Nutkání k výstřelku

Poté, co Organizace spojených národů zveřejnila zprávu mezivládního panelu o klimatické změně, se zdá, že už nezbývá místo pro pasivitu a je třeba okamžitě jednat, postavit se za udržitelný způsob života. Není ale právě frenetická aktivita zaměřená na reálný dopad tím, co nás do současné mizérie dovedlo?

Pochopitelně existují různé úrovně jednání nebo zdržení se jednání, ale sám mám vážné pochybnosti o tom, že jednoduše „dělat víc“ nebo „okamžitě jednat“ v této velmi specifické situaci je tou správnou cestou. Myšlenka západního technicko­-ekonomického pokroku vede ke katastrofickým důsledkům ze samé své podstaty, a neexistují žádná spočitatelná řešení ani ekonomické modely, jak se z této bezvýchodné situace dostat. Je načase si přiznat, že všechny doposud vyzkoušené moderní formy civilizace nejenže nejsou udržitelné, ale představují hrozbu životu jako takovému. Život v materiálně­-energetické hojnosti, kterou si užívá globální Sever, je zločin páchaný na dalších generacích, ne­-lidských bytostech i neživé přírodě. Myšlenka v Evropě zakotveného, produktivistického a na jednání orientovaného pokroku je od základu mylná a ohrožuje planetu a samotný lidský úděl za meze možné nápravy.

Mluvíte o energetické hojnosti. Proč je podle vás energie základní podmínkou modernity?

Po uplynulé desetiletí jsme se s kolegou Terem Vadénem zaměřovali na různé podoby energetických režimů, zvláště na fosilní kapitalismus panující od roku 1860, který představuje zcela jedinečnou fázi v dějinách lidstva. Přibližně po sto padesát let civilizace odčerpávala obrovské množství fosilní energie, jež umožnila těm, kteří byli dostatečně nestoudní, čerpat ze studnice miliony let staré sluneční energie a projít procesem modernity.

Ve hře je pochopitelně mnoho dalších faktorů, ale bez využití masivní „rezervní“ energie fosilních paliv by současná ekologická krize vůbec nebyla myslitelná. Kapitalistickou hegemonii a její naivní představy o nekonečném růstu, poháněné touto nesmírnou energetickou zásobárnou na jedno použití, je strukturálně třeba vinit především. Ale nahlíženo z většího odstupu by dost možná „fosilní komunismus“ nebo „fosilní fašismus“ dospěly do stejného bodu zlomu. Neomezený přísun snadno dostupné energie je nebezpečný bez ohledu na typ politické hegemonie. Objevování a propagace neproduktivistických způsobů žití a kulturní praxe jsou nyní naléhavě potřeba a myslím, že právě pasivita a aktivita by v tomto ohledu měly být znovu definovány.

Orientace na pokrok a produktivitu přece ale není věčným imperativem. Může být právě pasivita využita i jako vyjádření odporu k systému, jenž nás vede do apokalypsy?

Například dominikánský mystik Mistr Eckhart mluvil o „Gelâzenheit“, oproštěnosti, jako o vysoké úrovni duchovního vývoje. Myšlenka „vzdání se“ se táhne západním myšlením minimálně od Eckhartova působení a vrcholí postavou Martina Heideggera. Mysticko­-filosofický výklad mnoha světských záležitostí hojně využívá podivné hlasy sebemarginalizace, anonymity, zdržení se jednání a „aktivního přitakání“ pasivnímu bytí ve světě. Mezi myšlením Simone Weilové a Georgese Bataille lze nalézt styčné body: z existenciálního hlediska představují nejednání a neužitečnost jediné ryzí jednání.

Pro jednotlivce mohou tyto způsoby života ovšem být naprosto zničující, zvlášť pokud žije ve společnosti, která uznává pouze produktivistické hodnoty. I jednoduché ne, neúčast, odmítnutí nebo vyhýbání se zbytečné nebo destruktivní práci v panujícím režimu fosilního kapitalismu lze ale v konkrétních případech chápat jako mocnou formu politického odporu. Tento druh ne­-jednání tvoří protiváhu modernímu uctívání práce, která ze své podstaty považuje za nezpochybnitelné dobro aktivitu, jednání a produkci.

Jak lze pasivitu a aktivitu definovat na základě energie? Co myslíte tím, že naši kulturu pohání exergie, a jak tento koncept mohou využít současná environmentální hnutí?

