Po velkém pádu

Nebývá zvykem upozorňovat na mizerné redakční zpracování knihy hned na začátku recenze – tradičně k tomu slouží zavedený formát „závěrečného povzdechu“. Nerad bych ale, aby takový povzdech byl tím hlavním, co čtenáři těchto řádků utkví. Kniha Andrewa Barucha Wachtela je totiž podnětná a chyby v českém vydání na tom naštěstí nic nemění. Přesto zarazí, že nakladatelství, jako je Academia, nenajde pro monografii o východoevropských literaturách redaktory, kteří by překontrolovali třeba rumunskou diakritiku nebo přepis ukrajinské cyrilice. Rozpaky budí také skloňování jmen spisovatelů Limonova a Lermontova – jako by se jmenovali Limon a Lermont. V rejstříku byl zase do jedné položky sloučen Johann Gottfried von Herder s „Hildegard of Bingen“. Když k tomu připočteme občasnou kostrbatost překladu, je celkem zřejmé, že české vydání vznikalo v časové tísni. Spěch přitom nebyl nutný – originál knihy Po komunismu stále důležití? (Remaining Relevant after Communism) vyšel už v roce 2006, ale mnohé závěry jsou dosud aktuální, a pokud některé pasáže začínají zastarávat, je zajímavé je číst s větším časovým odstupem.

Ve stínu národních básníků

V srbské části Bosny a Hercegoviny stojí městečko Višegrad, které proslavil jugoslávský spisovatel Ivo Andrić románem Most na Drině (1945). Při rozpadu Jugoslávie odtud byla vyhnána většina Bosňáků, zatímco Srbové zůstali. V červnu 2014 bylo přímo vedle památného mostu otevřeno umělé „etnoměstečko“ Andrićgrad – projekt Emira Kusturici, pravoslavného konvertity, který tu měl Most na Drině zfilmovat. Novou cerkev vysvětil srbský patriarcha Irinej, čestnými občany se stali prezident srbské části Bosny Milorad Dodik, básník Matija Bećković nebo tenista Novak Đoković. Šlo mimo jiné o to ukázat, že Andrić byl hlavně srbský spisovatel, a skrze jeho renomé posílit pozici Srbska v postjugoslávském prostoru.

Případ Andrićgrad, který se odehrál několik let po vydání Wachtelovy knihy, je ukázkou zvláštního přežívání „nadhodnocení literatury a spisovatelů“, o němž autor mluví v úvodu knihy a označuje ho za typický znak východní (postkomunistické) Evropy. V Česku by se sice nejspíš nic podobného stát nemohlo, nicméně kulturně­-politický vývoj, který k takovým projevům vede, se Srby a dalšími Východoevropany sdílíme.

Nejde přitom zdaleka jen o komunismus; kořeny je třeba hledat v předminulém století. Důležitou společnou zkušeností národů od Pobaltí po Balkán je nejen podle Wachtela skutečnost, že do 19. století vstupovaly (s výjimkou Rusů) jako utlačované součásti dobových impérií a sotva si uvědomily svou existenci, musely čelit možnému zániku vlastního jazyka a kulturní identity. Jelikož jejich jazykové obrození předcházelo tomu politickému, je vlastně celkem logické, že se spisovatelé pozdního romantismu postupně stali „národními hrdiny“ a (zpravidla posmrtně) se dočkali poct, o jakých se jejich západoevropským kolegům ani nesnilo. Wachtel tento kult spisovatelů, hraničící až se ztotožněním národa a jeho „otce­-básníka“, ilustruje na Adamu Mickiewi­czovi a na Francem Prešerenovi, jehož pomník na hlavním lublaňském náměstí (pojmenovaném opět po Prešerenovi) se stal jakýmsi symbolickým středem národního společenství.

Drastický propad

I když se po ruské revoluci mohlo zdát, že vše včerejší bude odhozeno, stalinismus vynesl klasickou ruskou literaturu v čele s Puškinem naopak na vrchol sovětského panteonu a propagace „národní kultury“ se stala trvalou součástí státní politiky. Teprve do tohoto kontextu vkročily komunistické režimy v dalších zemích východní Evropy, a jak dokládá Wachtel, byly vlastně mnohem víc nacionalistické než internacionalistické. I když měl každý svá specifika, spojovala je mimořádná pozornost věnovaná literatuře a privilegované postavení spisovatelů. Po pádu těchto režimů se v souvislosti s tehdejší literaturou mluvilo hlavně o cenzuře a perzekuci, málokdy o velkorysé oficiální podpoře – obojí je přitom dokladem toho, jak dalekosáhlý význam přisuzovaly tehdejší establishmenty literatuře. Knihy vycházely v obrovských nákladech, svazy spisovatelů měly tisíce členů a síť rekreačních zařízení, stát zaměstnával spousty redaktorů, překladatelů a dalších profesí; na oplátku ovšem očekával poslušnost.

