Sociálnědemokratickým stranám v mnoha evropských zemích zvoní umíráček. Nicméně existuje region, kde se socialistům daří odolávat nepříznivým trendům. Na Iberském poloostrově se vrátily do módy vlády levicových front, které se snaží napravit škody napáchané politikami škrtů během posledního desetiletí.
Jedna z nejtradičnějších politických stran, sociální demokracie, jde ve většině evropských států od porážky k porážce. Ale například v Portugalsku vládnou sociální demokraté spolu s komunisty a stranou radikální levice. Situace se nyní změnila i ve Španělsku. Po vyjádření nedůvěry pravicové vládě vedené Marianem Rajoyem na začátku června letošního roku stojí v čele země jednobarevná sociálnědemokratická vláda, vedená premiérem Pedrem Sánchezem. Španělští sociální demokraté (PSOE) ovšem po neúspěchu v předchozích volbách mají zhruba čtvrtinu všech poslanců a musí hledat v parlamentu koaliční partnery. Zpočátku se proto zdálo, že Sánchezův tým bude mít jen pár měsíců života a na řadu přijdou předčasné volby. K tomu přispěly i skandály jednotlivých členů nového kabinetu, kteří nakonec museli vládu opustit. Sánchez ale vycítil příležitost vládnout dva roky Španělsku a ukázat veřejnosti, že socialisté nejsou jen béčkem lidovců z Partido Popular. Nový premiér začal v létě vyjednávat s hnutím Unidos Podemos o společném návrhu na státní rozpočet pro rok 2019. V průběhu léta se několikrát jednání zablokovala, ale nyní došly obě strany ke kompromisu, který byl podepsán ve středu 10. října.
Rekordní minimální mzda
Návrh státního rozpočtu chce dát jasný signál, že doba škrtů a utahování opasků skončila. Pozornost médií i veřejnosti je upřena především na plánované zvýšení minimální mzdy o celou pětinu – na 900 eur. Jedná se fakticky o největší růst za několik desetiletí. Proti úmyslu se ihned ozvali pravicoví ekonomové a politici, kteří následují poučky neoklasické ekonomické školy a straší propadem zaměstnanosti. „Povede to ke zničení pracovních míst mladých a žen a dostane to do obtíží malé firmy,“ vyhrožuje středopravicová strana Ciudadanos, která přitom ve svém volebním programu avizovala navýšení minimální mzdy dokonce na 1000 eur. Nicméně neexistují jasné empirické důkazy, které by potvrzovaly hypotézu, že zvyšování minimální mzdy vede ke snižování počtu pracovních míst.
Rozpočet obsahuje celou řadu dalších opatření, která jdou proti trendu hospodářské politiky posledních pravicových vlád. Dojde k vyšší valorizaci penzí, fond na příspěvky na péči vzroste o několik stovek milionů eur a současně dojde k narovnání nároku na rodičovskou péči mezi matkou a otcem. Ne všechna opatření budou ale financována na dluh. Rozpočet počítá s jednoprocentním růstem daně z majetku v hodnotě deseti milionů eur, o dvě až čtyři procenta se zvýší také sazby pro příjmy nad 130 tisíc eur ročně. Lehce se zvýší korporátní daně pro větší firmy a vysoce ziskové sektory (finance a ropné firmy), zatímco sazba pro malé firmy klesne. Zavedena bude také daň z finančních transakcí a daň pro internetové giganty. Vláda bude chtít zároveň posílit boj proti švarcsystému a daňovým únikům.
Nejkontroverznějšími body, jež zůstaly otevřené takřka do podpisu dohody, jsou kroky týkající se bydlení a realitního trhu. Ve Španělsku se návrat konjunktury projevil v rychlém růstu nájmů a cen bydlení. Situace je nejhorší ve velkých městech, jako je Barcelona a Madrid. V zemi je přitom 3,4 milionu bytů mimo trh, případně neobydlených. Unidos Podemos žádali o rázný státní zásah, který pravděpodobně přijde až s novým urbanistickým zákonem. Radikální levici se nakonec podařilo prosadit zvýšení příspěvků na bydlení a fondů na sociální bydlení. Dalším úspěchem Unidos Podemos je zavedení regulace cen v městských oblastech, kde je jejich spirála nejvyšší. Starostové měst by tak od příštího roku mohli určit maximální dovolené zvýšení nájmů.
