Člověk se vyděluje z přírody tím, že ji kolonizuje a proměňuje ji v předměty. Technologie mohou podle Viléma Flussera ve výsledku vést k ohrožení hodnot, kvůli nimž byly vynalezeny. Jako zcela svébytný komentář k této problematice lze číst YouTube seriál nabízející manuály neolitických technologií.
Nejspíš většina z nás touží po tom, abychom přežili. V hloubi duše víme, že nakonec ztratíme skoro všechno, co jsme po dlouhé generace horečně shromažďovali, vyráběli, uchovávali a budovali. Že všechny ty předměty, naše dědictví, civilizaci budeme muset nechat venku. Suroviny a předměty, těla mrtvých i energii živých zvířat, které jsme si bezostyšně přivlastňovali a o nichž jsme si namlouvali, že nám patří, protože nám je Někdo svěřil do opatrování. Že i když to dopadne dobře, budeme se muset pokorně vrátit tam, odkud jsme kdysi přišli. Možná to pro některé z nás bude znamenat vysvobození.
Michael Taussig: Seeds of Time
V berlínském archivu filosofa Viléma Flussera je uložen strojopis textu On being subject to objects (Co znamená stát se subjektem pro objekty), napsaný pro časopis Artforum koncem osmdesátých let, avšak nikdy nepublikovaný. Autor v něm na několika stránkách naznačuje, že oproti jiným živým bytostem my lidé ve světě z nějakého důvodu pokojně nesídlíme, nýbrž jako vetřelci do světa pronikáme. Trhlinu oddělující lidstvo od přírody vysvětluje rozdílem ve způsobu, jakým se zvířata a lidé pohybují lesem.
Prométheovský čin
Zvířata jsou podle Flussera přirozenou součástí organismu a pohybu samotného lesního společenství. Pokud se mezi stromy prodírá člověk, narušuje hmotou svého těla i intencionálním uvažováním okolní prostor – lesní metabolismus, ekologii krajiny. Lidský chodec se zastaví a ulomí větev, protože mu brání v pohybu či ve výhledu. Větev se v jeho/jejích rukou magicky transformuje v hůl, nástroj, o který se opírá nebo s jehož pomocí si usnadňuje další pohyb lesem. Nebo větev promění ve zbraň – v palici, luk, oštěp –, případně v hůlku na rozdělávání ohně. Tímto aktem magické proměny, která je technologickým či uměleckým gestem „odlomení“, se paleolitický prachodec bránil podřízenosti divočině, lesnímu, mimolidskému organismu. Ulomená, případně zvednutá větev přestává být přirozenou součástí stromu. V kombinaci s chodcovou rukou, paží a myslí se stane artefaktem. Také celý les se postupně mění tímto úkonem v něco lidského – v předmět; stává se součástí „životního prostředí“. Takovým – vlastně násilným – prométheovským činem si člověk vnější prostor přivlastňuje, kolonizuje jej. Přetváří přírodní v kulturní, vymaňuje se z bezčasí a nejistoty ontologické trhliny, překonává tíživou cizost světa, mění rytmus chůze a tím i rychlost pohybu. Chronologie cyklického času se převáží do lineární epochy antropocénu. S hůlkou/holí/zbraní člověk získává odvahu vydat k okraji lesa či za jeho hranici.
Flusser, bytostný kritický dialektik, pochopitelně dodá, že technologie – výroba neustále dokonalejších a účinnějších holí nemusí jen rozšiřovat prostor autonomie a svobody. Rozvoj technologie holí, aparátů, kola, ohně, plachet, zemědělství, telegrafu, automatů, atomových zbraní, pesticidů, elektřiny, odposlouchávacích policejních systémů, zkrátka všech nástrojů k oddálení ohrožující pustiny lesa, kterými jsme se obklopili, se může stát pro lidi ohrožující. V jistém smyslu a v jistém stupni vývoje představují pro chodce větší nebezpečí, než by znamenal střet s medvědem jeskynním, lesní požár nebo nenadálá sněhová bouře. Že jsme došli do bodu, kdy klacky nebo hole, o které jsme se pohodlně opírali a s jejichž pomocí jsme si klestili cestu ke kořisti lesním podrostem či ohledávali pěšinu vedoucí k „volnosti“, mohou způsobit destrukci hodnot, kvůli nimž jsme se k namáhavému aktu prvního ulomení větve kdysi odvážili.
Jednoduché technologie
Z jiné strany k této problematice přistupuje seriál Primitive Technology na serveru YouTube. Jeho tvůrce se jmenuje patrně John Plant. Ví se, že žije na severu Austrálie ve státě Queensland, má vysokoškolské vzdělání a živil se jako zahradník. Od května roku 2015 nahrává celkem pravidelně na svůj YouTube kanál krátké videodokumenty, v nichž sám vystupuje a které pravděpodobně i sám nahrává a edituje. Je mu přibližně třicet let, má krátké tmavé vlasy, atletickou postavu, šedivé kraťasy a je šikovný a velice soustředěný. Většinou je bos, někdy má na nohou ručně pletené sandály z proutí a nikdy nemluví. K dokumentaci technologií doby kamenné používá kameru Nikon D3200. Za tři roky jeho pravěké videomanuály zhlédlo (podle údajů na Wikipedii) 650 milionů diváků a nasbíral 8,7 milionů odběratelů.