Také disentní a exiloví autoři, kteří poslušnost státu vypověděli, vděčili podle Wachtela za svou popularitu a prestiž výsadnímu a státem podporovanému postavení literatury. Proto s koncem komunistických režimů zájem o jejich díla nezesílil, nýbrž zeslábl (a to i na Západě, kde zase přestali být zajímaví, jelikož už nebyli oběťmi represí), takže se jejich osud moc nelišil od osudu spisovatelů oficiálních: po počátečním nadšení ze svobody a demokracie „zažili autoři drastický propad prodeje na otevřeném trhu, který byl zaplaven dříve zakázanými literárními formami, hlavně překlady, ale i domácí bulvární literaturou“. Skončily zkrátka podmínky, které „umístily spisovatele na piedestaly na půldruhého století“. Knižních titulů a literárních periodik sice vycházelo ve východní Evropě čím dál víc, ale čím dál míň lidí je četlo. Jak dokládá jedna z tabulek, klesl průměrný náklad knih na Slovensku v letech 1991–1997 z 11 300 na 1 350 výtisků. Během několika málo let tak literatura zažila velký ústup a autoři se museli vypořádávat s fragmentací scény a ztrátou někdejšího zájmu. A právě analýza strategií, jak uspět ve změněných podmínkách, tvoří jádro Wachtelovy knihy.

Pro národ, nebo pro čtenáře?

Jelikož kapitalismus devadesátých let dal spisovatelům rychle na srozuměnou, že se psaním „vážné“ literatury neuživí, pokoušeli se podle Wachtela literáti a literátky zúročit symbolický kapitál „svědomí národa“ v jiných oblastech. Někteří z nich se začali věnovat komerční a žánrové literatuře (jako příklady tu slouží Michal Viewegh, Boris Akunin a Andrzej Sapkowski), další se etablovali jako žurnalisté a komentátoři společenských poměrů – to platí například pro feministické autorky, jako jsou Dubravka Ugrešić nebo Kinga Dunin, ale i pro někdejšího „Ceauşeskova dvorního básníka“ Cornelia Vadima Tudora, který začal vydávat úspěšné ultranacionalistické noviny.

Pozoruhodným fenoménem devadesátých let je hromadný vstup literátů do politiky. Wachtel v této souvislosti spojuje tři jména, která bychom vedle sebe nejspíš nečekali: Václava Havla, srbského nacionalistu a prvního prezidenta „zbytkové“ Jugoslávie (1992–1993) Dobricu Ćosiće a zakladatele Nacionálně bolševické strany Ruska Eduarda Limonova. Autor zde pochopitelně nesrovnává politické pozice jmenovaných mužů a sám přiznává, že se z této juxtapozice nedá zas tak mnoho vyvodit – kromě ne zcela přesvědčivé teze, že se všichni tři v politice chovali jako vlastní literární hrdinové. Primárně tu nicméně jde o srovnání strategií, jak si udržet společenskou relevanci po zániku podmínek, za nichž tito autoři získali renomé, v čemž byl Havel přece jen dlouhodobě úspěšnější než Ćosić nebo Limonov.

Je svým způsobem osvěžující, že vachrlatý pojem střední Evropa nemá v koncepci Wachtelovy knihy místo. Na příkladech z celého východního bloku (snad kromě Běloruska a Albánie) se tu ukazuje, že pozice literatury v daných zemích prošla velmi podobným vývojem. V předmluvě k českému vydání však autor poznamenává, že přechodné období „ztráty relevance“ a „náhradních strategií“ sice trvalo déle, než se čekalo, ale přece jen už končí – alespoň v relativně liberálních státech, mezi které stále ještě patří i ten náš. A země, kde by nikoho nenapadlo stavět Andrićgrad a kde už autoři nepíší pro národ, ale pro čtenáře (i kdyby jich měla být jen hrstka), považuje Wachtel za ty šťastnější.

Zároveň je ale patrné, že kniha byla napsána ještě před globální finanční krizí, před autoritářským obratem v politice a také před další fází ústupu od postmodernismu a pokusů o návrat k „vážné“, společensky relevantní literatuře. Poptávka po ní evidentně existuje na obou stranách někdejší železné opony; a jestliže ji čeští autoři jako David Zábranský nebo Petra Hůlová svými posledními knihami neuspokojili, aspoň ji vytušili. Za hranicemi se to ovšem daří například Olze Tokar­czukové, jejíž hlas má po Man Bookerově ceně šanci získat globální dosah. Doba statisícových nákladů i básníků či dramatiků na trůně pominula, ale příběh literatur té půlky Evropy, ke které nechce nikdo patřit, může být ještě napínavý.