Venkov se s živým uměním nejčastěji protíná prostřednictvím rezidenčních pobytů: umělci zde načerpávají nové inspirace, aby se pak vrátili zpět do měst. V jaké situaci se ale nacházejí ti, kteří na venkově žijí a věnují se organizování kulturních aktivit? Následující text se zaměřuje na Českomoravskou vrchovinu.
Kultura v oblasti Vysočiny, respektive celé Českomoravské vrchoviny je poněkud nesamozřejmá, samorostlá a svérázná. Také proto, že v Kraji Vysočina, který tvoří větší část dané oblasti, de facto neexistuje podpora pro aktuální umělecké formy. Grantové programy kraje se zaměřují pouze na takzvané neprofesionální umění, což znamená zejména podporu folklorních festivalů. Kraj dává peníze do kultury jakožto zřizovatel řady příspěvkových organizací, ale organizátoři stojící mimo tyto oficiální struktury musejí spoléhat na podporu měst, která je většinou nesystémová. Menší, komunitně zaměřené projekty, ovšem nikoli pouze kulturní, podporuje Nadace VIA; přímo na umění v regionech se zaměřuje Nadace Agosto. Někdy lze kulturně komunitní projekty financovat také za pomoci místních akčních skupin (tzv. MAS), které sdružují neziskové organizace a podnikatele z různých oborů, zejména zemědělských a sociálních. Je ale vůbec na venkově současné umění „potřeba“? Jaké je vlastně venkovské publikum? A s jakými problémy se kulturní organizátoři setkávají?
Poličsko
Začneme jedním příkladem dlouhodobého fungování: Planeta Chaos sídlí v malé vesnici Střítež u Poličky a bylo by možné ji popsat jako svérázné spojení organické farmy, galerie zaměřené na současné umění, truhlářské dílny a (tak trochu hippie) komunity. Nachází se na severovýchodním okraji Českomoravské vrchoviny (Pardubický kraj, okres Svitavy). Chaos společně řídí umělkyně Veronika Šrek Bromová, která pořádá výstavy, letní sympozia a farmaří společně se svým manželem Ivanem Šrekem. Projekt funguje na bázi propojení umění s každodenním životem, s pomocí dobrovolníků, kteří pomáhají s farmařením, pořádáním kulturních akcí i hlídáním dětí. Galerie původně sídlila v kabinetu učitele zrušené školy, výstavy měly vyplnit prázdné stěny hospody v přízemí, vyvolat širší diskusi, cílem bylo také poskytnout místo k setkávání zejména ženám a dětem. Zaměření výstav určilo dané prostředí i osobní zájem kurátorky – venkov a ekologie, tělesnost, veřejný prostor, folklor, mytologie či tradice, ekologické zemědělství a soběstačnost. I poté, co manželský pár musel aktivity kvůli nevoli střítežského osadního výboru přesunout do půdní vestavby vlastní stodoly, ambiciózní program zůstal. Nyní funguje i díky podpoře od města Poličky a ministerstva kultury. Publikum tvoří pár místních, obyvatelé Poličky a na vernisážích i lidé z Prahy či Brna. Vystavovali či přednášeli zde Jindřich Štreit, Martin Kuriš, Jan Pražan, Veronika Holcová, Darina Alster, Kurt Gebauer, Martin Mainer, Petra Nováková Ondreičková a další.
Pelhřimov
Před dvěma lety byla poblíž městských hradeb v suterénu industriální budovy bývalé Špronglovy tiskárny otevřena kavárna Café Porto, která funguje zároveň jako galerie a kulturní klub. Spojená je s bratry Minářovými, kavárníkem Tomášem a malířem a performerem Jakubem, který je i hlavním dramaturgem. Vernisáže výstav a koncerty se zde pojí s veganským gurmánstvím. Zaměřují se na netradiční žánry „umělců z Vysočiny, ale i z dálav“. Expandují i do prostorů mimo kavárnu, v polovině září se například uskutečnil hudební minifestival s poutí ke kapli sv. Anny, jehož výtěžek šel na podporu činnosti sdružení Zelené srdce, které se věnuje opravám drobných památek na Pelhřimovsku a ekologické práci. Zatím poslední akcí byl koncert finské písničkářky Islaja, pořádaný společně s výstavou malířů Pure Beauty a Petra Grubera, spjatých s krajem Vysočina. Jakub Minářů je spojen i s CCA – Klub korealistických aktivit, který organizuje občasné performativně-hudebně-básnické události ve stodole ve Starém Pelhřimově. Satirický, intelektuálně náročný, principiálně otevřený spolek je charakterizován takto: „Klub, který tedy není ani ‚Klubem‘, vznikl, aby se pokusil u kohokoli vyvolat alespoň jednou zkušenost s uměním, a to ve formě pouhého ‚lusknutí prsty‘, jako rychlé nenáročné vytržení z veškerých sociálních ideologií.“
Jihlavsko
Kopec nad městysem Dolní Cerekev ožil letos v červnu již počtvrté díky festivalu Z kopce, který pořádá místní spolek Roztoč kolektiv. Jedním z hlavních organizátorů je Petr Kovář, umělec a pedagog na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jihlavě-Heleníně, a jeho žena Marta Kovářová, mimochodem také zpěvačka kapely Budoár staré dámy. Jedná se o alternativní festival pro celou rodinu, jakých se v poslední době objevilo více, ovšem zde je třeba podtrhnout účast místních, sympaticky neoficiální a neformální atmosféru kombinovanou s kvalitním programem – hudbou, divadlem, dílnami, antikvariátem. Letos tu proběhlo mimo jiné loutkové ekosociální cyberdrama divadla Já, JL110711 z Litovle, v němž hráli podomácku sestavení roboti. V průběhu roku kolektiv pořádá různé vesnické akce, k nimž patří například představení ochotnického divadelního spolku s aktuálními ekologickými či politickými tématy či účast na masopustech a živých betlémech. O granty nežádají, festival pokryje výtěžek z dobrovolného vstupného.
