Bytí ponechané sobě napospas

Filmy katalánského režiséra Alberta Serry se zabývají ikonickými postavami klasické literatury či historie, obvykle aristokraty, při jejich každodenní rutině, zaplněné většinou slastným, či naopak útrpným nicneděláním. Serra patří mezi současný artový proud „slow cinema“, pomalých, dějově vyprázdněných filmů. Na rozdíl od děl tvůrců jako Tsai Ming­-Liang či Béla Tarr ale nejsou jeho snímky okázale formálně perfekcionistické. Nelibuje si v precizní mizanscéně statických záběrů jako Tsai ani v důmyslných kamerových jízdách jako Tarr. Místo toho relativně nezáludným způsobem klade za sebe jeden záběr za druhým podle toho, na co zrovna potřebuje zaměřit divákovu pozornost. Serrovy snímky se také nenuceně dotýkají témat smrti, tělesnosti nebo sociálních rozdílů, ale nevládnou v nich tenze dopadající na hrdiny s tíživou naléhavostí. Spíš je pro ně typická lenivá, potenciálně rozkladná atmosféra bytí ponechaného napospas sobě samému.

Umění nudy

Serra se věnuje rozmanitým audiovizuálním formátům. Část jeho tvorby se pohybuje na pomezí filmu a galerijních instalací a často ohromuje svými maximalistickými proporcemi. V roce 2011 se účastnil cyklu filmových dopisů, který pořádalo barcelonské Centrum současné kultury. Projekt byl koncipován jako audiovizuální korespondence založená na tom, že si vždy dva tvůrci vzájemně střídavě posílali videa, jež na sebe reagovala. Zatímco většinou šlo o krátké videodopisy, Serra poslal svému adresátovi Lisandru Alonsovi téměř dvouapůlhodinový tvar s názvem Hospodin činí zázraky ve mně (El senyor ha fet en mi meravelles, 2011). Příznačně jde o bizarní koncept – Serra a jeho filmařský tým v něm projíždějí krajem La Mancha a znovu zde inscenují scény z režisérova tehdy pět let starého snímku věnovaného donu Quijotovi s názvem Čest rytířů (Honor de Cavelleria, 2006), který se ovšem natáčel v úplně jiných lokacích. Většinu Hospodina přitom zabírají znuděné rozhovory členů týmu a čekání na správné světelné podmínky. Ještě extrémnější projekt El tres porquets (Tři čuníci, 2012) na ploše sta hodin pracuje s literárními odkazy Goetheho, Hitlera a Rainera Wernera Fassbindera. Na filmovém festivalu v Jihlavě bude letos uveden také snímek Král Slunce (Roi Soleil, 2018), který má sice jen hodinovou stopáž, ale je vyplněný výhradně záběry herce Lluíse Serrata, který v prostoru galerie sehrává smrtelnou agónii krále Ludvíka XIV. Povalující se otylý aktér v něm celou dobu jen chroptí, válí se po zemi, případně ujídá z mísy plné laskomin. Film je ale jen sestříhaným záznamem galerijní instalace, kde Serrat předváděl stejným způsobem monarchovo umírání po celé tři dny naživo.

Mezi audiovizuálními projekty není vytváření formátů přesahujících běžnou diváckou výdrž tolik neobvyklá. Pozoruhodnější jsou tak Serrovy snímky určené pro klasické artové festivaly. Mají běžnou celovečerní stopáž a jde v základu o typické hrané filmy, kde aktéři představují fikční postavy zasazené do soudržné dramatické situace. Neobvyklé je na nich však to, kolik času Serra věnuje situa­cím, v nichž postavy jen zabíjejí čas. Na rozdíl od řady tvůrců slow cinema ale Serru příliš nezajímá, co kinematografie dělá s naším zakoušením času. Důležitější je pro něj právě zkoumání činností vyrůstajících z nečinnosti, produktivní role pasivity, bezděčné a obvykle také bezúčelné konání, jež samovolně vyplyne z nudy. Don Quijote ve zmíněné Cti rytířů nebojuje s větrnými mlýny ani nezažívá žádné jiné vlastní fantazií poháněné dobrodružství, ale většinu času máchá rukama ve větru, sleduje západ slunce nebo mentoruje svého zbrojnoše Sancha Panzu. Serra o Cti rytířů v rozhovoru řekl, že hlavní postavy a jejich příběh každý zná, takže není nutné se jimi jakkoli zabývat. Ukazuje nám tedy momenty, ve kterých Cervantesův hrdina zrovna není v moci vlastního oblouznění, ale v zapomenutelných mezidobích jemně oprašuje vlastní stihomam a čeká, až se stane něco zajímavého.

