Diskuse o policejním násilí v USA se zpravidla točí kolem incidentů, při nichž zemřeli Afroameričané. Oběťmi útoků policistů bývají ale nezřídka také duševně či fyzicky postižení lidé. V těchto množících se případech svou roli může sehrát i etnicita, chudoba a samozřejmě stále intenzivnější militarizace americké policie.
Z mnoha stovek lidí, kteří ve Spojených státech každoročně zemřou při střetech s policií, trpí podle nejstřídmějších odhadů jedna čtvrtina nějakou formou mentálního či fyzického postižení. Podle databáze deníku The Washington Post a analýzy lokálních mediálních zpráv zabili američtí policisté letos 136 lidí s postižením. Vzhledem k tomu, že data nejsou sbírána na celonárodní úrovni a často jsou závislá na lokálních médiích, výpovědích svědků, členů rodiny nebo blízkých a zdaleka ne všechna policejní oddělení zveřejňují záznamy případů úmrtí, bude ve skutečnosti číslo pravděpodobně mnohem vyšší, píše se v nedávné zprávě BBC News. U mnoha úmrtí nejsou navíc případná postižení identifikována nebo veřejně diskutována. Podle odhadů neziskové organizace Ruderman Family Foundation, jež se věnuje občanským právům postižených, měla v roce 2016 nějakou formu postižení třetina až polovina mrtvých.
Sebeobrana především
„Snažila jsem se toho policajta uklidnit. Neměla by to ale být jeho práce?“ ilustruje běžnou praxi pečovatelka Diane Craglowová. Na policejním záznamu loňského zásahu proti čtrnáctiletému autistovi Connoru Leibelovi vidíme, jak policista sráží teenagera k zemi, načež přibíhá Craglowová, sedá si na chodník a klidným, nenuceným tónem policistovi vysvětluje Leibelovu diagnózu. Na události zarazí, jak často z jejích úst zazní sloveso „omlouvám se“. Strážník Leibela zpacifikoval a spoutal, protože nerozpoznal stimming – opakovanou činnost, jíž autisté ventilují různé emoce, často s pomocí nějaké hračky – a myslel si, že je na drogách. Po několika minutách ho ale pustil.
Tento případ se šťastným koncem demonstruje jeden z mnoha systémových problémů. Strážníci nemají prakticky žádnou průpravu pro adekvátní komunikaci s postiženými lidmi. Po celé zemi tak vznikají osvětové programy, které mají policisty seznámit s tím, co lidé s postižením prožívají. Například Florida uzákonila osvětu policie v otázkách autismu. Patti Saylorová, matka šestadvacetiletého Ethana Saylora, který v roce 2013 zemřel v Marylandu po policejním zásahu, se do této vzdělávací činnosti sama pustila a často se prý diví velké míře neznalosti, jež mezi policisty převládá. Řada z nich podle ní neví základní věci, jako že všichni postižení nejsou stejní nebo že jim od nich často nehrozí žádná újma. Její syn měl Downův syndrom a nechtěl odejít z kina.
Když má postižený na veřejnosti záchvat, bývají to zpravidla právě policejní složky, kdo jako první dorazí na místo, nikoli krizové intervenční týmy, které zvládají komplexní a nezbytné komunikační techniky. Velká část policejního výcviku se ale věnuje sebeobraně, což spolu s povinným ozbrojením podle kritiků utváří konfrontační policejní kulturu, která mnohdy zbytečně vede k použití násilí. Postižení často nedokážou uposlechnout policejní příkazy, ať už z podstaty svých zdravotních problémů (hluchota, schizofrenie, epilepsie), nebo proto, že propadnou panice, neboť situaci nerozumějí. Některá města sice zavádějí například registry „občanů se speciálními potřebami“, případně trénují týmy ke zmírňování konfliktů, jenže jde spíše o lokální iniciativy, které neřeší problém systémově. Řada organizací tak volá po zdravotnické reformě, která by například vedla k financování alternativ řešení krizových případů, v nichž by nebyly přítomny ozbrojené složky.
Strukturální diskriminace
Další rovina problematiky souvisí se stigmatem spojeným s postiženými. Ti jsou mnohdy vnímáni jako závislí, infantilní, neschopní vlastního úsudku, což u leckoho vyvolává strach, policisty nevyjímaje. V americkém kontextu je ale nutné přičíst i jiné faktory, jako je chudoba a etnicita. Je známo, že policie vnímá Afroameričany mnohem častěji jako hrozbu. Studie mapující demografický profil postižených donedávna prakticky neexistovaly. Jednu takovou vydala loni v prosinci Erin J. McCauley z Cornell University a její závěry potvrzují, že mezi napadenými postiženými převládají nebělošští obyvatelé. Právě u nich je ale všeobecně větší pravděpodobnost zdravotních problémů.
Roli hraje environmentální rasismus, například podle studie s názvem Coal Blooded: Putting Profits Before People jsou to právě nízkopříjmové, často nebělošské oblasti, v jejichž blízkosti se stavějí uhelné továrny znečišťující tamní vzduch. Tři roky starý případ policií zavražděného Freddieho Graye ukázal, že na jeho chování měla pravděpodobně vliv otrava olovem v levných barvách jeho bytu v Baltimoru. Na konci sedmdesátých let Kongres odmítl neblahý vliv tohoto aditiva, což se dodnes projevuje na zdraví tamních dětí, z nichž spousta trpí ADHD, píše The Washington Post. Podobně určující jsou ale například nezaměstnanost nebo pro mnoho lidí prakticky nedosažitelná zdravotní péče, hlavně co se týče duševního zdraví.
Jedním z posledních kroků Obamovy administrativy byla zpráva o rozsáhlém porušování občanských práv ze strany chicagské policie, která navrhovala nutnost práce s tamními komunitami, mezi něž nově zahrnula i postižené. Jejím cílem byla reforma a celkově kulturní posun v otázkách interakce mezi policisty a občany. Ministr spravedlnosti Jeff Sessions ji prohlásil za „anekdotickou“, přestože přiznal, že ji nečetl, a Trumpova vláda neprojevila vůli k prošetřování policejního násilí. Vyšetřování prý negativně dopadá na morálku policistů. Řada obyvatel Chicaga tak dospěla k rozhodnutí, že nikdy, za žádných okolností nezavolají policii, protože se bojí o své životy.
Autor je publicista a překladatel.