Telčsko
Pětadvacet kilometrů na jih se nachází turistické město Telč. Kulturní spolek Oblast zde pořádá kulturní akce na místním židovském hřbitově poblíž vlakové zastávky Telč-Staré Město, na malebném místě na kraji jihovýchodní části města. Přes léto se již více než dvacet let v bývalé obřadní síni hřbitova – prostor se nazývá Galerie Atelier Síň – konají výstavy, jejichž autoři jsou každoročně vybíráni na základě veřejné výzvy. Umělci prostor okupují vždy sedm dní a výstavu si musí sami hlídat, mohou zde také týden tvořit a žít. Občas se zde pořádají festivaly či koncerty i mimo sezonu. V Dyjicích, kousek od Telče, funguje kulturní klub Bezobav, který usiluje o „setkávání v krajině lesů a typických bezů, v místě s nezaměnitelným geniem loci, který společně s přírodou dotvářeli osamělí umělci od dávných časů“. U jeho zrodu stojí čtyři ženy, které zde zhruba jednou za měsíc organizují koncerty, ale i divadelní představení či čtení. Díky podpoře ze strany vedení obce mohou občas pozvat i známější hudebníky, které sem láká příznivá atmosféra. Zaměření popisují jako „jemná alternativa“ a okrajové žánry, v poslední době zde vystupovali například Dalekko, Kieslowski či Houpací koně, ale vystupují i začínající hudebníci. Snaží se spolupracovat s přidruženými aktivitami, kupříkladu koncert Please the Trees na valníku se uskutečnil ve spolupráci s telčským klubem Prostor.
Žďár nad Sázavou
Žďár na Sázavou je místo, kde nedávno v areálu bývalého cisterciáckého kláštera vzniklo oceňované Muzeum nové generace. Díky majitelům zámku a kláštera, rodině Kinských, a zejména z iniciativy tanečnice a choreografky Marie Kinski vznikl jedinečný mezinárodní festival současného tance KoresponDance, který se do Žďáru přesunul z Prahy v roce 2013. Probíhá částečně také v různých veřejných prostorách města a v rámci přípravných workshopů i představení zapojuje například žáky a pedagogy žďárských základních škol. Pořádá ho sdružení SE.S.TA, Centrum choreografického rozvoje. Veřejný prostor je ale i tématem spolku Žijeme Žďárem. Před čtyřmi lety přišel s projektem Rekonstrukce Žďáru a přiměl městské zastupitele podepsat se pod řadu bodů, které měly přispět k větší transparentnosti fungování města a ozdravění veřejného prostoru. Sdružení vymyslelo také aplikaci Lepší místo a projekt Živé prostory, pořádá diskuse o architektuře, Den architektury nebo Pecha Kucha Night. Brzy se od původního kolektivu odtrhla iniciativa Žďár – živé město, která se vyvinula v politickou stranu s dosavadním starostou a jež i v letošních volbách získala nejvíce hlasů. Zbytek sdružení dál pokračuje v občanském aktivismu.
Buditelská tradice
Dlouhodobě fungující iniciativy spojuje zakořeněnost v místě, zájem o veřejné dění, propojenost s širší místní komunitou, značné osobní nasazení, zaměření na ekologii a úsilí o zlepšování veřejného prostoru. Dá se říct, že umělci a další pracovníci v kultuře tak trochu navazují na buditelskou a osvětovou tradici někdejších venkovských učitelů a kronikářů při provozování galerií, festivalů a klubů v odlehlých a netradičních lokalitách, přičemž zapojují formy současného umění. Zároveň je zdůrazňována společenská zodpovědnost, solidární a ekologické myšlení a udržitelný způsob života. Jsou oživovány zbytky komunitního cítění, aktivity jsou často vícegenerační a plánované zdola. Jak ukázaly i nedávné volby, v nichž v menších městech a vesnicích často uspěly místní iniciativy, změna může přicházet z venkova.
Autorka je kurátorka Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě.