Ďábel v detailu

Motto nové sbírky Ewalda Murrera Tma se mne dotýkala doporučuje čtenáři podivnou věc: vykroutit ďábla jako klíště. Sleduje postupné kroky dobře známé operace odstranění klíštěte, kroutit radí „proti směru hodinových ručiček“. Pokyny, jak se ďábla zbavit, věcně směřují k cíli, takže málem pomineme, že ďábel není klíště a že tohle není skutečný návod. Potměšilý škleb bezbranného, leč vědoucího básníka za řádky postřehneme pozdě, zastírá jej ledová samozřejmost prvního verše „Až se do tebe zakousne ďábel“. Otázka tedy nezní pokud, ale kdy: dříve či později to přijde na každého.

Ďábel je taky melancholik

Murrer napsal sbírku, která je průvodcem v ponurých časech po ďáblově kousnutí. V krátkých, neokázalých básních zachycuje, co se děje člověku v umrtvujícím stavu incurvatus in se, v netečném, bezradném popolézání vyděšeného brouka, kryjícího se krovkami před nepřízní smutného studeného světa. Není přitom známo, kdy se to stalo, co to způsobilo a jaké jsou odtud perspektivy návratu. Kam se ale vracet, když tady a tam přestávají platit za prostorová určení a stávají se způsoby vidění? Události, o kterých by básně mohly vypovídat, jejichž ohlas by mohly zaznamenávat a jejichž smysl přibližovat, jsou upozaděny. Pozornost se dostává malicherným, dráždivým detailům, v nichž vězí příslovečný ďábel. Naše košile převěšené cizí ženou límečkem nahoru jsou právě tak znepokojující a podstatné jako nekonečné přelévání mořských vln. To je paradox, v němž spočívá hrůza melancholika, který se zdánlivě nestará o skutečnost, obrací se k ní zády, ačkoli ji chce proniknout, a přitom je k smrti citlivý na ty nejjemnější detaily. Ďábel je taky melancholik.

Básníkovi se nejasně stýská, plyne ulicemi jako mlha, jsa sám svým stínem, symptomaticky zrazený jedinou, nedostižnou ženou, otrávený světem i svou vlastní snahou porozumět mu. Pozoruje, pozoruje sebe a píše o tom; vrací tíhu slovům, nalézá nanejvýš další šifry, ale píše v neklidu, který ho bez přestání vyhání na cestu, kde je „tolik cílů v nejasné dálce,/ ke které se neblížím“. Něco ho nutí chápat se neustále téže myšlenky – jaké vlastně?! –, kterou však není s to domyslet.

O budoucnosti se nemluví

I když Murrerovy básně mají svůj klíčový motiv, své téma, nápadný obraz či oxymorickou pointu, jsou do jedné výrazem prastarého rozčarování mysli, o kterém se nesnadno píše, má­-li být vůbec vyjádřeno. Melancholie, humor bez úsměvu, „staré neúprosné ticho“ a „tvé jméno v černé hloubce“. Recenzent sbírky, pokud se nechce spokojit s konstatováním o dekadentní stylizaci (redaktorský vklad básníka Bohdana Chlíbce je dobře patrný), stojí před obdobným problémem jako maďarský literární historik a estetik László F. Földényi: „Možná, že když hovoříme o melancholii [resp. Murrerových básních], nehovoříme vlastně o ní [o nich], nýbrž s pomocí pojmů o ní [o nich] vytvořených se snažíme určit své vlastní místo.“

Na unikavosti a jakési prosté hloubce Murrerovy poezie nic nemění ani okamžiky autorské ironie, kterou básník nadarmo stírá vážnost svého prožitku. Jeho verše jsou sytě názorné navzdory starým dobrým abstraktům (tma, ticho, smutek, strach), je na nich znát úleva z vyřčeného, prchavá pravda dobře uhozeného slova. Zatížený perspektivou zbytnělé minulosti, která cele vyplňuje básníkovu přítomnost – o budoucnosti se nemluví –, probírá se Murrer nánosy minulosti vlastní až k minulosti dávné, která byla před časem, respektive mimo něj, ale doposud určuje „metafyzicky“ nečistou náturu člověka. Ostatně, jak bylo řečeno, kroutit je třeba proti směru hodinových ručiček.

Je to skutečný rozdíl, číst sbírku takto koncentrovanou, odvrácenou od světa včerejších novin. Vedle veršů neuhověných excentriků, kteří křiklavě vyslovují své já pro domnělou slávu básnictví, čtou se Murrerovy básně jako dobré obrazy – cosi z jejich podstaty nám stále uniká. To může být také příčinou toho, že v jinak ucelené sbírce se některé „básně z cest“ či básně ironizující nedávnou minulost vyjímají jako laciné glosy.

Hádám, že pro melancholiky bude Murrerova Tma se mne dotýkala průzračně srozumitelná. A nejen pro ně, sbírka vystavěná na půdorysu takřka klasické triády touha–neklid­–
–zklamání zákonitě vyvolává pochopení, způsobuje porozumění. A o to přece jde.

Autor je kritik.