Festival Lunchmeat, zaměřený na soudobou elektronickou hudbu a její audiovizuální prezentaci, se zařadil mezi přední světové festivaly daného žánru, jako jsou Atonal nebo Sónar. Větší pozornost by ovšem mohl věnovat nespektakulárním, intimním aspektům některých představovaných projektů.
Pražská přehlídka elektronické hudby Lunchmeat se za několik posledních let přesunula z kategorie zajímavých lokálních akcí do sekce evropských áčkových festivalů. Prakticky každý z odehraných setů letos patřil k vrcholům současné klubové zvukově-světelné produkce. Light design je s každým ročníkem agresivnější a propracovanější, zvuk plnější a hlasitější a řada headlinerů o něco delší. V sérii audiovizuálně působivých setů se tak i ti nejzajímavější umělci stávají jen dalšími v pořadí. A poněkud upozaděna je i skutečnost, že současná elektronická hudba obsahuje také jemnější, intimnější nebo hravější polohy než ty, které zpravidla vycházejí z berlínské scény. Zmiňme třeba sebeironický a melancholický synthwave a vaporwave, případně DIY scénu inklinující k rukodělné elektronice, live codingu a konstrukci vlastních nástrojů. Zdá se ovšem, že mainstreamovým softwarem dneška je Ableton Live a dominantní formou kombinace noiseu s tanečními rytmy a fragmenty popmusic.
Zážitky a technologie
Když teoretici médií v sedmdesátých letech předestřeli vizi zániku kina a nástupu nové profese „designéra zážitků“, který bude kontrolovat vjemy publika nového senzorického divadla, odkazovali k trajektorii vedoucí od dadaistického baletu Relâche k zážitkovým prostorům Cerebrum či Moviedrom. Tento trend v sobě nesl i subverzi – rozbíjení tradičních jevištních forem – a současně příklon k totálnímu synestetickému a imerznímu zážitku. Jakkoli se může zdát, že v současné elektronické hudbě jde o mnohem prostší efekt, můžeme ji považovat za vědomého následovníka tohoto trendu. Ne náhodou se letošní Lunchmeat odehrával v modernistickém divadle, které bylo jedním z pilotních projektů nového umění založeného na imerzi a technologii.
Forma velkolepé scénické show se ovšem ukázala jako limitující pro ty, kteří by mohli artikulovat o něco jemnější nebo méně atakující podněty. Asi nejvíc to bylo patrné na soustředěných jiiiiin a Graycode, kteří navazují na krystalické formy asijské audiovizuální elektroniky, ale svůj minimální rejstřík drží v pečlivě vymezených mantinelech několika základních barev a bazálních vztahů mezi frekvencí zvuků a generovanými grafickými patterny. Jejich set by si žádal soustředěnější vnímání. A podobné to bylo i se snad až příliš abstraktní dekonstrukcí dvou posledních Actressových alb do nekonečných proudů basových frekvencí a nečistých elektronických zvuků. Živý set Aïshy Devi je sice určen pro klubové prostředí, i on si ale zároveň žádá jistou intimitu, která by dala vyniknout náhlým propadům tanečních rytmů do transcendentních až introvertních poloh.
Mezi projekcí a hudbou
Lunchmeat nicméně uvedl i řadu interpretů, kteří poměrně rozlehlý prostor Studia Hrdinů přesvědčivě zaplnili. Demdike Stare s Michaelem Englandem opět prokázali svou neochotu následovat mainstreamové pojetí scénografie založené na stroboskopech, laserech a geometrických projekcích. Odehráli derivát z posledního studiového alba bez zvláštních efektů, v umírněné formě „filmové projekce s hudbou“, opřené hlavně o zpomalené záběry emocí ve tvářích obyvatel velkoměst. Patrně nejvýraznějším příkladem agresivity a technické propracovanosti byl eklektický set Lee Gambla, který osciloval mezi dekonstruovanými dubovými rytmy, vrstvením jednoduchých melodií a zvukovou abstrakcí. Překvapivě primitivistické vystoupení projektu Amnesia Scanner pracovalo se základními stavebními prvky: syntezátorovými zvuky a strohými animacemi navazujícími snad na estetiku počátků internetu. Působivá aktivistická koláž, která z těchto bazálních komponentů vzniká, je nicméně plná rafinovaných detailů, jako jsou hlasové samply vokaloidů nebo nenápadné digitální trackování jinak graficky hrubě provedených kreseb do podoby jakýchsi digitálních loutek. Přesvědčivě vyzněla i taneční variace na gulf pop Fatimy Al Qadiri, zejména díky spojení s precizní animací odkazující ke spekulativním strategiím současného umění.
Letošní Lunchmeat si nepochybně zaslouží pozitivní přijetí. Do budoucna by snad ale mohl vytvořit vhodnější prostředí i pro audiovizuální projekty, které nemají ambici prezentovat se jako ohromující audiovizuální zážitek.
Autor je audiovizuální umělec a pedagog Centra audiovizuálních studií FAMU.
Lunchmeat Festival. Studio Hrdinů, Praha, 4.–6. 10. 2018.