bondyho „sok v lásce“ Miloš Černý, se ukázalo jako lež, což potvrdil sám Černý. Bondy ovšem ještě ve filmovém dokumentu režiséra Jordiho Niuba Fišer alias Bondy (2000) jakoukoli formu své spolupráce s StB jednoznačně popíral, což opravdu neodpovídalo skutečnosti.
Bondyho družka Julie Nováková trpěla anginou pectoris, v roce 1990 jí zbývaly čtyři roky života. Ze zdravotních důvodů již od poloviny osmdesátých let většinou nežila v Praze, ale v Telči, kde si s Bondym koupili domek. Pražský byt v Nerudově 51 byl ovšem dekretován jen na ni (nebyli manželé). Když pak byl dům v Nerudovce restituován a paní Julie na počátku roku 1994 v Bratislavě zemřela, neměl Egon Bondy na „svůj“ pražský byt žádný nárok.
Ještě na počátku devadesátých let Bondy zřejmě uvažoval o možnosti vědecky pracovat, případně učit na nějaké akademické či univerzitní instituci. Na Filozofické fakultě Karlovy univerzity či v Akademii věd by na počátku devadesátých let jakousi možnost snad i měl, ale pokud známo, nikdo mu oficiálně nic nenabídl. Zato přišla nabídka z Univerzity Komenského v Bratislavě, a tak tam začal dojíždět a jakožto „hostující profesor“ tam po řadu let měl přednášky o čínské a indické filosofii. Noví slovenští přátelé mu v roce 1993 sehnali byt v bratislavské Laurinské ulici.
Moje republika?
To jsou tedy fakta, v jejichž důsledku se Bondy ocitl v Bratislavě. Otázka je, jak si srovnat důvod, který pro svou „emigraci na Slovensko“ sám uváděl, totiž že Československo byla „jeho republika“ a že na Slovensko odešel na protest proti rozdělení „své země“, s jeho slovy ze sbírky The Plastic People of the Universe (1976): „Zdá se mi že to sotva budu moci přežít/ Byl jsem vždy jenom květ na hnojišti/ a teď mě sežere to prase/ Československá socialistická republika.“ Nebo z téže sbírky: „Pohrdání k tomu co se zve Československou socialistickou republikou/ – nelze vyjádřit…“ Obdobných příkladů krajně negativního postoje k „vlastní zemi“ bychom v Bondyho díle našli mnoho. Jistě, ve svobodném světě básně či ve filosofickém světě klímovských kontradikcí je možno vše, ale je totéž možno v reálném životě?
To všechno dnes už možná není zajímavé; pozoruhodnější je, že Bondy nakonec na Slovensku zdomácněl, našel tam řadu přátel (například malíře Laca Terena, hudebníka Marka Piačeka či sochaře Juraje Bartuzse) a čekala ho tu i dlouhodobá spolupráce se sinoložkou Marinou Čarnogurskou, které pomáhal s novými edicemi jejího slovenského překladu Tao te-ťingu. Jedním z jeho oddaných přátel a pomocníků se ovšem stal i předlistopadový tajemník ÚV SSM Juraj Janošovský! Prostě v Bratislavě byly možné věci, které si v Praze nešlo ani představit. Bondy zde pak v letech 1995 až 1997 napsal šest próz, z nich dokonce jednu slovensky. Také zde v letech 1998 až 2003 pracoval na své dodnes opomíjené „filosofické závěti“ Příběh o příběhu (2009). Ovšem možná nejkrásnějším plodem inspirace jeho „bratislavských let“ je nahrávka Urban Songs (2002), na níž s Piačekovým souborem Požoň sentimentál nazpíval staropražské odrhovačky. Ale o tom všem, co Egon Bondy na Slovensku vytvořil, už by měli napsat povolanější, kteří tam s ním ta léta prožili.
Autor je redaktor, editor a pedagog.