Tvrdá hudba je málo queer

Podle vašeho životopisu jste hudebně aktivní od roku 1998, kdy jste začala vystupovat se skupinou Allun. Dříve jste v žádné kapele nehrála? Jaká hudba vás formovala?

Předtím jsem nikde nehrála, ale pořádala jsem koncerty ve squatu v mém rodném městě. Formoval mě především hardcore, punk a crust, ale taky avantgardní hudba nebo extrémní noise.

Na festivalu Alternativa vystoupíte se svým sólovým projektem ?Alos, v Česku jste ovšem známá hlavně coby polovina OvO. Šlo od začátku o duo, nebo má skupina personálně pestřejší historii?

Zpočátku šlo o otevřený improvizační projekt. Já a Bruno Dorella jsme tvořili srdce a mozek skupiny, ale přidávali se k nám další muzikanti. První turné jsme například odehráli ve čtyřčlenné sestavě – s Cristianem D’Innocentim z hardcorové kapely Concrete a s jazzovým a freeimprovizačním hráčem Jacopem Andreinim. Spolupracovali jsme s dalšími hudebníky až do roku 2003. Od desky Cicatrici hrajeme jako duo.

Hudba, alternativní scény nevyjímaje, je oblast mužské dominance. Když už do ní ženy proniknou, mnohdy jsou nuceny přijímat role předepisované muži. Jakým způsobem se vám podařilo vydobýt si poměrně silnou pozici v primárně mužském světě?

Byl to boj a musela jsem se snažit ze všech sil. Hodně mi pomohlo, že jsem navazovala kontakty se silnými, nezávislými ženami a společně jsme hrály v kapelách, jezdily na turné nebo pořádaly festivaly. A je třeba bojovat dál, protože hudební scény stále ovládají muži. Zvlášť tvrdá hudba je pořád málo queer.

Co si myslíte o aktivitách typu female:pressure, které se snaží propagovat hudebnice, skladatelky nebo DJky a zároveň ženám dodávat odvahu k tvorbě? Věnovala jste se někdy tomuto druhu aktivismu?

Vždycky jsem takovému aktivismu přikládala velký význam a podporovala jsem ženské hudební aktivity, ať už šlo o labely, festivaly nebo kapely. V minulosti jsem pořádala akce zaměřené na tvorbu žen, poslední roky se čím dál víc angažuju ve feministickém a queer/trans hnutí a spolupořádám queer festival Degender.

Má podle vás hudba politický rozměr?

Hudbu a politiku vnímám jako ­propojené světy. Prostřednictvím hudby můžeme mě­nit kulturní prostředí a působit na publikum. Mnoho hudebníků politiku od hudby odděluje. Říkají: „Hudba je hudba, tečka.“ Jsem schopná pochopit, že někdo takhle uvažuje, ale sama jsem přesvědčená o tom, že zvlášť v současnosti je hudební aktivismus opravdu důležitý.

Hudba není jen sféra mužské dominance, ale také oblast, v níž jsou zakořeněna nejrůznější klišé. Vy sama hrajete hudbu, která je těžko zařaditelná. Jakou máte zkušenost s narušováním žánrových pravidel a očekávání publika?

S OvO jsme občas zažívali nepochopení, ale s ?Alos je to ještě horší. Vždy, když mi vyjde nová deska a čtu si recenze, uvědomím si, jak je pro spoustu lidí těžké přijmout cokoli, co se vymyká jasně daným rámcům. Já sama jsem hrdá na to, že se pohybuju mimo žánry – dává mi to svobodu utvářet svůj vlastní obraz.

V kterém kontextu se cítíte nejsvobodněji?

Mimožánrovost mi naštěstí umožňuje pohybovat se napříč různými kontexty. V minulosti jsem často vystupovala v galerijním prostředí, teď hraju spíše na festivalech nebo klubových akcích, které jsou nežánrové, ale mají jasnou a silnou dramaturgii. Pro mě nejsou důležitá konkrétní místa ani scény, ale lidé – zda jsou dostatečně otevření a schopní vytvořit pro moji hudbu vhodné podmínky. Za poslední rok jsem hrála v opravdu diametrálně odlišných prostředích: třeba na německém industriálně­-noisovém festivalu, na queerpunkové party v Bruselu, v malé venkovské kavárně v Itálii, a dokonce i na jedné netradiční svatbě.