Pozdní kapitalismus zaměňuje energii pouze za exergii, tedy energii schopnou práce. Ale existuje i anergie, pro lidské účely „neužitečná“ energie. Například Slunce je specifický anergetický fenomén. Myslím, že opomenutí anergie stojí v základu toho, proč nás rozsah klimatické změny mohl tolik zaskočit: anergie uvolněná exergickou prací fosilních paliv byla slepou skvrnou, protože produktivistické náhledy zaměňující energii za exergii dominují od samého zrodu moderní termodynamiky. Ve skutečnosti však jen velmi malá část energie „pracuje“. Klimatická krize znamená především nutnost vypořádat se s anergetickými duchy. Jistě můžeme říct, že „hmota či energie jsou aktivní“, ale v aktuální hrozivé celoplanetární situaci bych dal přednost výroku astrofyzika Arthura Eddingtona: „Něco neznámého způsobuje cosi, o čemž nemáme ponětí.“

Proto i chápu jako problematické, že jsou environmentální hnutí až příliš zaměřená na myšlení orientované na zdroje, protože koncept zdroje je klíčovou částí problému samotného. První krok mimo tuto vyšlapanou cestičku je přiznat, že především s určitostí netušíme, co je to „život“, a mít na paměti jeho nepoznatelnost a nevypočitatelnost. Uvažovat mimo pojem exergie je takovým prvním možným krokem. Udržitelné myšlení a praxe nejsou spolehlivou cestou, dokud vědecká kalkulace založená na zdroji vládne všem ostatním formám vědomostí a konání. Udržitelnost zaměřená na zdroje má své opodstatnění a je velmi potřebná k umlčení hlasů klimaskeptiků, ale filosoficky a kulturně jsou potřeba mnohem důslednější přístupy. A jsou potřeba okamžitě.

V kontrastu k těmto dichotomiím však stojí mnohotvárný kulturní fenomén sauny, který vás eminentně zajímá. V jakém smyslu je sauna „rituálem obecné ekonomie“?

Sauna je skvělým příkladem „neužitečné“ praxe. Samozřejmě existují její hygienické, zdravotní nebo jinak „užitečné“ funkce, ale v důsledku nějaký zřejmý cíl nebo prospěch chybí. Myslím, že saunu lze označit za ­rituál ničeho nebo oběť ničemu, bez účelu a prostředků. Podle mne je sauna místem, kde se vyjednává s ne­-lidskou ne­-ekonomií, dialog s přírodními živly, jinakostí, která nedává žádné jasné odpovědi. Obecná ekonomie je bataillovský pojem, který odkazuje na nutkání k výstřelku, bezdůvodné obětování síly, jako to dělá Slunce. Eroticismus či poezie se v mnohém podobají sauně – existuje mnoho důležitých a multifokálních kulturních praktik, které nejsou žádným způsobem užitečné, a přesto jim generace za generací přiznává zásadní význam. Sauna nás upomíná na to, že se lidská bytost – ať už je to cokoli – chce také zmarnit, přesáhnout své meze bez jasné příčiny. Sauna je jednou z kulturně přijatelných cest, jak zakusit bezdůvodnou touhu po ničem.

V bataillovském smyslu je všechno rozmařilé utrácení nakonec mrháním. A pozdní kapitalismus mrháním zhmotněným do výrobků, které si lze koupit za prekérní práci, jen překypuje. Problém je, jak se účastnit mrhání mimo kapitalismus a jeho uzavřený kruh výroba–spotřeba–výroba. Zároveň se můžete těžko účastnit takového výstřelku „udržitelnými“ způsoby. Vždy musí být zahrnut nějaký druh oběti nebo ztráty. Vzdáme­-li se mrhání, přicházíme o povědomí, že jsme jen omezené a časové bytosti, a pěstujeme si přílišné sebevědomí založené na myšlenkách nekonečného ekonomického růstu a pokroku. Bez vyrovnání se s tímto stínem lidského údělu za pomocí kulturních praktik dříve či později nevyhnutelně vypukne strukturální násilí.

Odlišujete sféru lidskou a ne­-lidskou. Jaké jsou podle vás nejzásadnější rozdíly mezi kulturně určenými aktivitami lidí a aktivitami přírodními?

Vlastně žádné zřetelné a nenapadnutelné rozdíly mezi těmito dvěma typy aktivity nenacházím – ostatně existují i zvířecí kultury a kultura sama je pouze kultivací určitých přírodních jevů, biotopů nebo různě intenzivní ne­-lidské zkušenosti. Oblast, která je vyhrazená čistě „lidem“, je velmi malá. A možná ani neexistuje. Už na pojmové úrovni jsou označení jako „příroda“, „člověk“ nebo „ne­-lidský“ ošemetná. Poslední dobou je dost populární tvrdit, že „žádná příroda už neexistuje“. Naopak, nastal čas skoncovat s pojetím lidské sféry jako „negace přírody“ – příroda vládne lidským tělům i hmotě hvězd. Nastal čas opustit fantazírování o lidské nadvládě nad přírodními silami: ne­-člověk člověka nepotřebuje, ale člověk se bez ne­-člověka neobjede od kolébky až do hrobu.