Dnešní doba vzývá produktivitu, neustálý pohyb, změnu, rychle se měnící módu – tedy aktivitu. To nás přimělo obrátit pozornost k pasivitě a k tomu, jak může být prospěšná. Lucie Koudelková Jesenská se zaměřila na pasivní literární hrdiny – Oblomova, Řehoře Samsu, Bartlebyho, umělce v hladovění, Akakije Akakijeviče, Haňťu nebo Bernarda Soarese – a na to, jak se v jejich případě rozostřuje hranice mezi pasivitou a aktivitou a jak se pasivita převrací v tvůrčí princip. Už v úvodním komentáři Ľubici Kobové se dozvíme, že tato „sestra negativity“ je často používána k manipulativnímu škatulkování – ti, co jsou pasivní, jsou slabší, neefektivní, líní. Ondřej Černý přistupuje k pasivitě z aristotelského hlediska, brání ji, a naopak odsuzuje apatii a netečnost, Antonín Tesař a Jan Kolář zase reflektují pomalé filmy Alberta Serry či nemanipulativní vizuální kompozice Jonase Mekase. Knihu o zahálce v práci recenzuje Pavel Šplíchal; při čtení jeho textu se můžete zamyslet nad tím, jestli váš čas v zaměstnání vyplňuje flákání, přetrpění, krátkodobá relaxace nebo práce šnečím tempem. Zakladatel sauna studies Jack Tsonis v rozhovoru zdůrazňuje společenskou prospěšnost saunování a fenoménu sauny se dotýká i finský básník a filosof Antti Salminen, který mimo jiné tvrdí, že „myšlenka v Evropě zakotveného, produktivistického a na jednání orientovaného pokroku je od základu mylná a ohrožuje planetu a samotný lidský úděl za meze možné nápravy“. Berme tedy pasivitu jako princip, který se dá využít ke zpomalení, zahloubání a změně. Více pasivity pro záchranu planety!