Sám ke své činnosti podotýká: „Jednoduché technologie jsou můj koníček, vyrábím v divočině věci ‚z ničeho‘, tedy bez současných nástrojů nebo dnešních materiálů. Zachovávám přísná pravidla: když potřebuju oheň, musím použít třecí hůlku a houbičku; pokud chci sekeru, najdu kámen a opracuju ho; pokud si chci postavit přístřeší, postavím ho z kmenů, jílu, kamenů atd. Je pro mne výzva vyzkoušet, čeho lze dokázat bez použití moderní techniky… Také musím poznamenat, že sám nežiju v divočině, bydlím v moderním domě a jím moderní jídlo. Jen obdivuju, jak lidé kdysi uměli stavět a jak dělali věci. Je to dobrý koníček, udržuje mne v dobré kondici a nestojí mne nic víc než čas a úsilí.“
Plantova videa zachycují v sedmi až patnácti minutách průběh práce, která musela ve skutečnosti trvat několik hodin, možná celý den. Jde o činnosti, které bychom mohli označit jako praktické ukázky nebo instruktáže experimentální paleoarchitektury, paleobotaniky, paleozemědělství, paleohrnčířství, paleonástrojářství nebo paleometalurgie. V Austrálii je bělochům zakázáno lovit divoká zvířata, a tak jediné kulinářské nevegetariánské video zachycuje, jak Plant loví a vaří říční krevety. Nejpopulárnější je díl s návodem, jak postavit chýši se střechou z vypálených tašek. To si prohlédlo 56 milionů diváků. Zajímalo by mne, kolik z nich se podle Plantova videomanuálu pokusilo podobnou stavbu skutečně postavit a jestli Plant používá odbornou antropologickou nebo archeologickou literaturu.
V jednom z mála rozhovorů s novináři potvrdil, že mezi jeho předky nejsou žádní Aboriginci a že se od dětství zajímal o vědu, techniku i umění. Nezdá se, že by v jeho experimentech s předměty a materiály šlo o mimésis – repliky či rekonstrukci primitivních domorodých nebo survivalistických etnotechnologií. Plantova jemná motorika vzbuzuje dojem, že se rozděláváním ohně hůlkou, vypalovaním hrnců v ohništi a opracováváním kamenů kamenem musel zabývat léta – jako by od dětství žil v lese.
Hra, koníček, umění?
Masová obliba a ikonografie seriálu Primitive Technology naznačuje paradoxní a absurdní povahu skutečnosti, kterou žijeme. Miliony diváků sledují prostřednictvím milionů monitorů neznámého muže, který někde v divočině – sám, skoro nahý, beze slov, standardních nástrojů a ve zdánlivém bezčasí – konstruuje vlastní jednoduché instrumenty. Dívají se, jak umně, skoro holýma rukama přizpůsobuje prostředí, které ve skutečnosti nepotřebuje. Je to pro něho jen hra, koníček, nebo umění? Nebo jde o ukázku, jak si můžeme poradit, pokud by opravdu došlo k tomu, čeho se od poloviny minulého století děsíme? Plant takovou intenci nikde nenaznačuje ani nezmiňuje.
Plantův instruktážní seriál a performance působí téměř tak civilně a všednodenně jako filmová série skladatele Philla Niblocka The Movement of People Working (Pohyb lidí při práci, 2003; natáčeno v letech 1973–1985) nebo dokumentace pěti ročních performancí tchajwansko-amerického umělce Tehching Hsieha. Diváci cyklu Primitive Technology sledují pohyby trosečníka, poustevníka, homo faber, technologa, inženýra, šamana, umělce, řemeslníka a vynálezce v jedné osobě. Vědí přitom, že mimo záběr kamery nejspíš zaparkoval dodávku, do níž posléze nasedne, a doma bude stříhat video, sekat trávník nebo sledovat zprávy v televizi. Plant předvádí činnosti a úkony, které teď my – tj. desítky milionů diváků – známe z internetu. Nikdy jsme pravděpodobně ve skutečnosti neviděli, že by někdo otloukal kámen tak, aby z něho vyrobil sekyru a s ní pak porazil kmen stromu.
Je podstatné, že tento homo faber při práci mlčí a nekomentuje nic z toho, co před kamerou dělá, jak je to u „makerských“ videí zvykem. Ostatně jeho stoické mlčení a výraz tváře jsou celkem opodstatněné: letos jsme limit globální ekologické stopy lidstva, ze které by se planeta Země mohla do konce roku ještě zregenerovat, dosáhli už 1. srpna. Že by série Primitive Technology přece jenom měla nějaký praktický rozměr?
Autor je pedagog, teoretik umění a kurátor, působí v Centru audiovizuálních studií FAMU.