Je patrné, že dohoda o rozpočtu tvoří koaliční program, který má umožnit současné vládě zůstat u moci až do řádných voleb. Legislativní text totiž předpokládá přípravu nových zákonů, například v oblasti bydlení, a současně obsahuje návrhy, které se vymykají rozpočtovému charakteru. Vláda se v dokumentu zavazuje, že podpoří návrh zákona o sexuálních svobodách z dílny Unidos Podemos. Ten jasněji definuje trestný čin znásilnění dle zásady „jen ano je ano“. Případy, kdy došlo ke znásilnění bez hrubého nátlaku a výhrůžek, totiž mají soudy tendenci kvalifikovat jako podstatně méně závažné sexuální obtěžování. Vláda a Unidos Podemos se také zavázali, že zruší zákony limitující svobodu slova.
Vyjít s Katalánci
Pro španělskou levici je dohoda o rozpočtu významným krokem kupředu. „Je to začátek nové hospodářské politiky, která může vyústit v koaliční vládu,“ uvedl po podepsání dohody generální tajemník Unidos Podemos Pablo Iglesias. Hnutí zaujímá vůči socialistům dvojí přístup: ve volbách jim otevřeně konkuruje a v povolebním období se snaží hledat koaliční průniky. Tomuto schématu napomáhá i fakt, že další nová strana, Ciudadanos, se v posledních letech výrazně posunula z centristických pozic doprava. V PSOE zdaleka nevládne jednomyslný názor na spolupráci s radikální levicí. Když se v roce 2016 Pedro Sánchez pokusil o mírné náznaky možnosti koaliční spolupráce s Unidos Podemos, byl sesazen regionálními bossy strany a do jejího čela se vrátil jen díky otevřeným primárkám. Proti spolupráci mezi levicovými silami je nadále i otec-zakladatel Felipe Gonzáles, ale třeba středolevicový deník El País poněkud ubral plyn ze svého „Antipodemos“ naladění. Žurnalisté největšího španělského listu si totiž našli nové nepřátele v podobě katalánských separatistů.
A právě separatistické strany budou klíčové pro osud rozpočtu. PSOE a Unidos Podemos chybí k jeho schválení zhruba dvacet hlasů, které mohou získat právě u poslanců baskických a katalánských stran. Je nabíledni, že strany bojující za katalánskou nezávislost neomezí jednání jen na rozpočtová opatření. Nejčastěji se mluví o vyřešení situace vězněných katalánských lídrů, což dělá velké starosti PSOE, která v katalánské rozepři zastává velice „legitimistické“ pozice. Naopak Unidos Podemos žádají propuštění vězňů a začátek politických rozhovorů. Pokud rozpočet nakonec nepodpoří potřebných 176 poslanců, bude Sánchezův kabinet vládnout v rozpočtovém provizoriu a nejspíše budou vyhlášeny předčasné volby.
Vzkaz Evropě
Dohoda mezi PSOE a Unidos Podemos může mít výrazný dopad na evropskou politiku. Nová levicová koalice narušuje dominantní narativ, podle nějž se v současnosti hlavní a jediný politický střet v Evropě vede mezi liberálním establishmentem a populistickými silami. Takto formulovaný spor dovádí levici často k nepřirozeným partnerstvím s liberály či sovranisty. „Dohoda mezi progresivními silami ve Španělsku může zaručit stabilitu a současně poskytnout pomoc a péči těm, kteří ji potřebují,“ myslí si Iglesias.
Evropský pohled ale ukazuje i jisté rozpory uvnitř Unidos Podemos. Tato mladá formace se rozhodla připojit na evropské úrovni k iniciativě Jeana-Luca Mélenchona, který jakékoli dohody se sociálními demokraty odmítá. Spolupráce s PSOE navíc předpokládá faktické uznání evropských rozpočtových pravidel, zatímco Mélenchon hlásá vypovězení těchto smluv. Není tedy divu, že uvnitř levicového hnutí se zvedá mnoho hlasů, které nabádají k opatrnosti. „Vstoupit do vlády s PSOE je něco výrazně jiného než jen vnější podpora,“ varují ekonomové a představitelé Podemos Fernando Luengo a Manuel Garí a poukazují na odlišná východiska, z nichž vycházejí obě politické síly. I pro vnitřní život Unidos Podemos je důležité, aby se politická akce hnutí neomezila jen na tlak vůči sociálním demokratům, ale aby měla strategický přesah, který překročí současný rámec. Spolupráce se sociálními demokraty je výsledkem změny politického cyklu, v němž se ukazuje, že už není s kým dělat vzpouru proti neoliberální podobě evropské integrace. Na rozdíl od řady liberálních obránců demokracie si však levicové koalice v Portugalsku a Španělsku uvědomují, že tento boj zároveň musí mít sociální rozměr. Snad i díky tomu na Iberském poloostrově zatím xenofobní síly nemají výraznější úspěch.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.