?Alos lze považovat za hraniční projekt – v tom smyslu, že kombinuje prvky performance, hudby nebo tance a má silný společenskokritický a aktivistický náboj. Co vás přimělo k volbě tohoto typu prezentace?

V roce 2003 jsem začala pociťovat potřebu propojit hudbu s uměním a politickou akcí. Začala jsem pracovat s tradičními ženskými rolemi a činnostmi, jako je vaření a další domácí práce. Ve své první performanci One Girl Cooking Music jsem s použitím ozvučených kuchyňských nástrojů připravovala veganskou večeři a mezi jednotlivými úkony jsem hrála na kytaru a zpívala. Nakonec jsem vždy povečeřela s jedním z diváků. S aktuální deskou jsem se k formátu performance vrátila, The Chaos Awakening tak není jen koncert, ale především rituál.

Ve spojitosti s novým albem [viz minirecenzi na s. 31] se stylizujete do Múzy Chaosu. V čem tento koncept spočívá?

V minulosti bývala moje hudba někdy označovaná jako chaotická, nesmyslná a podobně. Rozhodla jsem se z negativní nálepky udělat stanovisko a hrdě se k chaosu přihlásit. V souvislosti s The Chaos Awakening jsem studovala mystické a okultní významy chaosu – snažím se lidem ukázat komplexitu a významovou bohatost tohoto fascinujícího pojmu.

Když už mluvíme o chaosu, je pro vás důležitá improvizace?

Chaos v mém pojetí nesouvisí s improvizací, ale s hrou s nepředvídatelnými událostmi. Improvizovaná hudba mě v minulosti přitahovala, časem jsem se od ní ovšem vzdálila. Nyní se znovu snažím kombinovat pevnou strukturu s volným prostorem pro improvizaci, abych byla schopná flexibilněji reagovat na místa a situace, v nichž vystupuju. Snažím se, abych byla co nejfluidnější.

Váš hlasový projev je založený na tom, že jste schopna přecházet od křehkého infantilního zpěvu k až nelidskému řevu nebo chroptění. Prošla jste nějakým hlasovým školením? Nechala jste se v tomto ohledu někým inspirovat?

Došla jsem k tomu přirozenou cestou, prostě jsem následovala své instinkty. Ale za dvacet let praxe z této, řekněme, přirozené schopnosti vzniklo něco, co by se snad dalo označit za mou vlastní techniku.

Pokud jde o zpěv, inspirovala mě spousta skupin, zpěvaček a zpěváků, nikoli ovšem jako vzory, jejichž styl bych chtěla následovat, ale spíše tím, že byli – každý jinak – osobití: Yoko Ono, Einstürzende Neubauten, Diamanda Galás, Neurosis, Sainkho Namtchylak, Melt­-Banana, Sonic Youth, L7 a mnoho dalších.

Pro italské kapely, které hrají temnou, rituální hudbu a operují s nejrůznějšími kulturními referencemi, se vžilo označení „italská okultní psychedelie“. Podle britského kritika Simona Reynoldse jde o variantu takzvané hauntologie. Cítíte nějakou spřízněnost s tímto proudem?

Mám skupiny, o které se jedná, opravdu ráda. Tato scéna byla úzce spojená se skvělým římským festivalem Thalassa. Všechny kapely se navzájem znají a většina z nich vydává na italském labelu Boring Machines. Samozřejmě že cítím spřízněnost, zejména s Father Murphy nebo Mai Mai Mai. Nicméně moje projekty nebyly nikdy spojovány s tímto proudem, těžko říct proč. Je pravda, že OvO ani ?Alos nelze považovat za psychedelickou hudbu, ale třeba koncept okultismu je v ?Alos velmi silný. Ale jak už bylo řečeno, moje kapely jsou těžko zařaditelné – a to je taky důvod, proč jsem Múza Chaosu.