Maličkosti mění svět

Nakladatelství Argo vydalo knihu Tagesordnung (L’Ordre du jour, 2017), nesoucí podtitul Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech, příznačně u příležitosti osmdesátého výročí podpisu mnichovské dohody a pro její propagaci zvolilo slogan „román o maličkostech, které změnily svět“. Jenže ono zas o takové maličkosti nešlo.

„Nikdy nepadáme do stejné propasti. Padáme však pokaždé stejně, se směsicí směšnosti a hrůzy.“ Věta z posledního odstavce románu, připomínající aforismus, jako by ze samého závěru udávala tón celé knize a propojovala jednotlivé drobné epizody. Příběh zasazený do období mezi léty 1933 a 1938 vlastně není příběhem v pravém slova smyslu, pokud tedy nemluvíme o dějinném příběhu – lidstva, Evropy, jedné epochy, jejíž tíhu vláčíme dodnes. Tvoří ho precizně sestavená mozaika směšných a hrůzných okamžiků, střípky životů více či méně důležitých osobností, jejich politických či obchodnických rozhodnutí, společenského angažmá i jejich zbabělosti či pouhé pasivity a fragmenty dobového společenského diskursu.

Do románu vstupujeme mrazivou scénou berlínského setkání čtyřiadvaceti německých velkopodnikatelů s Göringem a Hitlerem v únoru 1933, po němž oněch čtyřiadvacet ctnostných pánů v bezvadně padnoucích oblecích podle poslední módy bez mrknutí oka dvěma miliony marek podpořilo volební kampaň, jež vynesla NSDAP na politický vrchol. Jedna z oněch zmíněných maličkostí. Následuje záznam soukromé cesty lorda Halifaxe do Berlína, pozvání rakouského kancléře Kurta Schuschnigga na Berghof, velkolepý oběd u Chamberlainových uspořádaný na Ribbentropovu počest, obsazení Rakouska, mnichovská dohoda. Nikoli ovšem v učebnicovém či příručkovém podání, ale nahlíženo optikou detailu, demaskujícím pohledem, který jako by čtenáři umožnil utajenou, leč důvěrnou účast na setkání s historií.

Tísnivá zdvořilost

Schůzky a návštěvy představují neuralgické uzly celého vyprávění. Jsou to diplomatická setkání, o soukromí nikdy nejde, přesto nám víc než cokoli jiného odhalují povahu postav. Vždy probíhají ve velmi zdvořilém duchu nebo alespoň zdvořile začínají, jedna strana má však zřetelně navrch, zatímco druhá je jaksi v úzkých. Dojem tísně, sevřenosti, nepohodlí, nepříjemnosti vyvolává buď zjevná podřízenost jednoho z účastníků, nebo fakt, že důvod setkání není předem znám, případně jakási nečitelná hra, kterou jeden z partnerů s ostatními hraje. Zkrátka jeden vždy ví a chce víc než ostatní, bez nich však svého nedosáhne. A většinu návštěv provází nezaměnitelně absurdní atmosféra. Tak kancléř Schuschnigg přijíždí k jednání o podmínkách německo­-rakouských vztahů přestrojený za lyžaře, Halifax při příjezdu na Berghof považuje Hitlera za portýra. Nejbizarněji se popisuje Halifaxovo setkání s Göringem, protože ať byl tento anglický lord jakkoli natvrdlý, autor sarkasticky předpokládá, že „si snad nemohl nevšimnout podivné kožené vesty, kterou měl Göring na sobě, dýky na opasku, nemohl neslyšet hrozivé narážky zaobalené košilatými vtipy. Možná ho viděl střílet z luku v převleku kejklíře; určitě viděl ochočená divoká zvířata, lvíče, které přišlo pánovi olíznout tvář.“ Všudypřítomná grotesknost však nedokáže zahnat plíživou hrůzu. Kdo by si pomyslel, že blitzkrieg začal zácpou obrněných vozů na rakouských silničkách?