Duchovno a slasti

Snímek Zpěv ptáků (El cant dels ocells, 2008) je Serrovou variací na „žánr“ spirituálního filmu formovaného kolem osobností jako Carl Theodor Dreyer, Robert Bresson, Pier Paolo Pasolini nebo Bruno Dumont. V Serrově podání je spiritualita úzce spojená se spontaneitou, což je typické pro několik kanonických „duchovních“ režisérů, ale zdaleka ne tak radikálně. Film pojednávající o pouti tří králů za právě narozeným Ježíšem vznikl bez pevně daného scénáře. Hlavní postavy ztvárnili dva režisérovi sousedé a jeho otec. Vědomí nepřipravenosti, kouzla okamžiku, který tvůrci neinscencují, ale pro jehož spontánní zrození zametají cestu, je jediným principem, který Zpěv ptáků znovu a znovu rozehrává.

Svým způsobem nejkomplexnější Serrův film je ale Historka o mojí smrti (Història de la meva mort, 2013). Název je variací na Casanovovu biografii Historie mého života a skutečně pojednává o sklonku života Giacoma Casanovy – a o jeho setkání s hrabětem Drákulou. Většinu stopáže jako obvykle zabírají okamžiky, ve kterých italský bonviván hledá, čím by sám sebe zabavil. Předvádí poměrně široký rejstřík někdy až dětinských fyziologických požitků, od sexu po skatologické hry. Jeho spontaneita je především spontaneitou živoucího těla, které pátrá po dostupných, přílišnou námahu nevyžadujících slastech. Do tohoto zájmu o živočišnost zapadá i drákulovský motiv, který se ve filmu vynoří až v jeho závěrečné části. Zvláštní, pohansky působící obrazy porážky krávy, ale také velmi sexuálně vyznívající vampyrismus a celkově letargická nálada transylvánského venkova dodává Serrovu dílu atmosféru líného, fatalistického snění.

Umírání monarchy

Následující Serrův film Smrt Ludvíka XIV. (La mort de Louis XIV, 2016) přenáší režisérovy typické motivy na novou půdu. Serra vyměnil přírodní exteriéry za luxusní prostory královského zámku (film se natáčel v autentických prostorách Château de Haute­fort) a všechny záběry jsou pečlivě stylizované po vzoru barokních obrazů. Umírajícího aristokrata navíc ztvárnila cinefilní ikona Jean­-Pierre Léaud, proslulá z filmů Françoise Truffauta. Serra se ostatně k Léaudovi také chová jako ke zbožňované relikvii, od níž se nepožaduje žádná aktivita, ale jen patřičně velebné bytí na plátně. Léaudův Ludvík XIV., od začátku filmu stižený gangrénou, která postupně likviduje jeho organismus, většinu času leží na zdobném královském loži a v obří rozčepýřené paruce trpí stále nesnesitelnějšími bolestmi.

Umírající monarcha tu není ani tak aktérem, jako spíš katalyzátorem dění. Spíš než samotného krále hraje Léaud smrt, která ho postupně pohlcuje. Ludvík XIV. je pasivní postavou ve smyslu nemohoucnosti, bezmoci, utrpení a čekání na smrt. To, co Serru zajímá především, však není morbidní pohled na umírajícího, ale pozorování osob nacházejících se v jeho okolí. Královi dvořané a hosté, svázaní pevným protokolem dvorské etikety, najednou čelí okolnostem, kde středobod těchto rituálů fatálně selhává – nedokáže činit královská rozhodnutí, účastnit se společenských akcí a nakonec ani přijímat potravu. Dvůr se zmítá mezi vůlí udržovat dosavadní dekorum a potřebou reagovat na dosud nevídané ­situace. Odměřenost a strach je znát z chování sorbonnských lékařů přivolaných k lůžku nemocného i v reakcích královského komorníka, který se za politováníhodný stav panovníka cítí zoufale zodpovědný. Na rozdíl od Quijota a Casanovy, kteří se v Serrových filmech většinou jen nudí, se královský dvůr ve Smrti Ludvíka XIV. nachází ve stavu, který je vrcholně naléhavý – ale zároveň se s ním nedá vůbec nic dělat. Pasivita, která je pro Serrovy hrdiny základní životní situací, tu přechází od rozpoložení, kdy není co dělat, do stavu, kdy už se nic dělat nedá. Smrt jako vrcholně pasivní způsob existence nakonec korunuje nejpesimističtější a nejjízlivější ze Serrových dosavadních filmů.