Neustálé změny záběru z detailu na velkoplošné obrazy a zpět jsou jedním z vypravěčských postupů, jejichž prostřednictvím se Vuillardovi daří vyvolat dojem intimity. A vybírá si detaily vskutku barvité: velké kulaté brýle, jež si jejich majitel posouvá z očí na čelo a zpět, stínidla lamp v Hitlerově pracovně lemovaná střapci, polobožský servis legendárního tenisty Tildena, účesy dívek vítajících po anšlusu německé vojáky, inventář rekvizitárny v Hollywoodu.

Úsměvy zvráceného jara

Další takový postup představuje konfrontace velkých a malých dějin či společné a osobní dějinné paměti. Mezi neblaze proslulé historické postavy a události vrhá neznámé, téměř bezejmenné jednotlivce. Proti obžalovaným v Norimberském procesu tak stojí Helene Kuhnerová, hospodyně ve věku 69 let, šestatřicetiletý úředník Leopold Bien nebo Alma Biroová, čtyřicetiletá úřednice. Ti všichni a ještě mnoho dalších spáchali těsně před anšlusem sebevraždu na protest proti zacházení se Židy a dalšími nepohodl­nými občany Rakouska. „Nesejde na tom, zda byla či nebyla u nechutných scén, kdy je dav nutil spásat trávu. Její smrt vyjadřuje jen to, co cítila, veliké neštěstí, odpornou realitu, nechuť ke světu, jenž se před ní rozvíjel ve své vražedné nahotě. Protože zločin už byl přítomen ve vlaječkách, v úsměvech dívek, v celém tom zvráceném jaru.“

Autor zároveň hraje se změnou ­časové perspektivy, ukazuje postavy za války a později v míru. U takových, jako byl ­Schuschnigg, jejichž pasivita a ubohost otevřely Němcům do Rakouska všechny dveře, zdá se být spravedlnost opravdu slepá. „Jako by každý z nás měl možnost dvou životů, (…) bývalý kancléř se usadí ve Spojených státech a stane se příkladným Američanem, příkladným katolíkem, příkladným univerzitním profesorem na katolické Saint Louis University. Jak málo stačilo, aby mohl klidně v županu diskutovat s McLuhanem o Gutenbergově galaxii!“

Naše pojistky a naše pračky

Nejen některé z postav, ale i čtenář je vystavován minulosti odrážející se v přítomnosti. Přední německé firmy, zásadní pro válečnou výrobu, a tedy úspěch, si beze stopy výčitek svědomí najímaly pracovní síly v koncentračních táborech, IG Farben měly pobočku v Osvětimi, která nestoudně figurovala v dostupném organigramu společnosti jako IG Auschwitz. A my jejich výrobky dál bezstarostně používáme a podporujeme jejich zisky, postavené mimo jiné na válečné mašinerii. „Jmenují se BASF, Bayer, Agfa, Opel, IG Farben, Siemens, Allianz, Telefunken. Pod těmito jmény je známe. Dokonce velmi důvěrně. Jsou všude s námi, mezi námi. Jsou našimi auty, pračkami, čisticími prostředky, radiobudíky, pojistkou našeho domu, baterkou v hodinkách. V nejrůznějších formách se vyskytují všude kolem. Dennodenně. Léčí nás, oblékají, vozí po všech cestách světa, kolébají.“

Román Tagesordnung působí mimořádně silně také skrze autorův velmi bohatý a zároveň hutný jazyk (celý román má pouhých 152 stran) plný metafor, skrytých narážek, sdílené kulturní zkušenosti. A spolu s tím neúprosná ironie a fraška, pichlavé vypravěčovy poznámky, zpřítomňování minulosti, sarkasmus, jímž jazyk vyjadřuje rozpolcenost a nemožnost jednoduché, jednoznačné interpretace minulosti: „Jak je vidět, nic tu nenese tíhu zlého snu ani nádheru hrůzy. Jen ulepenost propočtů a švindlů.“

Jak aktuální dnes, v době plné laciné podbízivosti a politického pokrytectví, kdy principy demokracie dostávají na frak a kdy si pořád ještě odmítáme připustit, že „největší katastrofy se často vkrádají drobnými krůčky“!

Autorka je překladatelka.